Věděli jsme jen, že se tam staví na špičky, pánové nosí upnuté legíny a dámy máchají pažemi nad hlavou... Tahle krátká story pražské naplaveniny (tedy má story) říká tři věci: zaprvé pokud jít do divadla, tak do pražského Národního divadla. Zadruhé pokud jít na tanec, tak na balet. A zatřetí pokud jít na balet, tak na inscenaci, která měla svou první premiéru roku 1887... Houstone, máme problém!
Národ sobě, národ tanci...
My maloměšťáci jsme vždycky říkávali, že každý musí jednou za život do „Národního“. Jiné divadlo jsme totiž neznali, v Harrachově fungovalo pouze kino s barem, které hrálo zhruba jednou měsíčně. A když už do divadla na balet (pro nás tehdy zcela plnohodnotné synonymum pro tanec jako takový), tak na „Labutí“. Ač jsme tušili, co to balet je, nikdy ho nikdo z nás neviděl.
Josef Bartoš. Foto Barbora Truksová
Inzerce
Dosah naší přední divadelní instituce je tedy značný. Skrze její repertoár lze ovlivňovat myšlení širokých vrstev společnosti mimo velká kulturní centra. Možná si to už ani neuvědomujeme, jelikož Praha je město tepající kulturou, kde si můžeme vybrat i z několika akcí denně. Já jsem za svého mládí mohl chodit leda jednou měsíčně do kina, a to ještě na filmy staré i několik let.
A právě proto je třeba nad repertoárem této instituce velmi pečlivě přemýšlet. Jsem rád za inscenace jako Decadance Ohada Naharina nebo Malá mořská víla Jana Kodeta, které se probojovaly mezi koloběh Labutích, Louskáčků, Giselle a spol. Jenže na ně diváci z malých měst jen tak nezavítají, protože jsou uváděny mimo zlatou kapličku. Přeci jen se jedná i o návštěvu té historické budovy na břehu Vltavy s výhledem na Pražský hrad, o které jsme se učili už ve vlastivědě.