Ratmanskij, který se sice narodil v tehdejším Leningradě a vystudoval na baletní škole Velkého divadla, své dětství strávil v Kyjevě, kde následně začal svou kariéru jako profesionální tanečník a od 24. února veřejně vystupuje na podporu Ukrajiny. Odešel s okamžitou platností z Ruska, zastavil své práce na nové premiéře jak ve Velkém divadle v Moskvě, tak na přípravě nové historické inscenace Dcery faraona v petrohradském Mariinském divadle.
Že bude ruským režimem instantně považován za nepřítele, bylo nabíledni, Ratmanského balety jsou však nadále uváděny nejen ve výčtu repertoáru dvou největších ruských baletních souborů, ale rovněž v aktivních hracích plánech. Jen bez jména choreografa...
Ruské Ministerstvo kultury se dle zprávy TASS vyjádřilo následovně: „Ti umělci, kteří se v této tak těžké době obrátili zády k naší zemi, kteří opustili Rusko a veřejně vystupovali proti její bohaté kultuře, naprosto logicky jeden po druhém opouštějí naše instituce a vývěsky.“
Dodalo rovněž, že po vymazání jmen volalo samo ruské obyvatelstvo a takovým požadavkům je zkrátka nutno v co nejkratším čase vyhovět.
Samotný Ratmanskij se k situaci vyjádřil pro The Washington Post: „Bolí to, ale nijak mě to nepřekvapuje…“
Z choreografových děl se zkrátka stalo „všeobecné vlastnictví ruské kultury“. Jen pro představu, v repertoáru baletu moskevského Velkého divadla, jemuž Ratmanskij v letech 2004–2008 šéfoval, nadále zůstávají jako „scénické verze Velkého divadla“ jeho Giselle (2019; uvedeni jsou pouze původní choreografové J. Coralli, J. Perrot a M. Petipa), Plameny Paříže (2008, opět uváděn pouze původní choreograf V. Vajnonen) a původní Romeo a Julie (2017), historizující Korzár (2007), na němž spolupracoval s Jurijem Burlakou, uvádí nyní jen toto jméno.
V petrohradském Mariinském divadle Ratmanského jméno zkrátka jen smazali, protože choreograf u baletní inscenace není potřeba. Týká se to jeho titulů jako Anna Karenina (uvedeno, že světová premiéra s hudbou R. Ščedrina proběhla v roce 1972 v Moskvě v choreografii M. Plisecké, v Mariinském divadle poté 2010 bez jakékoli zmínky, že se jedná o zcela odlišnou choreografickou verzi), Seven Sonatas, Koníček Hrbáček (opět uvedena světová premiéra v Moskvě 1960 v choreografii A. Radunského, v Mariinském od 2009), Concerto DSCH a Popelka (světová premiéra v Moskvě 1945 v choreografii R. Zacharova, v Mariinském od 2002). Choreografovo jméno poté důsledně zmizelo i z profilů tanečníků a výčtu rolí jejich repertoáru.
Zdroj: washingtonpost.com, russian.rt, bolshoi.ru, mariinsky.ru
Eliška Brtnická
Děkujeme, to nás moc těší!Thin Skin – Křehkost kovových prutů