Poněkud fádní choreografie, zmatečné libreto a hlučná hudba. Balet Fantomová bolest nedojímá
Ve Vinohradském divadle se představil maďarský Székesfehérvari Ballet Szinház, propagovaný také jako The Royal Ballet Fehérvár. Ti, co si tento název duchu propojili s věhlasným, velkým londýnským baletním souborem a očekávali stejně špičkovou inscenační kvalitu a početný ansámbl, mohli být zaskočeni, a po skončení Fantomové bolesti i zklamáni.
The Royal Ballet Fehérvár. Fantomová bolest. Zdroj: archiv The Royal Ballet Fehérvár.
Nešlo jen o to, že hostující těleso ze Székesfehérvaru pozvané do Prahy Mezinárodním centrem tance čítá šestnáct členů, ale uvedená inscenace postrádala originálnější libreto (a tím pádem i dramaturgii) a choreografii. Pod ní je podepsán Attila Egerházi (nar. 1964), který sedm let šéfoval Jihočeskému baletu (2009–2016), kdy z plejády v této periodě vytvořených děl vybočovala inscenace Kauza Kafka, v níž se Egerházimu podařilo opustit jeho zajeté pohybové stereotypy a výstižně zachytit bizarní a zjitřený svět světoznámého spisovatele. U jiných titulů prezentovaných v jihočeské metropoli výrazně tíhnul k eklekticismu a evidentně přebíral vazby a pohybový materiál z prací Jiřího Kyliána, jehož mohl pozorně sledovat během choreografických studií v Nederlands Dans Theater v roce 2008.
Po odchodu z Čech Egerházi založil v roce 2018 zmíněný The Royal Ballet Fehérvár (byť Maďarsko není královstvím), který do Prahy přivezl jednoaktový hodinový balet Fantomová bolest, k němuž napsal libreto L. László Simon a hudbu zkomponoval Tibor Kocsák. Jedná se o drama, od něhož by se očekávala strukturálně solidní výstavba: expozice, krize, peripetie, katastrofa a katarze. László Simon však při tazích pera po papíře zabloudil, neboť jeho příběh má nejen bezejmenné hrdiny, ale postrádá především kulminující dramaturgickou linku směřující od vyvrcholení k rozuzlení a katarzi, tudíž o to více vyčnívá banalita a klišé poněkud zmatečného vyprávění. Na tyto nedostatky narazíte už při čtení v programu zveřejněného obsahu zasazující námět do období okolo 1. světové války, kdy ve škole kadetů se spřátelí dva mladíci – jeden ze Székesfehérváru a druhý z Nagyváradu, jak se vysvětluje v otištěné synopsi. Oba muži se zamilují do sestry toho druhého, pročež probíhají námluvy a návštěvy jedné či druhé destinace, na jevišti zpodobněné pobíháním protagonistů z jedné strany na druhou nebo jízdou na zeleném či červeném dřevěném kufru, jež v průběhu produkce slouží i k sezení, či k pár vteřinovému (bezúčelnému) ukrytí jedné z hrdinek.
Při větší pozornosti a s trochou snahy se dovtípíte, kdo je kdo a hlavně odkud, pokud si všimnete v jednom z výjevů na animované projekci směrovky Székesfehérvár… Pak se vám uleví a nabudete jistotu, že rodinné kvarteto z Nagyváradu (dívka/sestra, chlapec/bratr, matka, otec) se vyznačuje do zelena laděnými kostýmy a identicky složená čtveřice ze Székesfehérváru červenými. Záhada číslo jedna je tak úspěšně objasněna a nemusíte propadat panice, již lze při pročítání děje pocítit. Autor libreta vás opravdu napíná, neb neodhalí, co naruší romantickou idylku šťastně sezdaných párů, a jen třemi tečkami na konci svého literárního výtvoru naznačí, že po setkání mladíků, kteří narukují do války, přijde fatální zvrat…
.jpeg)
Již od samého počátku se deset kadetů, které ztělesňují jak tanečníci, tak tanečnice včetně našich dvou hrdinů (chlapců ze Székesfehérváru a z Nagyváradu), formuje v jeden bojový šik a procvičuje bojové dovednosti. Tyto sborové výjevy se navrací v průběhu produkce několikrát, během válečného konfliktu gradují, aktéři vbíhají na jeviště, padají a v závěrečných obrazech se opírají coby zranění o své zbraně, jež někdy zlověstné vyčuhují zpoza postranních sufit. Tragédii válečného konfliktu dokresluje projekce na dvou velkých pojízdných panelech, v případě bitev černobílá s černými, strach budícími postavami bez tváře.
Při milostném duetu jednoho z ústředních párů je do filmového bělostného interiéru přidána kytice s rudými květy, jež se posléze skutečně snášejí na zem stejně jako za pár minut na scénu padají červená a následně zelená jablka (ty pak v mezičase mezi obrazy za doprovodu rozličných zvuků tanečníci s dřevěnými shrnovači odstraňují). Egerházi ve své vizuální scénografické strategii funkčně uplatňuje jednoduchost čtyř pojízdných stěn, z nichž dvě jsou průsvitné a za nimi se objevuje v boji padlý chlapec z Nagyváradu a poté ze Székesfehérváru. Jejich smrt má být pravděpodobně oním osudovým okamžikem, ale to, že oba hrdinové asi zemřou, je vzhledem k prostoduchosti libreta očekávatelné.
Neobratně sepsanému scénáři nepomáhá ani samotná choreografie, protože Egerházi ponechává své hrdiny rovněž ploché, bez sebemenšího povahového odlišení. Usilovně se soustředí na taneční strukturu vystavěnou bez niternějšího ponoru či pohybové charakterizace, takže všichni aktéři vypadají jako střižení podle jedné šablony – buď s úsměvem prožívají své blaho a štěstí, anebo trpí a zažívají bolest ze ztráty svých blízkých. Ačkoliv se má jednat o tragické události, jevištní dění paradoxně nevyvolává vlnu soucitu a solidarity s hrdiny, jejichž smrt ve válce s ohledem na aktuální situaci v Evropě a na Blízkém východě by mohla diváky dojmout i vyburcovat, leč umělecké pojetí tomu nenahrává.
K vlažnému dopadu inscenace přispívá, kromě v dynamice zásadně neměnné taneční textury, ze záznamu velmi hlasitě znějící hudba bez lyrického zklidnění, zjemnění, kdy v orchestrální nahrávce převažuje smyčcové fortissimo. A tak ani milostné duety neobsahují v choreografickém zpracování více intimity, láskyplné doteky a pohledy, propracovanější partneřinu. Zato se tu šermuje s propnutými pažemi, švihají grands ronds de jambes, přetáčí se na zemi, hodně a často se tančí profilem s pažemi zlomenými v lokti a leccos se vypůjčuje kupříkladu i z Kyliánovy Petit mort. I přes tyto výhrady nelze upřít technickou jistotu a čistotu provedení všech účinkujících, jejichž zanícená interpretace si zasloužila potlesk poloprázdného hlediště Vinohradského divadla. Ale abych nezapomněla. Záhadu číslo dvě, a to proč se balet jmenuje Fantomová bolest (což značí bolestivý vjem v té části těla, která byla amputována, zpravidla v končetině), jsem úplně nerozlouskla. Snad mi tvůrci odpustí.
Psáno z představené 16. února 2025, Vinohradské divadlo, Praha.
Fantomová bolest
Režie a choreografie: Attila Egerházi
Hudba: Tibor Kocsák
Libreto: László L. Simon
Scénografie: Attila Egerházi
Výroba scény: György Bajkó
Kostýmní výtvarník: Mónika Szelei
Propagace/média: Miklós Falvay
Světelný design: Attila Egerházi
Asistent choreografa a nastudování: Cristina Porres Mormeneo
Hudební aranžmá: Rudolf Bíró a Gábor Kemény
Hudební nahrávka: Orchestr Danubia
Dirigent: Tibor Kocsák
Hudební režie: Ibolya Tóth
Zvuk: János Bohus
Digitální editor: Ádám Boros
Produkce: Gábor Pál
Tančili: Julen Garcia Riesco/Chlapec ze Székesfehérváru, Filippo Cosso/Chlapec z Nagyváradu, Cristina Porres Mormeneo/Dívka z Nagyváradu, Céleste Icket/Dívka ze Székesfehérváru, Klaudia Tkaczyk/Matka dívky z Nagyváradu, Mattia Massa/Otec chlapce z Nagyváradu, Morgane Chabiraud/Matka dívky ze Székesfehérváru, Julián Rico Engel/Otec dívky z Nagyváradu, Piotr Ziolkowski/Oddávající kněz, Jelle-Johannes Hendrix/Seržant
.jpeg)
