Lucie Štádlerová. Foto: Soukr. archiv L.Š.
Když jsem dříve sledovala absolventské práce studentů Duncan centre, kteří měli stáž za sebou, v jejich projevu jsem viděla jasně čitelné sebevědomí, jistou vyzrálost a jen velmi málo trémy a nejistoty. Loňská absolventská představení vykazovala však spíše nezkušenost, neobratnost a strach. Troufám si tvrdit, že na tom má nemalý podíl právě skutečnost, že z pandemických důvodů studenti nemohli vycestovat. Neměli možnost nabýt tolik potřebné a osobnost utvářející zkušenosti, které z nich na jevišti udělají zcela jiného člověka-interpreta.
Nikdo z nás nevěděl, co covid dokáže, jak moc nás ohrozí a jak moc je třeba se mu vyhýbat. Po dvou letech ale víme, že je třeba se s ním naučit bezpečně žít. Tak doufám, že máme za sebou poslední rok převážně v online prostoru a studenti budou moct opět vyletět z hnízda a naučit se sami létat.
Další sloupky si můžete přečíst ZDE.
Anonym
A Vy jste měl to štěstí obě premiéry také shlédnout?La Sylphide rozpačitá i roztomilá