Don Quijote se španělskou jiskrou, francouzským šarmem a hvězdným obsazením. Co více si přát…
Balet Don Quijote patří k těm úspěšným titulům, jimž čas neubírá na oblibě a od své premiéry 26. prosince 1869 v Moskvě, z níž dosud inscenátoři vycházejí, prosvištěl stovkami jevišť velkých i menších divadel. Příběh „rytíře smutné postavy“ tanečně zpracovali už v 18. století baletní mistři Franz Hilverding a Jean Georges Noverre, ale až Marius Petipa vytvořil ikonické dílo, když ho zaujal druhý díl románu El Ingenioso Hidalgo Don Quijot de la Mancha z roku 1605 od Miquela de Cervantèse. Baletní inscenace vznikala v těsné spolupráci s Ludwigem Minkusem, šéfem orchestru, skladatelem a profesorem na moskevské konzervatoři. Obtisklo se do ní Petipovo nadšení z pobytu v Andalusii, kde mu učaroval španělský kolorit, místní tance, hra na kastaněty. „Mé znalosti španělských tanců pochází z přímého zdroje. […] Do charakterních tanců se pouštím s nadšením a zběsilostí,“ konstatoval ve svých Memoires (1906). A radost i živelnost spolu s andaluským šarmem si Don Quijote zachoval dodnes.
Ruská tradice
Don Quijote byl po Moskvě v roce 1871 uveden v Petrohradě, kde ho Petipa opět stavěl na Minkusovu hudbu (premiéra 21. prosince). Skladatel však musel partituru rozvést, neboť Petipa, autor libreta, choreograf a režisér, přidal k původně čtyřem dějstvím nejen páté, ale připsal i epilog. Rovněž petrohradská premiéra zaznamenala velký úspěch, když se Petipa v Donu Quijotovi odpoutal od romantických postav princů a nadpřirozených bytostí a na jeviště uvedl neprivilegovanou nižší společenskou třídu a ve středu pozornosti stanula Kitri, dcera hostinského Lorenza a holič Basil. Vtip na scénu přináší nejen ústřední milenecký pár, jemuž odmítá dát požehnání k sňatku otec Kitri, jenž jí vnucuje bohatého, lehce přihlouplého Gamachea, ale úsměv vyvolává i zasněný a s větrnými mlýny bojující Don Quijote a jeho neotesaný sluha Sancho Pancha.
Více než virtuózní divertissements diváci obdivovali choreografii strukturovanou Petipou jako divadelní hru, kdy základ dějových zápletek tvořil tanec, oproti tehdejším zvyklostem s daleko menším využitím pantomimy. Obecenstvo žaslo nad spektakulární inscenací plnou barev a energie, v níž se objevilo dvě stě účinkujících, za doprovodu kastanět se tančila španělská zingara, jota a lola, působivý byl i tanec toreadorů s kopím. Ve scéně snu Dona Quijota, kdy se mu zdá o jeho vysněné Dulcinee, na jeviště přicupitalo dvaašedesát dětí v kostýmech amorků a Petipa v Memoires vzpomíná, jak v předvečer premiéry kupoval na tržišti koně, který by odpovídal co nejpřesněji Cervantesově popisu.
V petrohradské verzi Dulcineu tančila už jen jedna balerína (Alexandra Vergina), jež současně interpretovala Kitri (v moskevské premiéře ztvárnila Kitri Anna Soběšenskaja, Dulcineu Pauline Karpakova). V Petrohradě seděl na premiéře v hledišti dokonce August Bournonville, význačný dánský tanečník a choreograf, jenž ve svém deníku velmi oceňoval virtuozitu účinkujících, přepychové kulisy a režijní vynalézavost inscenace.
Petipovo libreto a choreografie se udržely v Rusku díky pečlivě střežené a uchovávané tradici a inscenaci z roku 1900 od Alexandra Gorského (dle Petipy), který balet prostříhal, zredukoval na tři dějství a do Minkusovy hudby vložil skladby Antona Simona a Eduarda Nápravníka. Gorský vynechal prolog a inscenaci uvedl výjevem odehrávajícím se náměstí Barcelony (u Petipy II. akt). Spojil do jednoho výstupu setkání kočovných herců a cikánů vložený na začátek II. jednání (u Petipy v I. aktu); následoval boj Dona Quijota s mlýnem, na nějž navazoval snový výjev s Kitri/Dulcineou uprostřed Dryád (u Petipy IV. jednání), vypustil epilog a balet zakončil svatbou Kitri a Basila.
Produkce na západ od Ruska
Gorského verzi revidovanou dle Petipy za hranicemi Ruska dlouho neznali – Dona Quijota v celém rozsahu prvně uvedl na Západě Ballet Rambert až v roce 1962 v Londýně, kdy uběhlo téměř jedno století od premiéry v Moskvě… Po revoluci v roce 1917 se v sovětském Rusku baletu ujímá Fjodor Lopuchov (premiéra 1923, Petrohrad) a Rostislav Zacharov (premiéra 1940, Moskva), jež se na Petipu a Gorského odvolávají. V roce 1966 vytváří dle těchto dvou mistrů Dona Quijota po emigraci na Západ Rudolf Nurejev, jenž ho ponejprve představuje ve Vídni, posléze v Australian Ballet (1970) a Ballet de l´Opéra de Marseille (1971), přičemž sám tančil v jednadvaceti roli Basila v Gorského verzi v tehdejším Kirovově divadle (dnešní Mariinské). V roce 1981 se Nurejovova tříaktová inscenace stává součástí repertoáru Pařížské opery – nejprve je uváděna v Palais Garnier a od roku 2002 v Opéra Bastille v hudebním aranžmá Minkusovy partitury od Johna Lanchberyho.
V Čechách se na uvedení Dona Quijota čekalo hodně dlouho. Petrohradskou verzi dle Petipy a Gorského přenesl do Národního divadla v Praze Boris Bregvadze až v roce 1986. V Brně vycházel z těchto zdrojů o deset let později Jaroslav Slavický, který balet v roce 2012 také připravil s tehdejším baletním souborem Státní opery Praha, v němž zazářili v hlavních rolích Alina Nanu a Ondřej Vinklát. Don Quijote si našel cestu i do regionálních divadel – v roce 2018 balet uvedli v nastudování Michala Štípy v Ostravě, v roce 2024 v Ústí nad Labem, kde inscenaci vytvářeli Margarita Plešková a Vladimír Gončarov (všichni s odkazem na Petipu, Gorského). Posledním tuzemským nastudováním se stala inscenace v Brně, pod níž je podepsán José Carlos Martínez, emeritní étoile Pařížské opery, od roku 2022 umělecký šéf jejího baletního souboru, jenž předtím od roku 2010 stejnou pozici zastával v Spanish National Dance Company.
Don Quijote a Sancho Panza zapojeni do hry
I Martínez se inspiroval verzemi Petipy a Gorského, nadto v rozhovoru v magazínu NdB mluví i o Nurejevovi a Michailu Baryšnikovi, jenž Don Quijota nastudoval v roce 1978 a tančil Basila v American Ballet Theater. Martínezovu inscenaci uvedl v roce 2015 soubor Compañía Nacional de Danza v Madridu, později ji prezentovali v Grand Théâtre de Bordeaux (natočeno v roce 2023), a tak je nasnadě, že v souladu s Petipou, a především s Martínezovými rodnými kořeny (narozen v Cartageně), se do baletu propsal velmi výrazně španělský esprit – barevností scény a kostýmů a duchovní spřízněností choreografa s Cervantesovou předlohou, jež ho motivovala ke spolupráci na v baletu uplatněném boleru a fandangu s Mayte Chico, bývalou tanečnicí skupiny Antonia Gadese.
Jestliže v původní verzi (a nejen v ní) postava Dona Quijota zastává ilustrativní roli a baletem jen prochází společně se Sancho Panzou, Martínez je oba „zapojil do hry“ a nechává je aktivně jednat. Prostoduchému, kulaťoučkému Sanchovi dává prostor ve svérázných, humorně laděných variacích a na počátek II. aktu přidává neoklasické pas de deux, v němž je Don Quijote nepostradatelným a aktivním partnerem křehké Dulciney/Kitri. Hlavní pozornost se věnuje milostné dvojici, Kitri a Basilovi, vztahu šumivému jako pravé francouzské šampaňské. Sborové výjevy prvního a třetího aktu jsou bohatě rozehrané v prostoru, výrazu, v dialogu s hlavními protagonisty, nadto s originální choreografií vyžadující od tanečníků a tanečnic hbitost a technickou jistotu. V sólových variacích Kitri, Basila a sólech dryád lze spatřit nejzřetelněji ozvuky Petipy a Gorského, španělské tance ve finálním dějství jiskří výjimečným napětím, slyšíte výrazné dupy, vidíte propracovanou práci paží, kdy nad takto nastudovanými charakterními tanci by zaplesal nejen Petipa, ale i Gades…
Herecky a tanečně je vynikajícně propracovaná taktéž role Gamachea, potrhlého zbohatlíka, který je ve své ztřeštěnosti až dojemný. Zvláště když se s pochopením vzdává milované Kitri, jež získá svolení ke sňatku lstí, kdy Basil předstírá, že se zastřelil, a tak Lorenzo rozhozený zinscenovanou tragédií své dceři ustupuje. Balet zakončuje veselé finále, k němuž neodmyslitelně patří svatební pas de deux milenecké dvojice.
Prospěšné škrty
Don Quijote José Martíneze se odehrává v kastilské vesnici, má švih a rychlý spád, nic tu není navíc a vynechání některých výjevů baletu prospívá. Žádnou újmu baletu nezpůsobilo vyškrtnutí scény setkání věčně zasněného rytíře s kočovnými herci, které Petipa zahrnul do prvního aktu a Nurejev pak do druhého, kde vytvořil divadlo na divadle ve stylu commedia dell´arte a na pojízdném voze Kitri hraje Kolombínu, Don Quijote Pantalona a Basil Harlekýna. Martínez do druhého aktu vkládá setkání ústředního páru s cikány, vynechává výjev v taverně (v originálním libretu III. jednání). Shodně s pařížskou produkcí nechává Sancho Panzu vyhazovat davem do vzduchu z plachty po jeho příchodu s Donem Quijotem do vesnice v prvním aktu (Nurejev se zde inspiroval plátnem El Pelele Francesca Goyi) a vyzdvihuje komediální stránku příběhu vrcholícím svatebními ovacemi ve třetím jednání.
Svěží a vkusný je rovněž výtvarný návrh, v jeden okamžik divoký ve své barevnosti, když do zeleno-vínových kombinací se vstupem toreadorů přibývají červeno-zlaté kostýmy a jasně růžová se žlutou na muletách, s nimiž se tu tančí (autorem scény je Iñaki Cobos Guerrero, který se s Romanem Šolcem podílel i na kostýmech). Náruživý a nespoutaný je celý brněnský Don Quijote, v němž romanticky poklidnou iluzi vzbuzuje druhé jednání. Donu Quijotovi se zjevuje ve snu jeho idol Dulcinea (jež si propojuje s Kitri) tančící uprostřed sboru dryád v bílých tutu obklopených noční oblohou se zářícími hvězdami… Předcházející výjev, drhnoucí pojezd kulisy/mlýna, s nímž Don Quijote bezúspěšně – a ne příliš věrohodně – bojuje a poté vypadne z jeho útrob, by však potřeboval hladší průběh. Ve třetím dějství se vracíme do kastilské vesnice, Kitri mění červené šaty za smetanově bílou balerinu, Basil košili, vestu a světle modré kratší kalhoty za světlý úbor.
Virtuózní výkony
Balet NdB přizval do hlavních partů na první premiéru Annu Tsygankovou a Giorgi Potskhishviliho, sólisty Het National Ballet (Holandský národní balet), ve druhé se představili brněnští sólisté Chanell Cabrera a Adrian Sanchéz. V první večeru jako by se navázalo na již zmíněnou ruskou tradici, kdy v Lopuchově verzi v roce 1926 zazářil Alexej Jermolajev, který vnesl nový vítr do role Basila nejenom svým výrazovým pojetím, ale také technickou náročností a propracovaností, která se stala inspirací pro další generaci tanečníků. Ve 40. letech v sovětském Rusku udivoval vysokými skoky a rotací Gruzínec Vakhtang Chabukiani, jenž vdechl Basilovi značnou energii.
Tu v Brně rozproudil i hostující Giorgi Potskhishvili, rodák z Tbilisi, absolvent Chabukiani Tbilisi Ballet Art State School. Výjimečný nejen svým zjevem, ale i technikou – vysokými skoky, mnohočetnými piruetami provedenými s naprostou samozřejmostí a proloženými i neočekávanými výdržemi. Navíc obdarovaný mladistvým šarmem a přirozeností, s níž tančil Dona Quijota bez sebemenšího zaváhání, s nehraným úsměvem, jiskrou v oku, hravostí a nevídanou živočišnou dravostí. Oproti němu jeho partnerka s dlouholetou profesní zkušeností, Anna Tsygankova, vypadala upjatě, sice technicky precizní, obdivuhodná ve dlouhých výdržích na špičkách v arabesque ve finálním duetu i v pozastavení ve dvaatřiceti fouettés en tournant, měkkými pažemi, leč ve výrazu až na pár okamžiků neměnná. Setrvalý úsměv povolila zřídka, snad jen v menuetu s Donem Quijotem, jinak bohužel postrádala čtveráctví, koketérii a rozvernost, které ke Kitri patří.
Mezi sólisty druhé premiéry to naopak jiskřilo od začátku do konce, Kitri opravdu patřila Basilovi a Basil patřil Kitri. Chanell Cabrera a Adrian Sanchéz zůstávali ve vzájemném propojení, napojeni jeden na druhého, i když nebyli zrovna spolu, věděli o sobě. Laškovali, koketovali mezi sebou, jako by byli pro sebe stvořeni, a tak během náročných momentů Sanchéz partnerku po dokončení piruet samou radostí zlehka políbil na krk a ona reagovala lišáckým pohledem… Kromě toho Sanchéz vysoko skákal, prováděl obdivuhodný počet otáček v piruetách, Cabrera tančila Kitri s „lehkovážnou“ grácií, šibalským úsměvem, elegancí, s jemně odstíněnou komikou a rozpustilým šarmem. V případě obou obsazení jsem žasla nad ladností, elegancí, krásou a nad akrobatickou virtuozitou, kterou všichni sólisté nadstandardně obohatili své role. Nejen proto je Don Quijote v Brně baletem, který se povedl a stojí za to vidět. Přičiněním José Martíneze má v sobě navíc španělskou jiskru a francouzský šarm.
Psáno z 1. a 2. premiéry 25. a 26. dubna 2025, Janáčkovo divadlo Brno.
Don Quijote
Choreografie a režie: José Carlos Martínez
Asistenti choreografie: Elna Matamoros, Mayte Chico
Kostýmy: Iñaki Cobos Guerrero, Roman Šolc
Scéna: Iñaki Cobos Guerrero
Asistent kostýmního výtvarníka a scénografa: Benjamin Amado Miranda, Tereza Porošinová
Světelný design: Nicholas Fischtel
Hudba: Ludwig Minkus
Dirigent: Ondrej Olos
Světová premiéra 16. 12. 2015, Compañía Nacional de Danza,Teatro de la Zarzuela, Madrid
