Velký šéf

Společenskému dění se spíše vyhýbám, jednou za čas se ale přihodí, že se ocitnu mezi kolegy tanečníky z kamenných divadel. Konverzace se dříve nebo později stočí k drbům a pomluvám. Sám jsem několikaletým angažmá v baletním souboru prošel, porovnávám tedy svou zkušenost s tím, co slyším a s dalšími střípky. Jakkoliv nemohu posoudit situaci obecně, z toho co posoudit mohu, zjišťuji, že umělečtí šéfové některých našich baletních těles mají diktátorský komplex.

Filip Staněk. Foto: Petr Kurečka.

Filip Staněk. Foto: Petr Kurečka.

Filip Staněk Autor: Filip Staněk

„Je-li v jakékoliv oblasti lidského života identifikována struktura autority a dominance, měla by být zpochybněna. Není-li schopna se ospravedlnit, je nelegitimní a měla by být odstraněna.“ Tak popisuje Noam Chomsky podstatu anarchismu a já s ním souhlasím. V pozici uměleckého šéfa jsem takovou strukturu našel. Čím je soubor větší a prestižnější, tím větší pozornosti se jeho šéfovi dostává. Kontrolován úřady, médii, veřejností, různými radami, musí prezentovat výsledky. Hodnota umění se měří špatně, nezbývá tedy, než předkládat tvrdá data (návštěvnost, hospodaření, počet oceněných umělců, atd.). Možná právě z této nutnosti tvrdne některým šéfům myšlení i srdce (někdy dokonce i níže položené orgány, na což nedávno jeden z nich doplatil). Zapomíná se ovšem, že existuje ještě další kritérium, které by měl „dobrý šéf“ splňovat. A sice spokojení zaměstnanci. Lze se ohánět fakty jako zvyšování platu, nicméně reálný harmonický stav závisí na něčem jiném. Osobní pohoda, pocit uznání, víra ve smysluplnost práce, celkově dobrá atmosféra na pracovišti. A taky duševní svoboda, která je nezbytná k umělecké produkci jakéhokoliv charakteru. V preambuli statutu Národního divadla stojí, že „divadlo je prostorem pro svobodnou uměleckou tvorbu“. Proč se tedy domnívám, že nároku na uměleckou svobodu tanečníka by se někteří artistic directors cynicky vysmáli?

Je na každém, co si nechá líbit, jistě. Jenže s pozicí šéfa se pojí moc. On rozhoduje o vašem platu, on rozhoduje zda, co a jak často tančíte – ano, štěstí tanečníka tkví v tomto. Kdo dělá problémy, může trčet v desáté řadě. Asistent ani pedagog vás nezachrání, i oni jsou závislí na šéfově libovůli. Možnosti zaměstnanců jsou tedy omezené. Pokud se nespojí. Proto je třeba podporovat rivalitu, aby se takové riziko snížilo.

Kdyby se duševní strádání projevilo v uměleckém výsledku, měla by kritickou funkci zastat veřejnost, média a ony umělecké rady. V případě baletu to však záhadně selhává. Veřejnost je pohodlná až lhostejná – sám jsem viděl, jak automaticky aplauduje všemožným uměleckým zločinům; média papouškují oficiální zprávy, kulturní dění sice jakžtakž reflektují, prostor však poskytují zpravidla horní straně; radu jmenuje ředitel, střílení do vlastních řad nelze čekat. Výsledky v číslech jsou, do kanceláří a baletních sálů nikdo nevidí. Není divu, že vzniká problém, o kterém se nemluví.

„Přibrala jsi. Měl by ses ostříhat. Dítě nebo kariéra. Zraněné koleno? XY měl totéž a tančit mohl. Volno bude za dva týdny.“ Šéfovým základním motorem je zřejmě ambice. Vydrápal se na svou pozici a hodlá tam zůstat co nejdéle. Pochopil, že jeho role není umělecká, ale politická a chce-li obstát, musí respektovat systém. Potřebuje výsledky. Bylo by to v pořádku, kdyby se choval jako „slušný člověk“. Slušnost však není ekonomická, práci brzdí. A vůbec, dá se vyložit jako necílevědomost. Sem tam se musí zalhat, překroutit fakta, použít někoho ne jako cíl, ale jako prostředek (a Kant tomu nerozumí, nemusel řídit company). Konzultovat rozhodnutí s těmi, jichž se týkají, nepřichází v úvahu. Odpovědnost nese on (anebo ona, což zde neuvádím z politické korektnosti). Soubor je nutno vést jako firmu. Sloužíme sice veřejnosti a kultuře, jenže firma musí prosperovat, jinak se vedení vymění. Kdo nespadá do kolonky „maximální výkon“- tedy starší umělci (rozuměj nad třicet) a ti s dětmi, musí být postupně odsunut. Smáznou se tím dvě mouchy jednou ranou: pro takové totiž práce není jedinou prioritou a navíc mívají názor. Co na tom, že mají zkušenosti? Nahradí se mladšími, ti jsou vděční a neoponují. Jenže přirozená hierarchie v souboru funguje jako regulační mechanismus: starší udržuje v pozoru, mladé učí „kumštu“. Když pak v hledišti „obdivujeme“ pohybující se tělesné schránky, jimž se ve tváři zračí snaha, úporný úsměv, jenom ne prožitek, není to jejich chyba. Oni se jen ze všech sil snaží naplnit připomínky asistenta. Osobní vklad, odchylka od instrukcí se trestají. Tanečník nemůže, je přesvědčen šéf, být svobodným tvůrcem. Musí šlapat jako kolečko ve stroji. V jeho stroji. A když se kolečko porouchá, vymění se. Invenci je třeba blokovat, aby do mechanismu náhodou nepronikl život. Život je nevypočitatelný. Forma uměleckého výkonu i chod instituce jsou tím dokonalejší, čím méně obsahují života. Repertoár je dobré prošpikovat zvučnými jmény. Nehledě na aktuálnost či další parametry choreografie. Tomu nikdo nerozumí. Když se to podá, snobové tleskají, ostatní se přidají. Taky frčí složené večery. Klasika, „moderna“ (ano, říkají moderna), zvládneme všechno: „kdo zvládne klasiku, zvládne cokoliv.“ Slyším v tom aroganci jen já? Všechny soubory vedené touto politikou se snaží napasovat do stejného dramaturgického vzoru. Ničím se neliší. Žádný není unikátní. Nejlepší na tom je, že není konkurence. Když jsou v ulici dvě pekárny, jdete tam, kde mají lepší chleba a usměvavější obsluhu; chcete-li však ve městě na balet, musíte k nám. Šéf se potřebuje pouze udržet v sedle. Proto musí mít všechny složky pokud možno pod kontrolou, proto musí vyzařovat auru úspěchu. Že se to někdy kříží s něčím osobním štěstím či svobodou? Who cares?

Možná mě máte za marxistického blázna, ale každý šéf ve státním či městském divadle by si měl uvědomit, že tanečníci tu nejsou kvůli němu, nýbrž naopak. Morální aspekty jednání by se neměly podřizovat budování chiméry úspěchu. Projeví se to v umělecké rovině.

Před pár lety jsem v takovém prostředí pracoval. Skoro si na to zvyknete. Systém vás přesvědčuje, že stávající řád je norma a že jinak to bohužel nejde. Někde uvnitř tušíte, že to tak není a že přece musí existovat lidé, kteří by vaše představy o fungování uměleckého celku sdíleli. Protože o lidech to je. Oni tvoří instituce a v nich se pak pohybují. Měl jsem štěstí, podařilo se mi je najít. Sleduji-li situaci dnes, nemám dojem, že by se něco změnilo. Naopak mi přijde, že se totalitní tendence prohlubují. Pravda, sleduji to z odstupu. Z odstupu však vidíme mnohdy lépe, než máme-li zkoumaný předmět nalepený před očima. A kdo ví, možná se přece jen mýlím a všichni jsou ve skutečnosti šťastní a spokojení. Já jen tvrdím, že pro štěstí a spokojenost je potřeba trochu svobody. V každé oblasti lidského života a v umění zvlášť.

 

Témata článku

divadlovedení

Tanec

Tančící Čech a nebo Češka v Česku ...

vložil Jan Klen

IP: 78.102.112.141
Reaguje na: Reakce a zamyšlení nad tématem
Jsem ráda, že se již začínají objevovat podobné články, jako tady tento. Osobně mi přijde, že situace začíná být už pomalu do nebe volající. Vlivem podobných interních záležitostí v souborech nás začínají opouštět naši přední tanečníci a raději odchází někam pryč, aby už nemuseli být součástí toho dle mého názoru, už poměrně značně prohnilého ,,systému", jehož stav se, co tak mohu soudit, rok od roku zhoršuje. Platí zde, že je každý nahraditelný, někde prý dokonce i zapisují absenci tanečníků na lekcích, otázka konkurzů je sama o sobě taky kapitolou sama pro sebe a proč ...? Zřejmě proto, že u tanečníků se přece s tímto počítá - jsou přeci zvyklí, na drcení těla, proč by tedy neměli být schopní nechat si drtit i duši - jsou na to připravováni už ve škole, celkově kolikrát mívají hodně pokroucené sebevědomí atd. a přitom proč...? Protože trend je teď takový nebo makový a vyčuhuje z tabulky..? V činohře jsou přeci kolikrát role obsazovány podle typu protagonisty, tanečníci zřejmě jakoukoliv typizaci pozbyli na úkor moderních trendů a tak se zde vyskytuje nejnovější trend, kterým je nynější přehršel cizinců zejména Asiatů v českých baletních souborech ... A já si říkám, je opravdu v pořádku, abych jako český divák chodila do Národního divadla na Asiaty, kteří s českou kulturou mají asi tolik společného jako Čajkovskij s Johnem Cagem..? Jak je možné, že v některých souborech bylo dovoleno (a to i šéfy českých národností) aby bylo zastoupení české národnosti takřka rozmetáno na úkor cizinců? Mnoho se hájí tím, že v cizině je úroveň tanečníků lepší než u nás, dobře, ale to tedy znamená že naše školy vyprodukují každý rok spoustu tanečníků s takřka nulovými možnostmi zaměstnání což už podle mě to, je ostudou baletních šéfů - že tohle vůbec dovolí (že nekopají, jak se říká za svoje), což pan Staněk nakousl ve zmínce, že nebývají české národnosti, nicméně i mezi šéfy z českých se takovéto exempláře najdou ... Podle mě by toto vše měl začít regulovat sám stát ale to už je jiná kapitola, nebo by třeba aspoň pomohla větší medializace, která je ale také velmi těžká, protože co si budeme povídat, široká veřejnost u nás není s tématem nijak seznámena (nakonec až teď - v poslední době, se aspoň občas nějaký ten balet začal pouštět na programech ČT Art a podobně, dlouhou dobu před tím, nebylo skoro ani to ...)
Nevím, kolik je v Americe, Německu, Francii, Austrálii, Japonsku a jinde po světě baletních a podobných škol a kolik ročně produkují tanečníků a tanečnic a v jaké kvalitě v porovnání s Českem ... Bude jich ale asi dost (oproti Česku) a jejich uplatnění asi bude podobné a nelehké. Nevím, kdo kdy spočítal, že život tanečníka v aktivní a vrcholné podobě může být tak dnes třicet pět let života a to včetně toho, že to zkoušel již od pěti let a pokud se povedlo a naučil se, tak mu zbývá 20 let možného až vrcholného tance ... A co potom - všichni nemůžou být pak nějakými pokračovateli v oboru jen proto, že si to odtancovali různě a v tom oboru tak nějak podobně jako byli výtečnými, dobrými a pokornými tanečníky ... Mají na to tedy tak asi zbývajících i méně jak dvacet let, že když se vede a chce vyzkoušet něco jiného, tak by to měli zkusit a to i kdyby to mělo být pak už jen deset, pět let a nebo i méně let v tom, zda ten pokus za to stojí ... A to i zde platí, že jde i o peníze až na prvním místě a že všichni nemůžou být jen v Paříži a nebo v Londýně. Všichni nemusí utíkat od tance k tanci tak, že jim není zalehko být a nebo nebýt doma, když ale je i doba dnes dost opravdu jiná ... Dřív možná nesrovnatelně hokejisté a nebo tenisté (a nešlo opět jen o "ty peníze zase jen na prvním místě", ale to je zase jinak asi ...). Někdo tancuje rád, celoživotně, někdo i vrcholově a špičkově, někdo jen krásně a průměrně a jeho rozhodnutí a někdy i doporučení je již dnes spíše veskrze svobodné, musí to udělat hlavně on sám a nebo sama a je to jeho věcí v místě, v kolektivu, ve vedení a v jiném ... Ale myslím, že je i spousta tanečníků a tanečnic, že si svůj celoživotní pocit z tance odnesou nejen od mládí, dospívání a vytancování, ale i celoživotně pro svůj a zásadně svůj taneční pohled, jak to mají ve svém bytostném vztahu k tanci ... A tak jen nechme - ty tanečníky aspoň v této fázi jejich krajně nelehkého žití tancovat - a obdivujme vše, co pro tanec udělali - pro sebe nejen, ale i pro nás diváky a laiky v té pokoře toho, že ať někdy spíš tancují ... A je jedno kde a kdy, ale někdy možná i tady doma ... Si tedy myslím ...
0 -3 ! Odpovědět

Re: Výborná glosa

vložil Josef Bartoš

IP: 193.84.59.202
Reaguje na: Re: Výborná glosa
Víte co, pane Vašku. Vy raději mlčte!!! Nerada bych zde začala uvádět vaše vazby na takovou kreaturu jakou je Ing. Lenka Dřímalová z Ostravy. Vy jste to asi nepochopil, ale Filip mj. píše i o ní!!!
Vážená paní Vildungová,
jako šéfredaktor Tanečních aktualit Vás musím důrazně požádat o dodržování pravidel konstruktivní a kultivované debaty. Mezi její základní pilíře patří slušnost a respekt k ostatním diskutujícím.
Děkuji za dodržování pravidel a přeji hezký den,
Josef Bartoš
+6 -1 ! Odpovědět

Re: Výborná glosa

vložil Jana Vildungová

IP: 88.100.39.65
Reaguje na: Výborná glosa
Výborně napsané, trefné, vtipné. K tématu mám jedno klíčové slovo: odbory. Slovo zesměšňované, opomíjené, podceňované. Ano, známe několik příkladů, kdy odbory v divadlech a jejich souborech sehrávají ne zrovna pěknou práci a dokáží blokovat nutné očistné procesy v rámci instituce. Jenže v baletu odbory také často nefungují nebo jsou slabé. Přitom právě ony by měly být tím vyvažovacím oponentem zaměstnavateli. A někdy mohou sehrát i svou hvězdnou chvíli: zatáhnout za záchrannou brzdu, když už je hodně zle.
Víte co, pane Vašku. Vy raději mlčte!!! Nerada bych zde začala uvádět vaše vazby na takovou kreaturu jakou je Ing. Lenka Dřímalová z Ostravy. Vy jste to asi nepochopil, ale Filip mj. píše i o ní!!!
+6 -16 ! Odpovědět

Láska k umění nemá státní příslušnost

vložil Karolína S.

IP: 5.151.89.192
Reaguje na:
Velice čtivý a informativní článek. Jako diváka i mne ničí, že jsem nucena zařadit se mezi mlčící veřejnost. Pro veřejnost zatím neexistuje hlasitá alternativa, protože jí celý proces zůstává skryt za dveřmi divadla. Přesto se zdá, že by to měla být právě ona, kdo tanečníky podpoří ve chvíli, kdy systém skrytě utahuje šrouby a čerpá pro to energii z její nepřímé podpory – cifer návštěvnosti a výdělku.
Čeho se však trochu obávám je přístup k problému na základě národnostního a nikoli lidského klíče, kterého jsem si povšimla u některých komentujících teď i dříve. I umělec narozený a vychovaný v cizině může svému umění v cizí zemi mnoho dát. Příkladem budiž třeba skvělý Alexandre Katsapov, který mu u nás dal řečí čísel víc jak 20 let a řečí slov nepopsatelný dar tance i herectví.
Vše záleží na přístupu daných umělců ke své práci a zároveň na přístupu šéfa k nim, protože je to právě jeho rozhodnutí, dle jakých vlastností budou tanečníci vybíráni a jaký přístup proto mezi nimi bude převažovat. Má-li šéf tanečníky za pouhé figurky, stěží tvůrčí samostatností přesahující Coppélii (ať už je toto pokřivené vnímání upřímné, nebo se do něj promítá mocnářská touha sám být hlavním původcem zázraku na jevišti), bude si logicky vybírat takové, kteří jeho představě odpovídají, ať už budou z Česka, Japonska nebo Kanady. Právě takoví mu totiž poskytnou moc sami nad sebou a nad konečným výsledkem – zároveň jim však bude chybět vnímání souboru jako něčeho víc než „nějakého/dalšího angažmá anebo ,nic lepšího jsem nesehnal’”, jak zde trefně zaznělo.
Je možné, že mezi uchazeči o místo z ciziny takové najde snadněji, protože si k danému divadlu/kultuře nevybudovali vztah už v mládí. Zdrojem potíží však nebude jen vztah k místní kultuře, který si každý může vytvořit, ale především k vlastnímu umění. Je pro dotyčného víc než jen řemeslo, vnímá jej v kontextu přesahujícím dveře sálu? Nenechme se svést na dráhu prvoplánonávé národnostní interpretace, s níž pouze klesneme do téhož bahna jako velcí šéfové; vnímání tanečníků jako figurek určitých vlastností, snadno roztřiditelných dle přiřazených nálepek. Sami tak totiž odvrátíme pozornost od srdce problému; že umění, umělec i jeho šéf mají srdce mít.
+11 0 ! Odpovědět

Re: reakce

vložil Jana Cihlářová

IP: 193.165.97.35
Reaguje na: Re: reakce
Asijsti tanecnici pracuji, jako cirkusaci.Technika a technika.Prozitek nulovy.Navic maji jine telesne dispozice, jiny typ svaloviny a jsu zvykli na dril.Slovane jsou statnejsi a trochu tezkopadni.A NASE TANECNI SKOLSTVI TAKE NIC MOC. A vztahy v souborech ukazuji nasi neprejicnou a zavistivou ceskou povahu.A pocit, ze vsechno vim lepe..
Nicméně pokud vím, jsme v zemi Slovanů ... Takže by podle mě snad bylo na místě chodit do zlaté kapličky zvané Národní divadlo (taktéž v Brně i v Ostravě) chodit slovanské typy ne..? A pak, tady nejde o to, že bychom byli nějak závistiví, jde o to, že pak naší tanečníci nemají práci - to ovšem není možné, jak z hlediska osobního (protože každý se nějak živit musí), tak z hlediska státního - protože nezaměstnaní jsou, ačkoliv je to nadnesený výraz, přece přítěží pro stát. Takže že všech hledisek je snad logické, že hlavní je zaměstnat naše občany a pak až cizince a problém nastává v tom, že u nás je to skoro plošně přesně naopak...
+6 -10 ! Odpovědět

Zobrazit další komentáře 18

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

únor 2020

Po Út St Čt So Ne
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

SOUVISEJÍCÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: