Rozsvítit na neviditelný nonverbál
Katedra nonverbálního divadla pražské HAMU se může zvenku jevit jako mladší, lehce zakřiknutý sourozenec taneční katedry či hereckých oborů z divadelní fakulty. Pro mnohé jako by ji stále ještě zahalovala mlha a někteří jsou při zmínce o ní dokonce překvapení, že vůbec existuje! S koncem akademického roku však vyzařuje více energie, až sama sebe vlastně nasvěcuje. Nastává totiž čas absolventských projektů – bakalářských sól, magisterských představení a ročníkových výstupů. Obvykle tak stoupá jistý druh pozitivní nervozity z přetlaku, kdy se hladinka adrenalinu přehupuje přes okraj pomyslného krýglu, čepovaného na jeden dlouhý zátah ze sudu uměleckého vzdělávání. Na schopnostech, dřině a disciplíně vykvašené dovednosti pak totiž předurčují absolventa k dráze mima, performera, artisty, dokonce až univerzálního interpreta a multižánrového tvůrce. Získávané pohybově-herecké techniky, obecně divadelní řemeslo, se zde stávají hlavní živnou půdou pro prohlubování disponibility studenta čili tolik kýženou stylovou tvárnost a tvůrčí potenciál, stejně jako jsou pro zlatavý národní mok základem kvalitní chmel, slad, kvasnice a voda.
Hana Strejčková. Foto: Štěpánka Křížová.
Kterým směrem se tedy profiluje komorní – pocitově svou atmosférou až rodinná – Katedra nonverbálního divadla? Kráčí k pantomimě? Vede k fyzickému divadlu? Otevírá se klaunérii a komedii s maskami? Stáčí se k novému – současnému cirkusu? Vyhlíží příležitost pro site-specific performance? Míří na multižánrová pole univerzálně srozumitelné fyzické komunikace a světu vstříc? „Nonverbál–neverbál“, i navzdory záporné předponě ve svém názvu, ve světle reflektorů i pod širým nebem ukazuje, že může a umí na mnoho způsobů vyprávět hutné příběhy, a to zejména gesty, postoji těla, pohledem… čili mluvit, aniž by otevřel ústa, dělat neviditelné viditelným.
Po celou dobu studia se ale snažíme (my, učitelé – průvodci, k nimž se posledních šest let hlásím) studentům metodicky nalévat, „co se do nich vejde“. Děláme tak i s vědomím, že se vždycky nemusí projevit pedagogické umění „výčepního“. Ovšem, s odhodláním a úsilím se i „kapák“ pod pípou může probrat a navýšit své kvality na úroveň poctivě vyzrálého ležáka a stát se mistrem tělesného vyjadřování, hercem expresivního gesta, mimem básníkem i beatnikem nebo cirkusákem s hlavou v oblacích. Ostatně, dobře odvážená rezistence, a především pak vyvažovaná nerovnováha, bývá kdykoli a kdekoli funkčním východiskem dramatičnosti, jistého druhu napětí, které štěpí přítomnost do vrstev volajících po rozkrývání, čímž udržuje pedagogovu a studentovu, potažmo aktérovu i divákovu pozornost.
Jak říkával Ctibor Turba, zakladatel Katedry nonverbálního a komediálního divadla, jenž v roce 1992 rozšířil tehdejší původní studijní obor Choreografie pantomimy Ladislava Fialky: „Slovem se dá lhát, pohybem ne.“Takový vyzrálý „nonverbál“, jenž má dobrou míru a správný říz, by totiž měl mít i hustou krémovitou pěnu bez bublin, která by s kroužkováním opadávala tak pomalu, jako se v očích přihlížejících usazují tělem vykreslené obrazy do prostoru. Podtrženo a sečteno: „nonverbál–neverbál“ je fyzicky výřečným a autentickým umělcem, jenž svým nezřídka osobitým projevem probouzí autorství i v těch, kteří se na něj dívají a z jeho akce odezírají, vnímají a čtou mezi pomyslnými řádky. V prázdnu a tichu tak vzniká společné cosi, i když to na první pohled nemusí být vůbec zjevné – stačí si jen počkat, až se mlha rozplyne.
