Rozsvítit na neviditelný nonverbál

Po celou dobu studia se ale snažíme (my, učitelé – průvodci, k nimž se posledních šest let hlásím) studentům metodicky nalévat, „co se do nich vejde“. Děláme tak i s vědomím, že se vždycky nemusí projevit pedagogické umění „výčepního“. Ovšem, s odhodláním a úsilím se i „kapák“ pod pípou může probrat a navýšit své kvality na úroveň poctivě vyzrálého ležáka a stát se mistrem tělesného vyjadřování, hercem expresivního gesta, mimem básníkem i beatnikem nebo cirkusákem s hlavou v oblacích. Ostatně, dobře odvážená rezistence, a především pak vyvažovaná nerovnováha, bývá kdykoli a kdekoli funkčním východiskem dramatičnosti, jistého druhu napětí, které štěpí přítomnost do vrstev volajících po rozkrývání, čímž udržuje pedagogovu a studentovu, potažmo aktérovu i divákovu pozornost. 

Jak říkával Ctibor Turba, zakladatel Katedry nonverbálního a komediálního divadla, jenž v roce 1992 rozšířil tehdejší původní studijní obor Choreografie pantomimy Ladislava Fialky: „Slovem se dá lhát, pohybem ne.“Takový vyzrálý „nonverbál“, jenž má dobrou míru a správný říz, by totiž měl mít i hustou krémovitou pěnu bez bublin, která by s kroužkováním opadávala tak pomalu, jako se v očích přihlížejících usazují tělem vykreslené obrazy do prostoru. Podtrženo a sečteno: „nonverbál–neverbál“ je fyzicky výřečným a autentickým umělcem, jenž svým nezřídka osobitým projevem probouzí autorství i v těch, kteří se na něj dívají a z jeho akce odezírají, vnímají a čtou mezi pomyslnými řádky. V prázdnu a tichu tak vzniká společné cosi, i když to na první pohled nemusí být vůbec zjevné – stačí si jen počkat, až se mlha rozplyne.