Tak nám proběhla olympiáda. Na ceremoniálech tančili nějací lidi a choreografie se snesla z nebe!
Jako lidské pokolení nás napříč generacemi, geopolitickou situací, hranicemi a sociálními vrstvami spojuje relativně pramálo. Ale olympijské zápolení, během něhož jedinec překonává sám sebe, aby mohli skrze něj ostatní homines sapientes pociťovat jakousi parasociální hrdost a dojímat se nad schopností svého živočišného druhu někam skočit, nějak doběhnout nebo něčím někam vrhnout (v případě letních olympijských her), eventuálně se nenechat zabít zlověstnou přírodou či vlastním šílenstvím (v případě her zimních), do oné podmnožiny pramála jistě patří.
Zuzana Rafajová. Foto: archiv ZR.
Když se v roce 776 před naším letopočtem (pokud to Aristoteles správně vypočítal) v Olympii poprvé mrsklo oštěpem a utíkalo pískem v soustředných kruzích, těžko by asi účastníky napadlo, že po více než dvou a půl tisících let zbude při troše štěstí něco víc než zvětralá socha vítězů. A vidíte, dneska máme vlajku, vzletné motto, štafetu olympijské pochodně (díky hrám v Berlíně v roce 1936, takže o tom nebudeme moc mluvit) a co dva roky o čtrnáctidenní zábavu postaráno.
I kdyby chtěl někdo nad sportovním snažením z jakéhokoli důvodu ohrnout nos, olympijské hry nejsou (a ani historicky nebyly) jen otázkou dokazování fyzických výkonů. Nedílnou součástí bylo umění a dnes, kdy se z celého olympijského kolotoče stal komerční brajgl na kolečkách (ale s hezkým ideovým konceptem), tomu není jinak. Nejviditelnější je to v případě zahajovacích a závěrečných slavnostních ceremoniálů, během nichž už dávno nejde jen o vypečenost způsobu, jímž zapálíte nad svým stadionem olympijský oheň, ale rovněž o velkolepost show, kterou kolem všeho vytvoříte.
Když jsem se podívala na úvodní ceremoniál letošní olympiády v Miláně a Cortině d’Ampezzo, byla jsem, mírně řečeno, nepříčetná. Olympijské hry stojí na jménech – atlety a atletkami počínaje, jejich trenérským sborem konče, mluví se nejen o aktivních zúčastněných, ale rovněž o jim předcházejících generacích. Jména jsou pak bernou mincí i v umění, proto se v průběhu otevíracího obřadního rituálu recitují curricula vitae režijních osobností, hudebníků, hereček, popových či operních hvězd, topmodelek, návrhářů, světelných designérek i posledního kuchaře v kantýně. A je to tak správně. Ti lidé na spektáklu odvedli svou práci a zaslouží si, aby jejich jméno zaznělo před stovkami milionů uší celosvětového publika. Pakliže tedy nejsou od tance. Potom se jejich působení totiž může bez mrknutí shrnout označením „sólová dvojice a studentky a studenti baletní školy“.
Věříte-li teorii o multiversu, někde jistě existuje vesmír, v němž Michal Dusík s Miroslavem Langerem (kteří ale jako všichni ostatní moderující dostávají podklady od pořadatelské země, takže na jejich bedrech chyba cele neleží) okomentovali, že „s italskou písní Volare vystoupila jedna z mnoha amerických zpěvaček, co měla svého času rozsah pěti oktáv, po prostoru se proháněly postavy místních hudebních skladatelů a hymnu pak zapěla operní diva a doprovodil ji k tomu nějaký klavírista“, zatímco o úvodní scéně jasným hlasem sdělili, že „v choreografii Sashy Rivy a Simone Rapeleho v hlavních rolích Amora a Psyché vystupují primabalerína Teatro alla Scala Antonella Albano a její kolega, první sólista Claudio Coviello“, ve svém oboru ekvivalenty sopranistky Cecilie Bartoli a pianisty Lang Langa.
Na celé situaci se mi zdá zdaleka nejhorší, že jsme si jako taneční komunita na podobné macešské zacházení zvykli. Nemyslíme, že bude naše existence brána v potaz, nečekáme, že dostaneme ve veřejném prostoru jméno, nepočítáme s přiznáním kreditu, jsme smíření s tím, že pokud budeme chtít informace, bude to nevyhnutelně znamenat desítky minut hledání mimo oficiální zdroje a tradiční média, abychom zjistili celou choreografickou soupisku. Na zahájení se podíleli krom zmíněných ještě Fattoria Vittadini, Beatrice Alessi, Adriano Bolognino, Macia Del Prete a Dimitra Kritikidi. Takže pak jdeme prakticky do vývrtky (či tematicky do trojitého salta s pěti vruty), když v rámci závěrečného ceremoniálu zazní jméno Roberta Bolleho, jakkoli by jeho anonymizace dávala podobný smysl jako při zahajovacím ceremoniálu her v Paříži v roce 2024 říct, že z vrcholu Eiffelovy věže zpívala paní ve stříbrných šatech…
