Foto: Tomáš Strejček
Pohybové, interaktivní a multimediální sólo pro jednu performerku a děti na jevišti vypráví o snech a jejich hrdinech, o třepotání křídel ptáků letících za obzor, o peřině plné sněhových vloček i notové osnově s rozkvetlou loukou. V inscenaci účinkuje tanečnice Daniela Kolková, která se také podílela na tvorbě choreografie.
„Komorní projekt nabízí díky bezprostřední blízkosti tanečnice a diváků doslova přímý kontakt se vším, co se kolem děje,“ zdůrazňuje Hana Strejčková výhody konceptu, který v mnoha svých dílech promyšleně rozvíjí. „Jedním z výchozích impulzů byla právě myšlenka blízkosti, sdílení tady a teď, společné cesty.“ Strukturovaný koncept divadelní inscenace se v určitou chvíli rozvolňuje, až dochází ke smazání hranic mezi tradiční formou představení a interakcemi, vzniká tak prostor pro společný a neopakovatelný zážitek.
To je ostatně jeden za znaků tvorby souboru FysioART. Inscenace, v níž je základem bezprostřední blízkost a možnost zapojení, je tentokrát určena omezenému počtu návštěvníků, ale o to výraznější je pak dopad samotného představení. Je to zkušenost setkání s uměním, povzbuzení fantazie i rozvíjení sociálních dovedností. A s novými dojmy a zážitky odcházejí z divadla i rodiče. Inscenace je vhodná pro děti školkového věku – a horní hranice může narazit jedině na limity vlastní fantazie.
Ve Snílkovi se na jevišti společně mísí energie dospělých a dětí, aby se všichni setkali na rozkvetlé louce a dopřáli si snění s otevřenýma očima. Výraznou měrou jsou v konceptu zastoupeny květiny jako symbol růstu, ale růstu pomalého, z kypřené půdy a zavlažovaného vodou, tedy růstu, kterému „dopřejeme“ vyrůst: „Záleží nám na době zrání a dialogu. Květiny jsou přítomny jak v metaforách pohybových partitur, tak jsou například otištěny v ponožkách, které jsou barveny a zdobeny květy. Výtvarnice Anna Vitvarová rostlinky pomyslně „všila“ do všech vizuálních rovin inscenace,“ doplňuje režisérka. Inscenace na malé ploše propojuje výtvarné umění a animace s pohybem. Využívá techniku pantomimy, fyzicko-objektový dialog a tanec.
Autorskou hudbu složil Ivan Paisrt ml., který se pohybuje na širokém hudebním poli včetně muzikoterapie. Jeho hudba osciluje mezi meditativními poklidnými plochami a jižanským temperamentem.
Zcela charakteristickým hmatatelným prvkem Snílka jsou specificky upravené polštářky, které čekají na malé diváky. Divák má možnost prožít takto sám intenzivní haptickou zkušenost. V inscenaci je divadlo jedním spojeným prostorem, který nerozlišuje jeviště a hlediště, prostorem, který šetrně probouzí všechny smysly.
Z prvních ohlasů: „Celek působil komorně a křehce, děti udržely pozornost, spolupracovaly, a dokonce záhy pochopily, že to jsou právě ony tou nejdůležitější součástí příběhu. Stačilo vzít do rukou polštářek, na kterém každý seděl kolem dokola taneční plochy, a začít jej spojovat s ostatními, aby se objevily světy nové a plné her. V režii Hany Strejčkové vznikla inscenace, díky níž je možné se zastavit, hrát si – znovu být dítětem, anebo si své dětství dosyta vychutnat a hlavně bezpečně snít,“ napsala pro premiéře ve Varnsdorfu redakce časopisu Výběžek.eu.
Zdroj: Divadlo BRAVO!
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?