S koncem každého roku bilancujeme naše konání a v oblasti umělecké zase dávají své hlavy dohromady odborníci, aby zhodnotili dění v oblasti činohry, opery, muzikálu, alternativního divadla, tanečního a pohybového divadla a baletu. Je to jistě činnost záslužná a není snadné, aby expert, specializující se na určitý obor, obsáhl další žánry. A pokud ano, pak je otázkou, jakou váhu má jeho hlas při hodnocení produkce s jeho odborností nesouvisející. Ocitá se přeci jenom na křehčím ledu než při „pití svého šálku čaje“. Kritické soudy se odvíjejí nejen od znalostí, ale také od získaných zkušeností, jež souvisí s kvantem zhlédnutých uměleckých počinů, při nichž si novináři, kritici, teoretici a divadelní publicisté tříbí svůj vkus a pohled na umělecké kvality. Vynášet je není lehké. Hodnocení krom jiného vyžaduje také značnou dávku empatie, pozornosti, nadhledu a orientace nejen ve svém oboru. A nikdy se pod maximální objektivitu úplně neschová subjektivní vnímání a tvůrčí záběr posuzovatele.
Jako první již byly předány Ceny Divadelních novin za sezonu 2016/2017 (23. listopadu 2011). A zdá se, že se při výběru inscenací v oblasti tanečního a pohybového divadla nejedná o trefu do černého… Ano, šíře jednotlivých žánrů se sice překrývá, ale ocenit produkci s názvem Black Black Woods jako nejlepší taneční a pohybový počin předchozí sezony mi přijde nepatřičné, když vezmu v potaz fakt, že pohyb a tanec ve výše zmíněném titulu představuje jen chůze a přemisťování pánů Nováků po scéně, opepřené o sundání veškerého spodního prádla staršího z nich a šťastný objev „jeho koulí“.
Uchýlení autorů Black Black Woods k definici představení jako tanečně-pohybové performance nedává příliš smysl. A tak, když pro hodnocení produkcí chybí dostatek návrhů lidí z daného oboru, bylo by asi lépe hledat jiná východiska a neudílet cenu za každou cenu. Navíc když se letmo ohlédnu za letošními premiérami tanečního a pohybového divadla, vybaví se mi namátkou Lešanské jesličky od Lenky Vágnerové či Slečna Julie Libora Vaculíka – to by byl jiný, vlastně můj, šálek čaje.
Milá Lucie, jasně formuluješ argumenty, proč v porotě Cen Divadelních novin už asi pět let nejsem. Na druhou stranu, je to na mně, na tobě, na nás tanečních kriticích - abychom se příště aktivně rozhodování zúčastnili. Zkusme to.
Milý Romane, možná, že v porotě Cen Divadelních novin nejsi ze stejných důvodů jako já. Nevím koho za taneční obor organizátoři do ankety zvou, ale pamatuji si, že jsme se za taneční umění několikrát sešli při hlasování jen my dva. To je pak trochu sisyfoská práce. Řada tanečních recenzentů se rozrostla o nové autory a nevím, zda je organizáři oslovují - hlasování by nemělo stát jen na dvou, z mého pohledu plnohodnotných hlasech, za tanec. A potom v českých divadelních kruzích je taneční kritika vnímána okrajově a ne vždy s respektem. Proto odbornící jiných uměleckých žánrů pak hlasují i za náš obor a v tom bude také kámen úrazu. Ano, máš pravdu, musíme o sobě dát více vědět a aktivně účastnit. Tak příště... Hlavně, aby nás bylo více.
Milá Lucie, jasně formuluješ argumenty, proč v porotě Cen Divadelních novin už asi pět let nejsem. Na druhou stranu, je to na mně, na tobě, na nás tanečních kriticích - abychom se příště aktivně rozhodování zúčastnili. Zkusme to.
Adéla
Nedá mi to nevložit také svůj vlastní úhel pohledu. Můj pohled je pohledem člověka, který tanec miluje, který studoval…O podivné nespolupráci mezi přípravkou a konzervatoří