Nová premiéra brněnského baletu: Black and White

V pátek 20. března se v Mahelově divadle uskuteční druhá taneční premiéra Národního divadla Brno v této sezoně. Inscenace Black and White z choreografické dílny šéfa souboru Mária radačovského nese podtitul Labutí jezero pro 21. století, světová premiéra proběhla 4. května 2012 v souboru Grand Rapids Ballet v Michiganu v USA.
Black and White by mělo být moderně zpracovanou verze vlajkové lodi klasického baletního repertoáru – Labutího jezera. Ne pro každého může být již jen pomyšlení, že někdo přetvoří klasický balet do současné podoby, stravitelné, přijatelné. Je to možná trochu kontroverzní, určitě odvážné, pro někoho to bude až rouhačství, ačkoli řada neobvyklých zpracování více či méně experimentálních existuje (mužské Labutí Matthewa Bourneho, verze Alexandra Ekmana v bazénu plném vody nebo Swan Lake Reloaded Fredrika Rydmana v rytmu hip hopu, jež byla obě promítána v posledních sezonách festivalu Zlatá Praha). Jde o titul, který patří k nejhranější baletům na světě a vedle Giselle, Louskáčka a Spící krasavice tvoří páteř repertoáru velkých baletních souborů. „Naše verze, která měla velký úspěch v USA, ale reprezentuje dnešek. Jde o pokus přiblížit toto dílo mladší generaci pohledem z jiného úhlu, popřením všech tradic a vizuálním přetvořením Labutího jezera jako takového. V klasickém zpracování baletu jsou dominantní postavy balerín (hlavní dvojrole Odetta – Odílie), jde hlavně o výpověď ženského elementu. V naší verzi nabízíme pohled na Labutí jezero skrze hlavní postavu prince Siegfrida, který prochází složitou životní situací spojenou s léčbou těžkého onemocnění. Život se často změní pouhou zdánlivou maličkostí, stačí jediná sekunda a všechno se může převrátit naruby. Je bílá opravdu tak nevinná nebo je bílá barva daleko nebezpečnější než černá…? Některé kultury považují černou barvu jako mnohem čitelnější a předvídatelnější než bílou… Je to o tom, jak věci vidíme, zda všechno v životě vnímáme jako bílé a černé… Možná ale právě to černé nám paradoxně mnohem více pomáhá uvědomit si naše směřování…“ To vše naznačuje program a mnoha divákům bude asi zřejmé, k jaké životní etapě a osobní zkušenosti Mária Radačovského se tato inscenace vztahuje: „Inspirace vznikla v době mého dlouhodobého pobytu v nemocnici v Holandsku, kde mi diagnostikovali a léčili rakovinu. Z pokoje jsem měl výhled přímo na malé jezírko v areálu nemocnice, kde plavaly labutě. Tehdy jsem si uvědomil, jak relativní je naše svoboda a jak je moje realita vedle volnosti svobodných a krásných labutí diametrálně odlišná. To byl moment, kdy jsem věděl, že chci vytvořit vlastní verzi Labutího jezera. Někdy stačí pouhá sekunda, jedna zlá zpráva – a život se převrátí naruby. Siegfried hledá sám sebe v kráse něžného a téměř dokonalého tvora, jakým je Labuť. Stejně jako princ v klasické verzi příběhu, i on stojí před volbou. Bílá a černá…
Hudebně balet vychází z Čajkovského partitury, která je redukována pouze škrty v prvním a třetím dějství, muzikálně kompletní zůstávají pouze tzv. „bílé akty“. Scéna Marka Hollého je prostá, využívající zrcadel a jemného neonového osvětlení. Choreograf rezignoval na využití špičkové baletní obuvi právě pro možnosti, jaké mu tato volba dává, protože podle něj mohou být pro současnější choreografický slovník někdy svazující a jejich použití pak určuje pohybovou estetiku.
Kostýmy vytvořila Patricie Barker. Právě ona stála u zrodu baletní inscenace Black and White. Je totiž uměleckou ředitelkou Grand Rapids Ballet, kde měl balet svou premiéru. „Když jsem se stala uměleckou ředitelkou Grand Rapids Ballet, pozvala jsem Mária, aby vytvořil pro náš soubor moderní inscenaci Prokofjevova Romea a Julie. Byl to obrovský úspěch, po kterém přišlo na řadu plánování Black and White. Líbí se mi hloubka, s jakou Mário zpracovává příběhy, jeho cit pro hudbu, práce s tanečníky.“ V Grand Rapids znamenalo uvedení Black and White jednoznačný úspěch a Patricia Barker má na věc jasný názor: „Přirozené hodnoty klasických děl zůstávají stejné, ať už jsou to zpracování klasická nebo novější verze, a není to neúcta, když se převypráví příběh do moderního kontextu. Myslím, že mnoho baletů, přestože jsou ve svých klasických verzích brilantní, by byla škoda znovu neosvěžit novou interpretací a novějším pohledem.Mário Radačovský
Absolvoval Taneční konzervatoř Evy Jaczovej v Bratislavě a v roce 1989 nastoupil do baletu Slovenského národního divadla, kde po krátkém čase získal smlouvu jako sólista. Roku 1990 zvítězil v Československé baletní soutěži v kategorii A. V letech 1992–1999 působil v Nederlands Dans Theater Jiřího Kyliána v Haagu. V tomto souboru měl příležitost spolupracovat s nejvýznamnějšími světovými choreografy, mezi něž patří Jiří Kylián, Mats Ek, Nacho Duato, Ohad Naharin, William Forsythe, Édouard Locke a mnoho dalších.
V roce 1999 se stal hlavním sólistou souboru Les Grands Ballets Canadiens v Montrealu. Do Baletu SND se vrátil v roce 2000 nejprve jako hostující sólista, od října 2006 do května 2010 zastával funkci uměleckého ředitele Baletu SND. Je zakladatelem samostatného souboru Balet Bratislava, který vedl do jeho zrušení (2010–2013). Od listopadu 2013 je uměleckým šéfem Baletu NdB.
Jako tanečník se účastnil se prestižních baletních galapředstavení, jakými jsou Gala des étoiles v Montrealu (2000–2006), Gala Stars v Torontě (2003), World Stars Gala v Budapešti (2005, 2007 a 2008) a Gala setkání v Praze (2003–2006). Tančil např. v Royal Winnipeg Ballet (2005), Ballet British Columbia (2004, 2006), Toronto (2005) a Jacob’s Pillow (2007).
Jako choreograf debutoval v roce 2002 dílem The Letter. Následovaly choreografie Passage a l’eau trouble, Valse, Inšpirácia, Bolero, Shadows and Lights, Balansoire a další. V sezoně 2010/2011 pro soubor Operety v rumunské Bukurešti vytvořil choreografii a režii inscenace Maria de Buenos Aires a balet Romeo a Julie pro Grand Rapids Ballet Company v Michiganu (USA). V následujících sezonách připravil premiéry inscenací Traja spolu, Queen, Osudové lásky, Romeo a Julia v Grand Rapids Ballet, premiéru pro Lotyšský národní balet, Bolero pro Grand Rapids Ballet či Compulsive pro Diablo Ballet San Francisco. Patricia Barker
Významná interpretační umělecká osobnost americké baletní scény. Její kariéra byla spojena se souborem Pacific Northwest Ballet vSeattlu. Ve svém repertoáru měla velké role klasického baletního odkazu, ale také mnoho dalších choreografií George Balanchina nebo díla Kenta Stowella, Glenna Tetleyho, José Limóna, Rudiho Van Dantziga, Lara Lubovitche nebo Williama Forsytha. Ve filmové verzi Louskáčka Kenta Stowella tančila hlavní roli Kláry a ve filmu Sen noci svatojánské natočeném BBC roli Titánie. V současnosti je umělecká ředitelka Grand Rapids Ballet. Marek Hollý
Vystudoval Vysokou školu múzických umění obor scénické a kostýmní výtvarnictví. Během studia absolvoval odborné stáže v Holandsku a Velké Británii. Po ukončení studia spolupracoval s profesionálními soubory na Slovensku, v Čechách, Rumunsku, Litvě a USA. Vytvořil scénické a kostýmní výpravy pro tři desítky představení – činohru, operu, balet a muzikál. Významnou část jeho práce tvoří design pro televizní programy a televizní studia. Věnuje se grafické a plakátové tvorbě. Zdroj: NdB

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

prosinec 2019

Po Út St Čt So Ne
25
26
27
28
29
30
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23 24
25
26
27
28
29
30
31
1 2 3 4 5
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: