Kterým směrem se tedy profiluje komorní – pocitově svou atmosférou až rodinná – Katedra nonverbálního divadla? Kráčí k pantomimě? Vede k fyzickému divadlu? Otevírá se klaunérii a komedii s maskami? Stáčí se k novému – současnému cirkusu? Vyhlíží příležitost pro site-specific performance? Míří na multižánrová pole univerzálně srozumitelné fyzické komunikace a světu vstříc? „Nonverbál–neverbál“, i navzdory záporné předponě ve svém názvu, ve světle reflektorů i pod širým nebem ukazuje, že může a umí na mnoho způsobů vyprávět hutné příběhy, a to zejména gesty, postoji těla, pohledem… čili mluvit, aniž by otevřel ústa, dělat neviditelné viditelným.
Rozsvítit na neviditelný nonverbál
Katedra nonverbálního divadla pražské HAMU se může zvenku jevit jako mladší, lehce zakřiknutý sourozenec taneční katedry či hereckých oborů z divadelní fakulty. Pro mnohé jako by ji stále ještě zahalovala mlha a někteří jsou při zmínce o ní dokonce překvapení, že vůbec existuje! S koncem akademického roku však vyzařuje více energie, až sama sebe vlastně nasvěcuje. Nastává totiž čas absolventských projektů – bakalářských sól, magisterských představení a ročníkových výstupů. Obvykle tak stoupá jistý druh pozitivní nervozity z přetlaku, kdy se hladinka adrenalinu přehupuje přes okraj pomyslného krýglu, čepovaného na jeden dlouhý zátah ze sudu uměleckého vzdělávání. Na schopnostech, dřině a disciplíně vykvašené dovednosti pak totiž předurčují absolventa k dráze mima, performera, artisty, dokonce až univerzálního interpreta a multižánrového tvůrce. Získávané pohybově-herecké techniky, obecně divadelní řemeslo, se zde stávají hlavní živnou půdou pro prohlubování disponibility studenta čili tolik kýženou stylovou tvárnost a tvůrčí potenciál, stejně jako jsou pro zlatavý národní mok základem kvalitní chmel, slad, kvasnice a voda.
Hana Strejčková. Foto: Štěpánka Křížová.