Vrchol hierarchie nudy. Nudíme se dostatečně nově?
Slovo „zastaralé“ dnes funguje jako velmi účinná zbraň. Nemusí znamenat, že něco nefunguje, selhává nebo ztratilo smysl. Stačí, že to už známe. A jakmile něco známe, cítíme, že by se s tím mělo něco dělat. A nejjednodušší řešení? Označit to za neaktuální, nepodpořit grantem a jít dál.
Silvia Nemcová - osobní archiv.
Zdá se, že současná společnost má jasno: inovace je podmínkou přežití. Nové projekty, nové formáty, nové přístupy, nové interpretace – a ideálně všechno najednou. Jenže není „inovace“ už spíš jen univerzálním zaklínadlem? Slovem, které zní natolik progresivně, že zcela zastiňuje nutnost přemýšlet o hodnotě toho, co už existuje?
Posouvat se po malých krůčcích, upevňovat „staré“ základy a zároveň hledat nové možnosti je často mnohem náročnější než začít úplně od nuly. Samozřejmě, i vytvořit nové dá práci. Oproti stavění na existujícím má ale jednu zásadní výhodu: není nutné přehodnocovat původní struktury, udržovat je, opravovat nebo obhajovat jejich smysl. Žádná odpovědnost za minulost. Čistý rejstřík, čistý stůl.
Požadován je tedy neustálý růst. Tlak na kvantitu, na čísla, která se dobře vyjímají ve statistikách. Jenže kultura není továrna, její smysl nelze měřit pouze čísly. Zmíněný tlak se odráží napříč celou taneční scénou. Dopadá jak na tvůrce*tvůrkyně studentských choreografií, kteří zkoušejí štěstí se školskými granty, tak na etablované soubory nebo nezávislé iniciativy. Jakmile je totiž důležitější přicházet s novými projekty než systematicky rozvíjet ty stávající, vzniká prostředí, kde kvalita ustupuje spěchu. Na tento problém mimo jiné už v roce 2022 upozorňovali kulturní pracovníci v otevřeném dopise (naleznete zde): kultura potřebuje udržitelnost, ne nekonečný růst!
S tím také souvisí očekávání, že každé nové dílo musí nutně reflektovat aktuální témata identity, genderu, sexuality nebo klimatických, politických a společenských krizí. A opět ideálně všechna najednou. V praxi to pak na jevišti vypadá tak, že místo promyšlené choreografie sledujeme performery, jak se ve jménu ekologického apelu brodí v hromadách plastového odpadu ne nutně proto, že by se tvůrčí osobnost chtěla k tématu vyjádřit, ale kvůli potřebě být současný, tedy „in“.
V mnoha případech navíc „nové“, neboli progresivní či neotřelé, omlouvá téměř všechno. Nevadí, že chybí jasná myšlenka nebo obsah. Je to přece experimentální, a tomu se musí dát šance! Nikdo nechce usnout na vavřínech, ale pokus pokračovat v tom, co už tu bylo, je okamžitě považován za tvůrčí bankrot. Přitom vytváření nových významů, změna kontextu nebo reinterpretace může být někdy radikálnější než snaha být za každou cenu „současný“.
Umělecká díla nebo estetické postupy, které vznikly „dřív“, neztrácejí nutně funkčnost. Ztrácejí spíš naši trpělivost. Publikum si zvyklo na neustálou změnu. Ideálně rychlou, viditelnou a snadno pojmenovatelnou. Jakmile není dostatečně výrazná, je označena za neatraktivní. Volně přeloženo: za nudnou. A to je dnes skoro smrtelný hřích!
Paradoxně tak ale vzniká zvláštní hierarchie nudy. Jinak řečeno: rozhodující není, zda se nudíme, ale zda se nudíme dostatečně nově. Prázdné dílo je sice nudné a nezajímavé, ale projde, pokud se tváří jako inovace. Srozumitelná inscenace, která navazuje na vlastní tradici souboru nebo pracuje s technikami minulých století, je ale také nudná, jenže tentokrát jde o nudu z nedostatečné převratnosti. Matthew Bourne například tuto „hierarchii nudy“ překračuje. Také uchopil „staré Labutí jezero“, a přesto jeho verze rozhodně není žádný muzeální relikt. S tradicí nejedná jako s nedotknutelným exponátem, ale vede s ní živý dialog. Minulost se stává nosnou konstrukcí, nikoliv překážkou. Jak dokazuje třeba i Alexej Ratmanskij ve svých historicky poučených inscenacích. Jeho přístup čerpá v historii, ale přesto je dnes „nový“.
A možná nejde o to, zda „staré“ zcela zahodit a začít znovu, nebo se ho naopak křečovitě držet. Jde spíše o schopnost nechat minulost fungovat jako pevný základ, z něhož vyrůstá něco skutečně nového.
Text vznikl v rámci kritického semináře na HAMU vedeného L. Dercsényi.
