„Dílo Černý mraky nepláčou je inspirováno pocity a myšlenkami, které jsou vědomě i nevědomě potlačovány a skrývány v nitru lidské duše,“ popisuje svou choreografii Jiří Pokorný. „Z naší lidské schránky se stává tvrdý krunýř, nepropustný a dokonale maskovaný celou škálou lidských tváří, zatímco pod povrchem se skrývá jen ta jedna jediná. Utrhneme-li jablko ze stromu a chceme ho namalovat, vnímáme jeho povrch a pomyslnou strukturu stále jasně živoucí, ale ve skutečnosti je jeho obsah již bez života a dozajista mrtvý. Ve španělském jazyce se termínu zátiší dává daleko příhodnější název – ‚naturaleza muerta‘ – ‚mrtvá příroda‘.“
„Smyčcový kvartet Listy důvěrné zkomponoval Leoš Janáček těsně před svou smrtí v roce 1928. Dílo je inspirováno jeho dlouholetým milostným vztahem s vdanou, o čtyřicet let mladší ženou. Snad se dá říci, že jde o jakousi hudební variantu jejich vzájemné písemné korespondence,“ vysvětluje Petr Zuska. „Má interpretace tohoto opusu na výše zmíněný náznak tématu či příběhu vlastně rezignuje. Rozhodl jsem se jít naprosto svobodnou a ničím předem neovlivněnou cestou, kromě toho nejzásadnějšího – hudby jako takové. Tento živý, pulsující a proměnlivý organismus je sám o sobě tématem a příběhem. Neuchopitelnou sítí vztahů, osudů a nitek mezi námi, komplikovaným labyrintem duše uvnitř každého z nás, něčím, co se nedá pojmenovat. Vše je v neustálém pohybu, nic netrvá věčně a nic už se nebude opakovat. Rychle mizející otisk dlaně na skle, prchavý imprint naší přítomnosti v prostoru a čase. Premiéru jsem věnoval Ivanu Dunovskému.“
Zdroj: Pražský komorní balet
Roman Zotov-Mikshin
Znova si nerozumíme. Já jsem odpovídal na poslední větu z Vaší předchozí odpovědi. “Není to celé naprosto zbytečná…Pokus o introspekci, který v performanci Pěny ztrácí směr