Minuta křiku

Kromě koronaviru se v naší společnosti zabydlela další nebezpečná nákaza, a to všeobjímající „odbornost“, jež nás opravňuje ke všemu se vyjadřovat. K jejímu šíření přispívají nekonečné vody sociálních sítí, zahlcené spoustou informačního balastu – ve slovní hantýrce se ujaly pojmy dezinformace, doba postfaktická, tekutá, zkrátka doba, kdy se fakta zpochybňují, slovy se plýtvá. A opovážlivě bych podotkla, že čím více jich je v oběhu, tím menší mají hodnotu.

9. 6. 2021 úhel pohledu

Lucie Dercsényiová. Foto: Michal Hančovský.

Autor: Lucie Dercsényi

Promlouvat ke všemu se stalo výsadou všech, validita a fundovanost jdou mnohdy stranou a ti, jež se probíranou problematikou nezaobírají, jsou v přehršli komentářů a příspěvků utopeni. Mediální prostor bez hranic je součástí našich životů, vstupujeme do něho odvážně, ale neměli bychom zapomínat, že slova jsou jako vystřelený šíp a zanechávají za sebou stopu…

Proto je velmi alarmující skutečnost, že vhodnost a kompetentnost někdy chybí i výrokům organizací, jež se zaštiťují profesionály, kteří dozírají na úroveň tanečního uměleckého oboru. Terčem jejich kritiky jsou například i vzdělávací subjekty, které zpovzdálí sledují, hodnotí a nad nimiž vynáší verdikty ve jménu zkvalitnění výuky a lepších zítřků. Kritická stanoviska se někdy vyslovují či zveřejňuji bez nezbytné investigativní práce, uvedení konkrétních dat, vhledu dovnitř škol, přičemž jejich autoři berou na sebe roli soudců. (O jednom takovém případu psal předminulý týden Josef Bartoš). Z jakého titulu se ujímají této role, jež přísluší školní inspekci, je záhadou.

Ze vzdělávacích institucí se tak stávají „viktimizované oběti“. Za ně bývá zvykem držet minutu ticha, v jistých případech by však bylo namístě držet minutu nesouhlasného křiku!

Další sloupky si můžete přečíst ZDE.