Damien Jalet na sebe umí upozornit. Ať už silnou obrazností své choreografické tvorby, tak spolupracemi s uměleckými osobnostmi ze světa sochařství, elektronické hudby, Hollywoodu nebo světové pop music. Tvořil jak pro Opéra national de Paris, tak pro Madonnu, spolupracoval s Marinou Abramović nebo Sidi Larbi Cherkaouim, jeho choreografie roztančily Louvre i lešení kolem Palais Garnier.
Pomyslné hranice mezi světem klasického a současného tance, před několika desítkami let takřka nepřekročitelné, se v poslední době značně bortí. Není tak dnes pražádnou výjimkou či překvapením, pracují-li choreografické osobnosti současné scény se soubory tradičních kamenných divadel.
Mluvíme-li o baletním romantismu, na mysl většině lidí vytane titul Giselle z roku 1841, jedna z neoddiskutovatelných perel repertoáru poloviny 19. století. Byla to ale La Sylphide uvedená o devět let dříve, která na scénu s konečnou platností přivedla snový, nepoznaný svět nehmotných víl a přízraků.
Balet Giselle je nezpochybnitelným klenotem tanečního repertoáru první poloviny 19. století.
