Tento duch se propisuje i do většiny audiovizuálních děl, která se do tematiky klasického tance pustí. A není divu, když i baletní komunita sama se tak ráda prezentuje a jen neochotně si na tohle klišé nechá jakkoliv sáhnout. Filmové a seriálové ztvárnění klasického tance obvykle předkládá součin hladovění, psychického rozkladu, šikany a rozedřených nohou. Černá labuť? Psychodrama. Center Stage? Dřina a anorexie. Pot a slzy? Název mluví za vše. I poměrně nová francouzská série Opera či dokument Joika o Američance v moskevském Velkém divadle nás opakovaně ujišťují, že balet je především odříkání a krev a že máme co dočinění s uměním, které smí existovat jen skrze dokonalé utrpení. Estetizovaná muka, která se konzumují s orchestrem a šampaňským.
Seriál Étoile: Tvůrci vzali balet a… prostě se ho přestali bát
Baletní svět. Elegantní? Bezpochyby. Přísný? Děsivě. A upjatý tak, že by mu sešněrovanost mohl závidět nejeden viktoriánský korzet. Balet je nedotknutelný chrám píle, pokory a nejvyšší estetiky, kde sebemenší nadsázka hraničí s uměleckým rouháním. A diváci? Ti přijdou na večerní představení s drdolem také.
O to větším překvapením a osvěžujícím zemětřesením je loňský seriál Étoile z dílny tvůrců Gilmorových děvčat či The Marvelous Mrs. Maisel, fenoménů stojících na kadentních dialozích a břitké komice. Jak se ale takový přístup vůbec může hodit pro balet?
Když opovážlivě pomineme Maškarádu Terryho Pratchetta a jeho zmínku o tom, zda by snad baletky nemohly více skákat, aby tak ve jménu úspor protančily méně špiček, je Étoile pravděpodobně prvním dílem s potenciálně masovým zásahem, kde je na balet nahlíženo s takovým nadhledem. Pratchett taneční umění použil jen jako kulisu operního chaosu, v Étoile už je balet sám hlavním objektem zájmu a terčem kousavých vtípků. A to je v podstatě revoluce.
Tvůrci vzali balet a… prostě se ho přestali bát. Nezesměšňují ho, ale dovolují mu být také trochu lidským. Tanec zůstává krásný a náročný, ale jeho protagonisté mají pro jednou i normální životy, trapasy, vztahy, a hlavně smysl pro humor. Nikdo se tu nehroutí kvůli neposlušnému pramenu vlasů.
Étoile respektuje estetiku, ale zároveň bez uzardění rozpouští iluzi, že každé port de bras musí být existenční drama. Svět souborů velkých divadel reflektuje s mírnou ironií, ale zasvěceně a bez výsměchu. Konečně se tu netrpí, ale žije: najdete tu labilního choreografa, rozhovory s mužským egem jako samostatnou entitou i hádku, v níž se hlavní postava rozčiluje, že není žádná baby balerína, co si cpe špičky molitanem.
Pozdvižení baletních ultras by mohlo vyvolat obsazení Cheyenne Toussaint, titulní étoile, která rozhodně není ikonickou primabalerínou. Není asketicky úzká, éterická, a už vůbec ne porcelánová. Má tělo dospělé ženy, která se zjevně minimálně jednou za týden normálně nají. A kupodivu, alespoň pro průměrného milovníka baletu, to ani příliš neruší.
Tvůrci s citem balancují mezi autenticitou a dramatizací. Vědí, kde ještě mohou ohnout realitu, aniž by se jim baletní komunita smála, nebo co hůř, uraženě vypnula televizi. Taneční technika není vždy dokonalá, ale dostatečná a nepřekáží.
Na druhou stranu je pravda, že okořeněné glosy obsahující řadu referencí zní z úst tanečníků lehce podezřele. V realitě byste v šatnách podobně vybroušené repliky příliš často nezaslechli. Ale ačkoli jsou dialogy zjevně psány sofistikovaným jazykem zvenčí, propůjčují tanci lehkou a nečekanou vrstvu. Místo karikatur se setkáváme s postavami, jaké bychom si (nejen) v baletu přáli: talentované, disciplinované, a přesto plné nadhledu a schopnosti nebrat se zase tak vážně.
Étoile nabízí odvahu nedívat se na baletní svět skrze obdivný filtr. Místo toho jej přibližuje jako prostor, kde jsou lidé stejní jako všude jinde, chybující, unavení a zmatení. Humor seriál neždímá na úkor tance ani jemu navzdory, ale servíruje ho jako naprosto přirozenou součást.
Étoile pobaví i zarytého baletního puristu, aniž by mhouřil oči a uhýbal pohledem od nedopnutých kolen. A ostatním může pomoci celý ten svět špiček a tylu zase o trochu více pochopit. Možná je tohle nadějná cesta, jak diváka nalákat od streamovací platformy zpátky do divadelní sedačky. Dokola omílané posvátné dřiny už bylo dost, je čas na štědrou dávku sebeironie.