Festival Cirk-UFF se letos programově rozmáchl. Stříkal potem, voněl benzínem a vábil i na erotizující show

Patnáctý ročník mezinárodního novocirkusového festivalu Cirk-UFF svůj program již tradičně opřel o hostování jednoho ze slavných australských souborů, komorní zahraniční tělesa a přehlídku české tvorby včetně výstupů z místní trutnovské školičky CZirkidz. Prezentace současné scény ve dnech 27. 5. – 1. 6. 2025 cílila na široké spektrum diváckého vkusu a nebála se vytyčit kvalitativní mantinely od absolutního braku přes skvělou i chudší zábavu až po artová díla. Zároveň nechyběly výjimečně adaptované události a ani premiéry. Šest festivalových dnů v Trutnově jednoznačně rozproudilo adrenalin mísený s humorem.

Cirk-UFF 2025. Splash. Cirk La Putyka. Foto: Miloš Šálek.

Hlavní hvězdou letošního ročníku byl soubor Circa režiséra Yarona Lifschitze. Naposledy zde hostoval v roce 2022 s velkolepou show Humans, která podobně jako předchozí repertoárové kusy a nyní i En Masse vsadila na genderovou konfrontaci, náročnou akrobacii a neobvyklé fyzické výzvy. A propojením operního zpěvu se špičkovými tělesnými výkony dílo evokovalo loňskou premiéru The Veil, taktéž australského režiséra, Joshuy Hoareho.

Představení En Masse, inscenace o dvou částech v premiéře uvedená v Brisbane roku 2018, rozehrávalo celý jevištní prostor variabilního sálu kulturního centra UFFO. První dějství věnované konečnosti uvozoval citát italského filozofa Antonia Gramsciho: „Krize spočívá právě v tom, že staré umírá a nové se nemůže zrodit.“Hudební rovina kombinovala písně z cyklu rakouského skladatele Franze Schuberta (Zimní cesta, Labutí píseň aj.) s industriálními skladbami švédské skladatelky Klary Lewis. Nejprve se na zešeřelé předscéně objevila torza ležících těl, hadí žena s choreografií asociující anatomicky nonsensové vsazování kostí do kloubů a operní pěvec v kostýmu tuláka.

Inzerce

Cirk-UFF 2025. En Masse. Foto: Miloš Šálek.

Na pohybově úsporný, leč obrazotvorný prolog navázala další pro tento soubor atypicky zarámovaná situace. Po rozhrnutí opony se objevila obrovská nafukovací krychle, za jejímiž transparentními stěnami stáli lidé. Připomínali laboratorní vzorek vybrané populace, odkázané k pospolitosti na pár metrech čtverečních. Ať šlo o jakýkoli záměr, například uvěznění, výsek reality, navození pocitu klaustrofobie, obraz dystopie, rozhodně se tímto obrazem vynořily otázky přesahující obdiv k vizuálu a akci. Vedle synchronizovaných akrobatických duetů ve stylu hand to hand se skupina uvnitř centralizovala, aby například s podporou všech ostatních jedna z artistek vytvořila v pozici hlavou dolů a nohama v rozštěpu most jiné kolegyni, která po ní prošla jako po provaze. Téma odolnosti se vyjevovalo čím dál zřetelněji, obzvlášť v navazujícím intermezzu jej přiživila akrobatka jdoucí po špičkách, nikoli přirozeně, ale po ohnutých prstech na nohou, jako by navlékla baletní špičky. Padala, vstávala, statečně kráčela po forbíně. Co mohlo být důvodem sebezničujícího přechodu celé šíře jeviště než snad demonstrace odhodlání nevzdat se?

Režiséra Lifschitze dlouhodobě provází pověst tvůrce paradoxů, kdy vedle sebe staví protichůdnosti, jako například vztyčování trojstoje ze země či jiným méně konvenčním způsobem a z toho rozpad náhlým pádem k zemi v posledním okamžiku zabaleným do kotoulu. Nebo záměrně narušuje genderové stereotypy, kdy žena nese i čtyři další osoby či kolem krku obtáčí muže, a také sestavuje na pohled nesourodé akrobatické prvky jako puzzle o tisících dílcích, aby se pak vše slilo ve výslednou dynamickou koláž s nepředvídatelnými střihy.

V En Masse se ukazovala konečnost a akcentovaly začátky, například ostrými nástupy, předpažením do prázdna s pozdržujícím momentem, nehybností a upřeným pohledem. Strhující proud přeskoků a podklesávání, partnerských náskoků a převalů střídaly energeticky tlumenější pasáže, v nichž o to působivěji hrály ruce, jejich stisk, přehmat a úchop. Druhé zjevení průsvitné plastové krychle pak ukázalo izolovaného jedince v polovyfouknutém, bortícím se prostoru, jenž se salty z místa snažil dosáhnout na limity svého světa.

Ve druhém dějství tvůrci akcentovali počátky a s publikem sdíleli myšlenku německého filozofa Waltera Benjamina: „Neexistuje žádný dokument civilizace, který by nebyl zároveň dokumentem barbarství.“K jednomu klavírnímu křídlu v zadní potemnělé části jeviště bylo přidáno druhé a v duetu (Ahmad Hedar,Kristina Marková) se rozehrálo Svěcení jara Igora Stravinského. Silově a vytrvalostně orientované výkony artistů postupně gradovaly. Navyšoval se například počet prudkých nárazů do podlahy i do okolostojících či kmitajících těl. Naskakovali na záda, ramena, doslova si padali také do náruče. Všechny končetiny protáčeli v kloubech, překvapovali mrštností a pružností, odporovali gravitaci a balancovali např. ve stoji na jedné noze na hlavě kolegy. Kroužili i stmelovali se jako dramatický chór, z něhož se jiní vydělovali k sólu nebo ke znovu začlenění skokem a i jinak. Ve variacích fyzicky náročných triků spustili neutuchající kolotoč pohybů, rozvíjených vždy z daného principu, buď stupňováním, anebo ve smyčce až do jeho i lidského vyčerpání. Jednou kruhovou sekvencí byl výstup po pomyslném točitém schodišti tvořeném z rukou, předloktí, zad, ramen až s výstupem na hlavu. Tempo dění se postupně navyšovalo do téměř freneticky pulzujícího, výskoky převyšovaly akrobaty, pády nabíraly na razanci přesahující hranici (sebe)destrukce. Z potenciálně poetických obrazů vznikala kondiční honitba a rodil se pocit ještě většího vzdalování se již tak odcizovanému dění.

Provázání klasické hudby se současným cirkusem a fyzickými partiturami zároveň mohlo ve své druhé půli velmi volně evokovat legendární zpracování Svěcení jara Piny Bausch z roku 1975. V představení En Massese však naplno jako priorita projevila australská potřeba fyzické dokonalosti, z toho plynoucí enormní tlak na perfektní výkon a zodpovědnost za sebe i ostatní při neběžných tricích. Jen se z tohoto „útoku“ na terč dokonalosti tak trochu vytratil divák – jako by byl odsunut před výkladní skříň a odkázán ne k prožívání euforie, ale spíš k pocitům strachu o bezpečí účinkujících. En Masse působilo jako zúčastněné pozorování chladné krásy, kde vystupovala skvěle vytrénovaná těla a virtuózní hudebníci.

Cirk La Putyka nalezl pramen mládí
Cirk-UFF je každoročně také výtečnou příležitostí k uvedení premiér. Jednou z nejočekávanějších byl SPLASH, prázdninově pohodová jízda Cirku La Putyka. Ten ostatně k Trutnovu neodmyslitelně patří již spoustu let. Poprvé zde představil inscenaci Dolls (2014), vůbec první dílo Putyky v ryze mezinárodním obsazení, poté koprodukční projekt Cometa 45 615 (2015) a další… Nynější počin pro venkovní prostranství s humorným nadhledem nahlížel na současný trend věčného mládí. Na scéně evokující koupaliště se díky tomu setkala generace spoluzakladatelů souboru (Jiří Weissmann, Dan Komarov ad.) s mnohem mladšími kolegy. Letní komedie o omlazovacích účincích zázračného pramenu, ukrytého v jedné ze sprchových kabinek, roztáčela záměny a šponovala akrobatické výkony. Parádní souhra generačně barevného týmu vedle tanečních kreací, gagů a pozemní akrobacie exponovala teeterboard (naskakovací houpačku). SPLASH byl přívalem svobody. Plnými hrstmi rozhazoval veselí a probouzel nesvazovanou radost. Dech sice ještě stále popadal ve vypointování situací, ale s mnoha letními příležitostmi se jistě s nápadem sladí i tempo, obzvlášť v provázání dějových výstupů a artistické exhibice.

Cirkusem bez zábran o emocích
Program festivalu se v jedné ze svých silných rovin upnul na téma péče o duši, sebe sama i blízké. Sesterské vztahy přetřásl soubor Holektiv se svou novinkou Sisterhood. O ženských pocitech i stavech a z toho plynoucích cestách k proměně vyprávěla Ivana Kolcunová v sóle přistiŽENA. Vhled do mužských pocitů zas nabídl ostravský počin OnTestosterOn. Přehlídce disciplín jako handstand na stálkách, teeterboard, závěsná akrobacie, body percussion, provazochodectví, break dance pak pomyslnou korunu nasadila benzínová motokára.

Dialog síly a křehkosti, odvahy s odhodláním a hecu se zranitelností se odvíjel jako na houpačce. Pro celek jasně pozitivně hovořila chemie čtveřice performerů (Jan Jirák, Jindřich Kopidol, Adam Holub, Toman Equilibre) a jejich široká škála dovedností, s čímž patrně stále zápasí dramaturgie, která se jevila jako nekonzistentní. Vztahovou linii skvěle vygradoval španělský soubor PakiPaya s představením Toca Toc. Ten ostatně není v České republice neznámým, opakovaně se například představil na ostravském festivalu Cirkulum.

Dva protagonisté, oba školení akrobaté, herci a zpěváci, Noemí Díaz a Adrià Mascarell ve své show prezentují, co slibují – se svým autenticky temperamentním zápalem pro hru vykřesávali v poloaréně svého miniaturního, kupolovitě protáhlého stanu pospolitou atmosféru jižanské domácnosti, které prostě nešlo nepodlehnout, samozřejmě pokud se divák s odlišným očekáváním a nároky nebránil. Jejich duet byl energickou a hravou sondou do lidských vztahů, v nichž emoce vyvěraly jak islandské gejzíry a slzy smíchu tekly proudem.

Východočeské město se na týden proměnilo v pulzující metropoli cirkusu, klaunerie a různých forem pouličního divadla se širokým záběrem diváckého vkusu. Nelze proto nezmínit ani tituly z odlišného estetického spektra. Velkým překvapením byl burleskní večer Zorya Blue & Ivy Eyra – Blue Secret Show, erotizující show s prvky akrobacie, druhým pak freak show Principálova smlouva s ďáblem od Ohana Horor Cirkus. Tato společnost sice v doprovodných materiálech zcela otevřeně uvádí, že během produkce dochází k interakci s divákem a zní vulgarity, ale ze slov si nelze udělat představu o ponižování a sprostých urážkách náhodně vybraných diváků. Dění na jevišti zahrnovalo přímočarou expozici nevkusných klaunů, až jakýchsi příšer z pouťových zámků hrůzy.

Cirk-UFF, obdobně jako každý rok, svým opravdu širokým programovým záběrem dokázal přitáhnout pozornost milovníků špičkových artistických výkonů, klaunských vystoupení, hravých „pouličáren“, fyzického divadla a participativních projektů, a to v rozpětí od batolat a rodinného publika přes teenagery až po artového diváka i náhodné kolemjdoucí. V tomto ohledu sice festivalová dramaturgie připomíná dort z kuchyně Pejska a Kočičky, ale zároveň se musí uznat, že to podkrkonošské metropoli svědčí, protože každý ochutnává ten svůj vybraný dílek.

Cirk-UFF 2025. OnTestosterOn. BoCirk. Foto: Miloš Šalek.

Psáno z festivalu Cirk-UFF, který se konal v Trutnově od 27. května do 1. června 2025.

En Masse
Režie a scéna: Yaron Lifschitz
Hudba: Franz Schubert, Klara Lewis a Igor Stravinskij
Světelný design: Yaron Lifschitz a Richard Clarke
Kostýmní design: Libby McDonnell
Asistentka kostýmního designu: Anna Handford
Tvorba kostýmů: Sue Gibson, Janie Grant, Anna Handford a Amanda Lakin
Technický ředitel: Jason Organ
Rekvizity: John Blake
Producentka: Danielle Kellie
Pianisté: Ahmad Hedar a Kristina Marková
Účinkují: Jon Bonaventura, Holly-Rose Boyer, Helga Ehrenbusch, Scott Grove, Chelsea Hall, Sam Letch, Laya Mauelshagen, Daniel O’Brien, Joshua Strachan, Christina Zauner

The Rite of Spring od Igora Stravinského je použito se svolením společnosti Hal Leonard Australia Pty Ltd, exkluzivního zástupce Boosey & Hawkes Music Publishers of London.

SPLASH
Koncept a režie: Charlie Wheeller
Účinkují: Jana Smolíková, Lenka Nahodilová, Charlie Wheeller, Adam Joura / Jiří Kohout, Jakub Slovák, Jiří Weissmann, Dan Komarov, Andrii Lohynov, Tomáš Hrubý

Sisterhood
Koncept: Andrea Vykysalá, Karolína Křížková, Jan Frič a kol.
Režie: Jan Frič
Hudba: Matěj Coufal
Scénografie: Matěj Coufal
Kostýmy: Barbora Rosa
Světelný design: Daniel Kozlík
Zvuk: Adam Veselý
Produkce: Andrea Vykysalá
Účinkují: Barbora Ješutová, Ludmila Ješutová, Karolína Křížková / Ivona Szantová, Andrea Vykysalá

OnTestosterOn
Režie: Eliška Vavříková
Námět: Jan Jirák
Vizuál: Michal Singer, Adam Holub
Scéna a kostýmy: Barbara Rakovská
Dramaturgie: Adam Halaš, Marek Turošík
Hudba: Miro Tóth, Tomáš Kerle
Světelný design: Vojtěch Brtnický
Produkce: Václav Pokorný, Ela Štěrba Molenda, Petr Síla
Účinkují: Jan Jirák, Adam Holub, Jindřich Kopidol, Toman Equilibre, Michal Singer

Toca Toc
Autoři a interpreti: Noemí Díaz a Adrià Mascarell
Umělecké vedení: Karl Stets a Danilo Facelli
Hudba: Agnès Pelé
Scénografie: Laura Creuet a Uli Ulrich
Zvukový design: Juan Carlos Carozo
Světelný design: Sara Chust
Světelný a zvukový technik: Boi Estafanell
Kostýmy: María Teresa Martín Morales
Grafika: Carolina Ontiveros
Fotografie: David Perelló, Sara Chust, Joana Arribas a Marta GC
Video: La Mosca de la Tele (Jana a Miki), Teo Campos
Produkce: Ingrid Bolaño