Alternativní divadlo, tanec a inkluze: Inscenace (ID)ENTITA bude mít pražskou premiéru
Martina (Hajdyla Lacová) má 20 let taneční praxe, tři děti, uměleckou platformu ME-SA a cenu Thálie. Martina (Trusková) má 20 let života, dva sourozence, Divadlo Aldente a nespočet identit: Lord Voldemort, Xindl X, Zdeněk Svěrák nebo Ježíš Kristus. Taky si říká Martinus. A má Downův syndrom. Jejich herecký a pohybový dialog režíruje Jitka Vrbková a pražská premiéra tohoto koprodukčního projektu proběhne 17. června ve Venuši ve Švehlovce.
(ID)ENTITA. Foto Tereza Fojtová.
Autorská inscenace propojující současný tanec a inkluzivní divadlo otevírá otázky identity, vnímání reality i možností lidského shledání. Martina a Martina jsou jako dva hlasy, které se občas potkávají a jinde si zase každý jde svou cestou. (ID)ENTITA je hledáním společné entity a autentické identity prostřednictvím vzájemných setkání, disonancí i momentů souznění. Performerky na jevišti doprovázejí hudebníci Martina Rousová a Jan Kyncl, jejichž autorská hudba vznikala přímo v procesu tvorby.
Impulz ke spolupráci vzešel z Divadla Aldente. „Tanec je často integrální součástí našich inscenací, ale dosud nebyl řídící jednotkou. Za mlada jsem se tanci věnovala, ale je to už hodně let a můj mozek již přemýšlí ‚čistě divadelně‘. Hledala jsem proto někoho, kdo by nás do těchto neprozkoumaných končin dokázal zavést – nějakého ‚domorodce‘, který bude mluvit řečí tance, a ne řečí divadla. A s ním se pak pokusit o nový společný komunikační mód,“ říká režisérka Jitka Vrbková.
V hlavní roli mnohost identit
Téma identit vzešlo od performerky Martiny Truskové, zatímco ze zapojení Martiny Hajdyla Lacové vzešla forma současného tance jako dominantního nástroje. Hudební dvojice Martiny Rousové a Jana Kyncla je také součástí formy, protože jejich hudba splétá a utváří celou inscenaci.
„Fráze ‚hledání autentické identity a společné entity‘ se zdála zpočátku jako klišé,“ připouští režisérka, „ale postupně zjišťujeme, že se díky společnému setkání vyjevuje naše vlastní identita v odstínech, jaké jsme dříve neznali nebo které jsme nechtěli vidět. Pro mě bylo velmi důležité, aby byl vztah mezi performerkou našeho divadla Martinou Truskovou a tanečnicí Martinou Hajdyla Lacovou co nejvíce vyrovnaný, a to jak na zkušebně, tak ve výsledné inscenaci. Aby obě do projektu něco přinášely a obě přijímaly, i když rovina, v jaké přinášejí a přijímají, je různá.“
Jak téma identity ovlivnilo Martinu Hajdyla Lacovou? „Nepotřebuji měnit svou identitu každý týden nebo měsíc, ale to, co si z našich setkání odnáším nejvíce, je jakési pozvání osvobodit se od očekávání okolí a od neustálé starosti o to, co si kdo myslí. Mám pocit, že taneční vzdělání, které nás vede k disciplinovanému a poslušnému tělu, a později i rodičovská odpovědnost, ve mně vypěstovaly velmi silného vnitřního kontrolora. Svá setkání s Martinusem proto vnímám jako příležitost ten tlak na chvíli pustit.“
Diváky na začátku představení možná překvapí projekce, které se vztahují ke slavnému Platonovu podobenství o jeskyni. Jak ty souvisejí s tématem inscenace? „Platón se ptá: vidíme skutečnou realitu, nebo jsme v jeskyni a sledujeme pouhé odrazy věcí? Já se ptám: víme, kdo jsme, nebo se jen podřizujeme představám světa?“ říká k filosofické inspiraci Jitka Vrbková a vysvětluje souvislost: „Martina Trusková svoji identitu vůbec neřeší – identit má spoustu, ale na rozdíl od nás všech velmi přesně ví, kým je. S tímto zrcadlem jsme se setkávali všichni po celou dobu zkoušení. Na první pohled to vypadá tak, že my jsme těmi, kteří Martinu Truskovou ‚vracejí do reality‘, ale ve skutečnosti je ona realitě mnohem blíže, nějaké ‚vnitřní realitě‘, něčemu, co přesahuje naše běžná pravidla a normy. Snad i to nás navedlo na podobenství Platonovy jeskyně – tak, jak vidí svět Martina Truskové, to jsou dost možná ony Platonovy ideje. Možná. To už nechejme na divácích.“
Svébytnost tvůrčího procesu
„Velký prostor má v inscenaci tanec a velký prostor má performerka Divadla Aldente Martina Trusková – a to jak v utváření temportymu představení (což je z mé pozice coby režisérky velké rozhodnutí, protože vnímání času bývá u umělců s Downovým syndromem odlišné), tak v utváření scénáře – od toho, že mnou napsaný scénář k inscenaci je do značné míry realizací jejího vnitřního světa, až po to, že občas přidává přímo při představení nové repliky a někdy i zcela nové situace. Režírovat tento druh projektu je specifické, protože musíte předjímat všechny věci, které se případně na scéně stanou, a zamýšlený tvar koncipovat tak, aby do něj tyto věci (které zatím neznáte) dramaturgicky i prakticky zapadly,“ popisuje tvůrčí proces režisérka.
Martina Hajdyla Lacová si zase odnáší poznání nových dimenzí pohybového výrazu, komunikace a interakce: „Na Martinusovi mě fascinuje kombinace měkkosti a obrovské fyzické síly. Martinus mě dokáže srazit na kolena tak, že nemám šanci se tomu jakkoli bránit, a o chvíli později projeví velkou citlivost a jemnost. Její tělesná koordinace a reakce na pohybové podněty mě neustále překvapují a vyvádějí z mých konceptů a očekávání. Celý život si pěstuji určité postupy, návyky a schémata, a najednou jsem v kontaktu s někým, kdo funguje úplně jinak. Setkání s Martinusem je pro mě prvním uměleckým setkáním s performerem s odlišnými schopnostmi (performer with different abilities). Náš fyzický dialog mi neustále připomíná, jak úzké mohou být naše představy o tom, jak má tělo komunikovat, reagovat nebo být přítomno na jevišti. Takovou zkušenost bych přála každému tanečníkovi.“
Inscenace propojuje několik rozdílných částí dramaturgicky volně propojených do jednoho celku. Co začíná jako volný pohyb v prostoru umělecké instalace pokračuje jako divadelní představení, překlápí se ale v participativní část, v níž jsou k účasti zváni všichni diváci, aby opět v podobě představení vyvrcholila překvapivou metaforou.
Na otázku, proč by si tento zážitek neměli diváci nechat ujít, odpovídá opět Martina Hajdyla Lacová. „Martinus je důvod, proč bych na ni šla. Je to naprosto okouzlující umělkyně. Její svoboda, bezprostřednost a způsob, jakým je přítomná, dokážou narušit zažité způsoby vnímání. (ID)ENTITA nevznikla proto, aby naplňovala představy o dokonalosti nebo o tom, jak má divadlo vypadat. Spíše nás zve, abychom chvíli setrvali s něčím, co nelze zcela předvídat ani kontrolovat. Přijmout, že se věci mohou vyvíjet jinak, než jsme plánovali. Být zvědaví na to, co se stane. Pro mě je to tanec.“
Divadlo Aldente dlouhodobě staví svůj umělecký jazyk na specifické performativitě herců s Downovým syndromem. Na jevišti jej nevnímá jako omezení, ale jako schopnost vidět svět jinak a jinak jej interpretovat. Herci Divadla Aldente jsou obsazování na televizní obrazovky i do filmů. V letošním roce herečka Hana Bartoňová hostuje v Národním divadle Brno v představení Divoká kachna H. Ibsena.
Umělecká platforma ME-SA se profiluje mezioborovou spoluprací a experimentálním tvůrčím přístupem, který zahrnuje výzkum pohybového materiálu, vizuální dramaturgii a dekonstrukci divadelních postupů.
Zdroj: Lucie Kocourková
