Josef Bartoš. Foto: Barbora Škrobáková.
Když vláda vydala nařízení zákazu shromažďování, stála před naší redakcí zásadní otázka: o čem psát? Jak vydávat taneční periodikum, když jsou premiéry zrušené? Živě jsme přemítali nad možnostmi redakčního obsahu a směry, kudy se vydat. Jednoduše jsme odmítli představu, že to, co naše redakce budovala posledních čtrnáct let, by mělo přijít vniveč. Hledali jsme pozici uměleckého periodika v nastalé situaci, což nutně vedlo k redefinování smyslu vlastní existence. Taková situace vás totiž chtě nechtě dostane mimo komfortní zónu, kde je třeba znovu hledat a nalézat, znovu se nadechnout a začít od píky. To vše může mít velmi pozitivní dopad, ač v oparu negativních průvodních příznaků.
Taneční umění si však cestu ke svým koncovým zájemcům našlo – nastal boom on-line přenosů. Najednou byly dostupné záznamy, o kterých se nám před virovou pandemií ani nesnilo. Obor se nacházel v jakémsi „stand-by“ módu, který nastal hned po tvrdém restartu. V tomtéž stavu se ocitla i naše redakce a osobně jsem byl za tuto výzvu vděčný. Znamenalo to totiž možnost posunout se dále, pokračovat v ediční činnosti a zároveň nabídnout autorům slušně honorovanou práci.
Je skvělé, že se v posledních týdnech provoz některých divadel alespoň v omezeném rozsahu již obnovil. Není to jen proto, „aby se hrálo“, ale umění právě teď dokazuje svou důležitou roli – má moc pozvednout člověka z letargie karantény, obohatit ho o nové myšlenkové impulzy a pomoci začlenit se zpět do každodenního života. A právě i kulturní média jsou nedílnou součástí této záchranné sítě, která pomáhá společnosti vrátit se do „normálu“.
Další sloupky si můžete přečíst ZDE.
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?