Anastasia – Hypotéza i fakta o osudu dcery posledního cara

Anastasia (Natalia Osipova). Foto: Tristram Kenton.

Autor Lucie Dercsényi

Díky zápisu prvního a druhého jednání Monicou Parker z roku 1971 v Benešově notaci spolu s archivním filmovým záznamem finálního aktu je Anastasia uváděna s velkou přesností a stále ještě uzavřená The Royal Opera uveřejnila její poslední nastudování na svém webu.

Duševně nemocná žena

MacMillana přivedl k vytvoření baletu případ Anny Anderson, která se v Berlíně ve dvacátých letech minulého století pokusila o sebevraždu skokem z mostu. Byla přesvědčená, že je ruská velkovévodkyně Anastasia Nikolajevna Romanova, jedna z dcer posledního ruského cara Mikuláše II., jenž byl s rodinou po bolševické revoluci v roce 1918 v uralském Jekatěrinburgu zastřelen. Její osud inspiroval později i Youriho Vàmose, jehož Spící krasavici s podtitulem Poslední dcera cara převzal v roce 2010 soubor Státní opery Praha.

MacMillan se prvně v Berlíně věnoval pouze zachycení psychického pomatení Anny Anderson, oprostil se od čistě klasické materie a vytvořil akt evokující v plné přesvědčivosti tápání mladé ženy, jejíž mysl snad zakaluje schizofrenie či posttraumatický šok. MacMillan zde vyzdvihl expresivní tělesný výraz, kdy zoufalství vyvěrá zevnitř ven a beznadějnou situaci vystihuje naléhavě i Martinů hudba (Symfonické fantazie se staly podle hodnocení newyorských kritiků nejlepší orchestrální skladbou roku 1955). Toto, aktuálně závěrečné, dějství se zásadně odlišuje od dvou předchozích, v nichž je Anastasia skutečnou historickou postavou a zobrazovaná idyla života carské rodiny konvenuje s Čajkovského prvními dvěma symfoniemi, jejichž libozvučnost ladí s neoklasickým tvarováním, k němuž se MacMillan upnul, v některých momentech zjevně inspirován vazbami známých z děl Johna Cranka. Rovněž se držel struktury řazení jednotlivých čísel, tradované z Petipových baletů, a tak se v prvním a druhém jednání střídají pánská, dámská tria, kvartety, sóla, duety, sborová polonéza. Sóla vyžadují pohotovost a dokonalé provedení, z klasického tanečního kánonu zásadněji vybočují variace Anastasie, náročné v rychlých výměnách a zajímavé prací paží a originálními vazbami. Kombinace velkých skoků v pánských triích zaskočily i jinak vynikající Luca Acriho, Tristana Dyera a Marcelina Sambého, kteří nebyli zcela přesní v provedení prvků a zakončení pozic.

Příběh Anastasie je zachycen na pozadí skutečných událostí. Ukazuje v úvodním obraze cara s jeho manželkou, čtyřmi dcerami a synem na společenském setkání na lodi v předvečer vypuknutí války v roce 1914. Po palubě defilují námořní důstojníci v bílých uniformách, přítomni jsou i další hosté včetně Rasputina, jehož vlivu carevna Alexandra Fjodorovna stále více podléhá – není divu, když dostává jejího malého syna z kolapsu a staví ho na nohy.

Dotek emocí

Anastasia přijíždí na kolečkových bruslích, bezstarostná, rozpustilá, oblečená do stejných šatů, které měla tato mladičká aristokratka na archivních fotografiích promítaných během představení (autorem scény a kostýmů je Bob Crowley). Poklidnou atmosféru setkání odehrávajícím se na lodi (v původním libretu se píše o pikniku v březovém háji) naruší zpráva o vypuknutí válečného konfliktu. Přesto se car nevzdává honosné oslavy šestnáctin své dcery Anastasie vyobrazené v druhém jednání.

Z naivní dívenky se stává žena, jež nepobíhá s rozpuštěnými vlasy a ofinkou, ale má elegantní krajkové šaty a čelenku, kterými se honosí i návštěvnice významné události, jejíž uvolněnost prozatím nenarušují ani zobrazené nepokoje v ulicích. Na narozeninách vystupuje i carova favoritka, tehdejší hvězda Mariinského divadla Matilda Kšešinská v okouzlujícím provedení Marianely Nuñez. Máme už rok 1917 a aristokratickou seanci brutálně ukončí vpád povstalců – starým časům odzvonilo, když revoluce v Petrohradě vítězí. Dramatičnost a autentičnost výjevům dodávají ukázky z filmu Od cara po Stalina.

I ve finální kapitole téměř dvouhodinového baletu se promítají dobové záběry na zadní plán scény zprvu za doprovodu elektronické mixáže, kdy se Anna Anderson, věřící, že je carovou dcerou Anastasií, nachází v berlínské léčebně, s krátkými rozcuchanými vlasy, v šedých šatech – sedí na bílé posteli, neschopna se pohnout. Je duševně nemocná nebo ji pronásledují traumatizujícími zážitky? (V době vzniku baletu nebyla skutečná identita Anny Anderson objasněná.)

Pacientka sedí na židli spolu s ošetřovatelkami zády k divákům, promítané dokumentární útržky jí mají pomoci oživit události, jimiž údajně prošla – hrdinka je na scéně postupně prožívá, vrací se do minulosti a minulé hrůzy ožívají. Vypjaté emoce, pocity a afekty prostupují celým tělem Natalie Osipové (prvně obsazená do role v roce 2016), ta tam je elegance a radost, jež si prožila coby Anastasia. Teď stojí před námi zlomená, zoufalá a pomatená Anna, neví, čemu a komu může věřit. Svým během po obvodu jeviště vyjadřuje drásavě bolestné utrpení.

Osipova se stoprocentně ztotožňuje s citovým rozrušením postavy (hledáček kamery ukazuje výraz v její tváři i v momentu, kdy sedí zády k publiku, což běžně divák nevidí), rozháranost mysli pojímá každým pórem těla budícího soucit a ztraceného v nehostinném, tmavém prostoru, s třemi dveřmi po straně. Mlhavé vzpomínky se mísí s realitou. Osipova coby Anastasia tančí se svými sourozenci, rodiči, s Rasputinem, jehož pro jeho fanatickou nábožnost nenáviděla a který je v baletu šedou eminencí tahající za důležité nitky, aniž by se ukázal v jediné variaci. Coby Anna se setkává s manželem, drží v náručí dítě v zavinovačce. I přes fyzickou vzdálenost zpřítomněnou skrze obrazovku lze pocítít emoce, blízkost šílenství, které Osipova prožívá.

S posledními takty Martinů Symfonických fantazií přichází úleva, Anastasia/Anna klečí vzpřímeně na popojíždějící posteli, vypadá jako by plula na lodi a vracela se na začátek idylického dýchánku. Žije nadále s přesvědčením, že je dcerou cara. Tragédií zůstává, že tomu věří jen ona… Až testy DNA provedené po roce 1990 potvrdily, že Anna Anderson k carské dynastii Romanovců skutečně nepatřila.

Psáno ze záznamu, dostupném na Youtube zde: #OurHouseToYourHouse

Anastasia
Choreografie: Kenneth MacMillan
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij (Symfonie č. 1 a č. 2), Bohuslav Martinů (Symfonické fantazie)
Elektronická hudba: Fritz Winckel, Rüdiger Rüfer
Scéna, kostýmy: Bob Crowley
Světelný design: John B. Read
Obsazení:
Car Mikuláš II.: Christopher Saunders
Carevna Alexandra Fjodorovna: Christina Arestis
Velkovévodkyně Anastasia / Anna Anderson: Natalia Osipova
Rasputin: Thiago Soares
Matilda Kšešinská: Marianela Nuñez
Kšešinské partner: Federico Bonelli
Manžel: Edward Watson
Premiéra: 25. 6. 1967 (jeden akt); 22. 6. 1971 (tři akty)