Od Legendy o sv. Dorotě k Svatebním košilím
Do komponování baletu, jehož název Špalíček vycházel ze stejnojmenného obrazového cyklu Mikuláše Alše, se skladatel pustil až v roce 1931 a jeho dějství vznikala postupně. Nejprve Martinů složil Legendu o sv. Dorotě – v rukopise je Legenda o sv. Dorotě samostatnou partiturou s velkým orchestrem, zatímco celý zbytek Špalíčku byl původně zkomponován pro komorní orchestr, a zprvu samostatná skladba se tak po přepracování stala v roce 1940 součástí třetího dějství Špalíčku. Poté vzniklo druhé jednání s původním podtitulem Balet z národních her, zvyků a pohádek, poslední Svatební košile Martinů dokončil v roce 1932 a ihned balet zaslal ředitelství Národního divadla. Chtěl vytvořit „lidové divadlo“, k čemuž dodal: „Celý tón baletu má tedy jiný charakter než moje symfonická nebo komorní díla. Omezil jsem se, možno-li vůbec užíti tohoto slova, na úplně prostou lidovou lyriku a zachoval jsem tento tón pro celou hru, nekomplikoval jsem ji žádnými novostmi nebo originalitami, jež jsou teď v módě, zachoval jsem prostý lidový tón a jsem přesvědčen, že toto řešení je nejlepší a jedině možné a že plně odpovídá divadelnímu řešení a každému řešení vůbec.“ (Cit. dle B. Martinů. O Špalíčku. Česká hudba. 1934, roč. 37, č. 4–5, s. 65.).
Premiéra baletu se odehrála 19. září 1933, choreografie se ujal Joe Jenčík, jenž zvláštní pozornost věnoval zpívaným částem: „Šlo mi o to, abych upřílišněnou pohybovou nápadností nezakryl fonetický účin zpívajících. Z toho důvodu jsou právě tyto části baletu vyřešeny choreograficky prostě, ba někdy i naivně. […] Tedy, řídě se naznačenými zásadami […], použil jsem choreografie, a zvlášť to zdůrazňuji, kompromisní. Tam, kde hudební podložení děje příliš nevybočuje z obvyklého plynulého tempa a jednoduchého rytmu, použil jsem základních elementů klasického baletu. Tak je tomu v Prologu a Růžovém valčíku Popelky. Avšak ta čísla, v nichž se neustále mění takty, řešil jsem výhradně pohybově-rytmicky. […] Kde pak bylo zvlášť potřebí důkladně objasnit situaci, […] sáhl jsem k prostředku pohybově-charakterisačnímu. To byla záležitost kocoura v botách, ďábelský tanec a všechny tance Smrti. […]. (Josef Jenčík. Taneční letopisy: Komentáře a posudky. Praha: Athos, 1946, s. 23–4. Původně vyšlo v: Národní divadlo. 1933, roč. 11, č. 2, s. 4; v knižním vydání textově upraveno).
Výpravu Špalíčku vytvořil Josef Matěj Gottlieb, ačkoli Martinů navrhoval Václava Špálu a Františka Muziku, na což Národní divadlo nemělo dostatek financí, a tak se vyráběla ze starších materiálů, což kritik Jan Rey výstižně okomentoval: „O výpravě řeknu jen tolik: je to ostuda, když české ministerstvo a české divadlo nepovolí na výpravu české věci aspoň tolik, aby se důstojně reprezentovalo.“ (Jan Rey. Tanec: Choreografie Špalíčka. Klíč. 1933, roč. 4 (1933–1934), č. 1, s. 13). Muzikův návrh se nakonec realizoval v Brně, kde 25. listopadu téhož roku, s odstupem necelých dvou měsíců od pražské premiéry, balet v choreografii Máši Cvejičové uvedlo tehdejší Zemské divadlo (dnes Národní divadlo Brno).
Nová verze, včetně orchestrace Špalíčku, kterou Martinů vytvořil v roce 1940, čekala devět let na svou premiéru, a to již bez Svatebních košilí, jež děti děsily, jak napsal Bohuslav Martinů Miloši Šafránkovi (dopis z 5. 4. 1947). Martinů se také se rozhodl přemístit sóla a ženský sbor do orchestřiště, aby scénu vyhradil pouze pro tanec. Tuto úpravu v roce 1949 uvedl taneční soubor Národního divadla v Praze v Divadle 5. května (dnešní Státní opera Praha) v choreografii Niny Jirsíkové. V té době se Martinů stal pro komunistický režim nežádoucím umělcem, a tak k dalšímu inscenování Špalíčku došlo až v roce 1963, kdy ho pro Československý soubor písní a tanců vytvořila Libuše Hynková, která balet následně inscenovala i na scénách regionálních divadel – v Plzni v roce 1990 a naposledy v roce 1996 v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích.
Na jeviště Národního divadla v Praze se Špalíček vrátil po třiadvaceti letech od inscenace Niny Jirsíkové, a to 7. prosince 1972 v choreografii Antonína Landy. A stejně jako v roce 1933, i v tomto případě zařadili Špalíček na repertoár současně také v Brně, kde jej inscenoval Miroslav Kůra. Brněnská premiéra se uskutečnila 26. ledna 1973, tedy o necelé dva měsíce později než pražská. Martinů balet postupně obohatil repertoár i dalších divadel: uvedli ho v Ostravě v choreografii Emericha Gabzdyla (premiéra 1960), v Olomouci jej vytvořil Josef Škoda (premiéra 1977), v Liberci František Pokorný (premiéra 1990), v Opavě Ivan Hurych (premiéra 1998). Eva Blažíčková připravovala vybrané části Špalíčku jeden rok, neboť ho inscenovala nejen se studenty Konzervatoře Duncan centre a třinácti profesionály, ale do projektu se zapojili velkým dílem žáci základních škol (premiéra 2009). Aktuálně poslední inscenaci z konce roku 2024 zpracoval Jiří Pokorný v Plzni.
