Pouliční legrácky, romantika i risk
Je již tradicí, že zahájení festivalu patří skupině V.O.S.A. Theatre, která letos svými ohromnými objekty navodila téma cesty kolem světa. Během festivalu také představila svítící nafukovací objekty. A v sobotu 12. července odpoledne prošly centrem Prahy velké loutky ve tvaru zvířat (slona, ryby, žirafy a jiných), kostýmovaní muzikanti a performeři. Každoroční průvod, který je oblíbenou atrakcí dětí a poutá pozornost kolemjdoucích, se z Mariánského náměstí prošel na Staroměstské náměstí a poté se přes Malé náměstí vracel nazpět k výchozímu bodu. Za festivalovou stálici je taktéž možné považovat komediální duo Bratři v tricku, kteří i v rámci letošní edice uvedli premiéru. Novinka Mořští pánové by na pomyslnou laťku nastavenou Běžkařskou odyseou (2017) při sebevětší snaze sotva dosáhla, ale jako letní nezávazná legrace si své publikum našla a dozajista především skalní příznivce dále osloví. Charakterizoval ji příval mořem inspirovaných absurdních výjevů a nonsensových nápadů, korunovaných trojzubci v rukách žonglérů. Na dvojici Adam Jarchovský a Václav Jelínek je dlouhodobě sympatické, že se nebojí tropit si legraci sama ze sebe. Oba se nezdráhají trapnosti, humor je jim vlastní v mnoha odstínech a jako ostřílení pouliční hráči velmi dobře cítí energii publika a dokážou ji mile vracet i s přídavkem.
Naopak, v romantické komedii Tyč on the Beach se představila tvůrčí dvojice Pavlína Podzimková a Tomáš Brt. Jejich plážová, humorem prokypřená červená knihovna s příchutí ovocného koktejlu nabídla na tuzemské prostředí suverénní výkony na čínských tyčích a ve vzdušných disciplínách. Oba artisté působili přirozeně i odhodlaně. Tomáš Brt třeba balancoval sklenici s nápojem na čele – čili s vyvrácenou hlavou vzad – a při tom ručkoval po čínské tyči, Pavlína Podzimková nejenže s jistotou ovládla strapsy, ale na zavěšeném lehátku rozvinula i svůj komediální talent. Jakmile si tato čerstvá autorská prvotina tzv. sedne, s reprízami se například zpřesní tempo, ujasní přechody mezi situacemi a vycizelují slovní průpovídky, o to více se posílí dojem ze špičkových akrobatických výkonů.
V řadě prací tuzemských umělců nechyběla audio-akrobatická dokumentární performance Komín Elišky Brtnické, která se na festival vrátila rok od své holešovické premiéry. Originální počin obecně nabízí zcela odlišnou perspektivu pozorování. Pohled upřený vzhůru byl veden třemi aerialistkami (Stéphanie N’Duhirahe, Lenka Švolíková a s nimi v triu poprvé Josefína Vandasová), které svým pohybem – letem – rozvíjely se stavbou dialog.
.jpg)
Veřejný prostor jako galerie výtvarného umění
Mezi zahraniční hvězdy letošního ročníku jednoznačně patřil francouzský soubor Lucamoros. V Praze představil site-specific performanci La tortue de Gauguin (Gauguinova želva), projekt z roku 2017. Během představení zazněl příběh vysvětlující název. Kdysi Paul Gauguin kdesi na pláži ve Francouzské Polynésii namaloval obraz na krunýř mladé želvy. Učinil tak ve veřejném prostoru mimo galerie, a přesto se hypoteticky díky dlouhověkosti želv jeho dílo stalo pohyblivou výstavní plochou… Diváci byli přímými svědky procesu vzniku obrazů, které se před jejich očima rodily i zanikaly. Spektakulární podívaná se odehrávala na zhruba desetimetrovém lešení, které vytvářelo dojem šesti útulných ateliérů, vysokých snad dva metry v každém z pater. Díky rozvrstvení výtvarníků tak mohla vznikat díla sice tematicky sjednocená, ale na sobě nezávislá, jako například dětská malba nebo autoportréty, ale současně také panelové malby jako kompozice, tzv. polyptychy – v části historických výjevů se konkrétně jednalo o hexaptych připomínající tabulkový „oltář“. Zatímco téměř všechna během večera originálně vytvořená díla došla ke svému neméně nápaditému zničení, ušetřena zkázy zůstala jen ta úplně první věnovaná pocitu dětství. Výtvory byly připevněny k nafukovacím balónkům a vznesly se do prostoru, svobodně si pluly vzduchem. Jako by rukopis raného období lidského vývoje poukazoval na jedinečnost, kterou si každý tvůrce, umělec uchovává, a to i když navenek působí v určitém slohu, definuje svůj vyspělý rukopis atp. Hned zkraje představení tak tvůrci patrně naznačili, že v každém dřímá dítě a že je moc důležité (nejen v umění), jen se na něj zapomíná… Jiné tablo evokovalo díky výtvarné technice ilustraci inspirovanou folklórem, možná lidovou píseň o lásce dvou lidí, vystřihovánka z hedvábného papíru pak křehkost a zranitelnost. Šestá kapitola jako by se s humorem obrátila na přelom středověku a novověku k motivům Tanců smrti, čímž se opět prohloubilo hlavní téma dočasnosti a pomíjivosti. Tentokrát výtvarníci zaujali postoje s maketami koňů a mečů po boku s obrazy – vitrážemi, na nichž se například vyjevovala Smrt v podobě kostry. Připomínali zastavený živý obraz uprostřed bujarého veselí, kde Smrtka tančí s živými, které pak vyhodí z kola ven. Možná… Propracovaná dramaturgie nabízela půdu velmi sofistikovaně osetou symboly, čímž se ani téměř hodinová délka v pouličním provedení nezdála nikterak dlouhou. Atmosféru navíc dotvářelo stmívání a ve světlech reflektorů se zvýrazňující detaily maleb či stínohry.
Tato komplexní a velmi kolektivní událost na pomezí výtvarného umění, divadla, slam poetry či koncertu vyslala do světa zprávu o dočasnosti a pomíjivosti, o konzumerismu a trendech, dnešní síle marketingu, zároveň zmiňovala kolonialismus a vzdala hold domorodému a autentickému umění. Silně vizuální představení těžilo lidský potenciál na všech úrovních inscenace na principu souběžnosti. Všestranní performeři promlouvali, zpívali, a především ovládali své výtvarné a hudební nástroje s bravurou a tušenou vervou, navíc s výborným citem pro tempo. Jejich jistota, nejen ta naznačená jisticím lankem upevněným ke konstrukci kvůli práci umělců ve výšce, ale v přesvědčení o smyslu konání a spolehnutí se na ostatní, byla hlavním motorem večera. Veřejný prostor se stal sdílenou kolekcí dějin umění z perspektivy kritického myšlení. Vyprahlá louka na břehu Vltavy se proměnila v dočasnou výstavní síň, jejíž hodnota stoupala s každým přítomným divákem, neboť jediné, co poté zůstalo, byla jakkoli nenahraditelná vzpomínka. S odkazem na Wagnerovu teorii gesamtkunstwerku v interpretaci Jindřicha Honzla zde síla divadelního účinku, tj. intenzita divákova dojmu, byla přímo úměrná množství vjemů, které během produkce zaplavovaly smysly a mysl.
.jpg)
Drobničky pro radost a zvláštnosti s otazníkem
Mezi zahraničními hosty jasně vynikl komediální duet Barada Street. Vytáhlý, konzervativně šarmantní Angličan Richard Kimberley a pružný, silný Kyrgyz s akrobatickou postavou Juri Kussmaul, oba s působivou jevištní přítomností a hudebním talentem, našli elixír pouliční podmanivosti. Nepotřebovali nic víc, než dvě ukulele a nazvučení, ponožky, prostor pro hand to hand akrobacii a párové triky. Diváci je neopouštěli, zájem narůstal. V jejich napojení se a ve vnímání publika, dovednostech a smyslu pro načasování tkvěla energie celého představení. Výborně čelili i nečekaným výzvám. Například během show na Mariánském náměstí se z jednoho ukulele uvolnil snímač, bez jehož opětovného založení by nebylo možné pokračovat ve hře. Pohotová reakce „na výpadek“ korunovaná košatou improvizací v podobě lidových tanců počin snad ještě více pozvedla.
Obdobně oslavná slova patří komornímu projektu Tiny Tall Tales, v němž figuruje již zmiňovaný Richard Kimberley a Anita Gröbl. Jejich hudební vystoupení, zejména koncept a práce s hlasem, působilo tak vřele a lidsky, a přitom neztrácelo na virtuozitě. Nabídli znělou upřímnou dávku člověčenství v temperamentním rytmu Balkánu, na vlně folku s přídechem swingu.
Odlišný odstín, avšak také hodný pozornosti, vnesla taneční dílna věnovaná současnému trendu streetového stylu krump Ich kann’s nicht lassen německé choreografky Janne Gregor. Festival Za dveřmi obohatil také argentinský cirkusový umělec s citem pro detail Federico Menini s představením Llar . S hravostí žongléra a artisty pokoušejícího stabilitu a pevnost vyprávěl příběh, jehož motivy se stáčely k proměně budovaného prostředí, k vytváření originální dřevěné architektury. A jako představení Gauguinova želva vyčnívalo z řady potenciálních kategorií, podobně nezařaditelné bylo Echa krakovského souboru Teatr Migro. Polští umělci se vymykali hlubokým emočním pohroužením do příběhu a ztvárňovaných postav, živě zpívanými lidovými písněmi a modlitbami. Na základě inspirace knihou Agnieszky Pajączkowské Putovní fotografický ateliér rozvinulo uskupení výpravný koncept divadla vzpomínek. V žánru fyzického a objektového divadla zpracovalo téma menšiny, již její územní příslušnost žel předurčovala k neustálé obhajobě svébytnosti. Ve staropražských uličkách, ale hlavně za soumraku by jejich úsilí jistě nabralo další rozměr poetického splínu míseného s národní hrdostí a bojem za důstojnost člověka.
.jpg)
Ačkoli se festival blýskl různorodostí ve všech ohledech, i navzdory zohlednění jistých kvalit, jako je odvaha postavit se před kolemjdoucí, oslovit neznámého člověka, svěřit mu úkol, na němž pak závisí komediantovo zdraví, jako by některým titulům v rámci programové skladby něco chybělo. Španělští profesionálové Álex Ramos a Santos Sánchez (Ymedio Teatro) byli nejsilnějšími v precizní práci s jednoduchou loutkou z lepenky a variabilní scénografií, v ostatních rovinách se však zdálo, jako by běželi za pomyslným metronomem, chytajíce dech a tempo. Možná jen svůj záměr v performanci EcO příliš překombinovali, a to včetně rafinovaně nataženého pouta (červené akrobatické šály), jež spojovalo nejen je mezi sebou, ale také vymezovalo hrací prostor. Zato maďarského akrobata Imreho Bernatha na plné čáře předčila upoutávka na jeho sólo Boris Checker, které v praxi charakterizoval nekončící proud slov, stále se větvící do menších a menších pramínků, včetně zabředávání do konverzací s nekorektní nadřazeností performera. Komický záměr s dávkou sebeironie, přiznávané, ale i předstírané neumětelství, v celku shazoval nekončící verbální výplach, a ne vždy šetrná manipulace s lidmi, kteří Bernathovi například pomáhali vlastním tělem ukotvit čínskou tyč s plošinkou, na níž pak aspoň vytáhl stoj na rukách.
Letošní edice festivalu Za dveřmi nabídla mnoho tváří pouličního divadla. Svou existencí významně podporuje začlenění živého scénického umění do veřejného prostoru. Podtrhuje hodnotu kulturního vyžití uprostřed létem rozpálené staropražské architektury. Ať už je přehlídka vnímána „jen“ jako oživování zastavěného města, čímž pravidelně vytrhne jeho obyvatele z každodennosti a turisty z toulání ulicemi a bloumání po luzích, má tato mise nadále smysl. Svou historií však dokazuje, že se stává i dokumentační platformou „originálního úkazu“, jakým pouliční divadlo především díky sjednocující povaze odjakživa je, a to v celoevropském měřítku.
Psáno z festivalu Za dveřmi konaného 9.–15. července 2025, Mariánské náměstí, Holešovická tržnice, Holport Holešovice, ostrov Štvanice, Praha.
Mořští pánové
Performeři: Adam Jarchovský, Václav Jelínek
Režijní supervize: Tomsa Legierski
Scéna, kostýmy: Lucie Wildtová
Produkce: Michaela Holbíková
Tyč on the Beach
Tvůrci a interpreti: Pavlína Podzimková a Tomáš Brt
Dramaturgická supervize: Ondřej Holba
Hudba: Jakub Ruschka
Autor textu písně: Andrej Rády
Pohybová spolupráce: Benjamin Kuitenbrouwer
Technika a rigging: Tomáš Brt
Produkce: Pavlína Podzimková
Výroba kostýmů: Simona Drábová, Radka Rybová
Grafika: Jakub Šenkýř
Představení vzniklo v rámci rezidenčního programu CIRQUEONu – Centra pro nový cirkus
Komín
Koncept a režie: Eliška Brtnická
Účinkující: Stéphanie N’Duhirahe, Alžběta Tichá / Josefína Vandasová, Lenka Švolíková / Eliška Brtnická
Dramaturgie: Ondřej Holba
Pohybová supervize: Eleonora Dall’Asta
Sound design: Stanislav Abrahám
Kostýmy: Lucia Račková
Expertní konzultace: Martin Vonka, Přemysl Vacek
Technická spolupráce: Roman Džačár
Rigging: Marek Csukás
Graphic design: Martina Vaněčková
Produkce: Eva Roškaňuková
Producent: Cirkus Mlejn
Rozhovory: Lenka Chroustová, Jan Bořík (Storm), Martina Ertlová, Vladimír Jiřička (Hugo), Pavel Kroupa, Petr Mikula, Vladimír Randýsek (Bob), Přemysl Vacek (Laco), Martin Vonka (Dany)
Partneři: CIRQUEON, Konsepti, Chrám Chmele a Piva v Žatci, festival Za dveřmi
Poděkování: Markéta Brna, David Řezníček, Ondřej Kolář, Karel Havelka, Markéta Lázňovská
Gauguinova želva
Text a režie: Luc Amoros
Hudební kompozice: Alexis Thépot
Umělci na scéně: Sylvie Eder, Lou Amoros Augustin, Brigitte Gonzalez, Itzel Palomo, Thomas Rebischung, Lea Noygues, Emmanuel Perez
Hudebník: Ignacio Plaza Ponce
Technická režie: Vincent Frossard
Světelná kompozice: Sebastian Dalphrase
Zvuk: Thomas Kaiser
Kostýmy: Pauline Kocher
Choreografie: Éric Lutz
Produkce: Mathieu Desanlis
Barada Street
Richard Kimberley, Juri Kussmaul
Tiny Tall Tales
Richard Kimberley, Anita Gröbl
Echa
Režie, scénář, výběr hudby: Monika Kozłowska
Choreografie: Natalia Iwaniec
Scénografie a kostýmy: Joanna Jaśko-Sroka
Obsazení: Justyna Orzechowska, Magdalena Pamuła / Julia Szewczyk, Justyna Wójcik / Anastazja Kowalska, Kacper Lech / Piotr Majewski / Jan Niemczyk, Michał Orzyłowski, Adam Plewiński
Produkce: Teatr Migro
EcO
Tvorba, účinkují: Álex Ramos a Santos Sánchez
Produkce: Ymedio Teatro
.jpg)
.jpg)
.jpg)
