Balanchine na čtvrtou v Brně

Serenade. Foto: Ctibor Bachratý.

Autor Zuzana Rafajová

Tvorba George Balanchina u nás není neznámá. Poprvé jeho dílo, Divertimento no. 15, uvedl Balet Národního divadla v rámci triptychu Amerikana v roce 1995. O sedm let později tentýž soubor v rámci pokračování Amerikana II přinesl Tarantellu a Who Cares?, v roce 2012 přišla, stále v Praze, Amerikana III a s ní Theme and Variations. Naposled byla Balanchinova choreografie na prknech naší první scény součástí triptychu Timeless (2017) v podobě Serenade. Tu poprvé v České republice uvedl balet Národního divadla Brno jen o dva roky dříve v rámci programu Made in USA. Tentokrát se k ní vrátil a otevřel s ní aktuální program s prostým názvem Balanchine.

Serenade na Čajkovského Serenádu pro smyčce C dur vznikla v roce 1935 pro studenty nově založené School of American Ballet a na půlhodinové ploše představuje Balanchinovu jemně ladnou neoklasickou techniku amerického baletu. Dívky ve světlemodrých, jednoduchých kostýmech s delší tylovou sukní plují prostorem v přesně daných liniích a geometrických obrazcích, choreograf si hraje s jejich prolínáním i kánony, intuitivně sleduje dynamiku hudby, která se promítá do neustálého pohybu celé choreografie, z níž se následně vydělují sólové role. Brněnský soubor se statečně vyrovnal se všemi balanchinovskými nástrahami, byť leitmotivem večera byly občasné potíže s prostorem a rovnoměrným rozmístěním tanečnic a tanečníků. Mnohem palčivějším problémem Serenade však byla jedna z ústředních sólistek, primabalerína Klaudia Radačovská. Její výkon byl jednoduše slabý po všech stránkách, scházela jí i elementární muzikalita, což je v případě Balanchinovy tvorby kardinální problém, schopnost a odvaha zvětšit pohyb a jít „přes osu“, aby tanec získal pocit nekonečnosti a neustálého letu, jednotlivé kroky postrádaly dotažení a přesnost a práce s horní polovinou těla byla při nejlepší vůli poněkud prkenná. Nevím, zda šlo o slabý den, návrat na jeviště po zranění či nemoci, nicméně celkový dojem z díla se bohužel zařadil k těm velmi rozpačitým.

Brněnský program dává prostor především Balanchinovým čistým, v choreografické struktuře jasně čitelným kusům. Serenade doplňuje Concerto Barocco na Bachův Koncert pro dvoje housle d moll, balet spadající do 40. let minulého století, pro který je typický ještě jednodušší kostým než pro Serenade. Obyčejný bílý trikot s kratičkou sukní, která upozorňuje na dlouhé, protáhlé linie dolních končetin tanečnic, podobně jako kombinace bílého trika a černých legín s bílými ponožkami a piškoty u tanečníka. Choreografie pečlivě sleduje strukturu barokního koncertu, není sice doslovnými omalovánkami hudebních partů, ale podtrhuje čitelnost hudební předlohy. Pozornost je vedle menšího dámského sboru upřena na dvě sólistky a jednoho muže, který však, jak je u Balanchina do značné míry zvykem, figuruje spíše jako opora tanečnice než samostatná, svébytná jednotka. Z balerín zaujala především Chanell Cabrera Sanson představující 2. housle, jejíž dynamika, přirozená muzikalita, energie a charisma, jímž byla schopna naplnit sebemenší pohyb, dokonale zastiňovala Eriko Wakizono jako zhmotnění 1. houslí. V duetu s Robertem Hylandem Wakizono mnohem více rozkvetla a uplatnila svou křehkost i délku končetin, přesto jí v kontrastu s kolegyní chyběla větší pozornost k drobným akcentům hudby, a tím pádem pohybu.

Uchu lahodící baroko v poslední části večera vystřídal experimentální expresionismus Antona Weberna, vrcholného představitele revoluční 2. vídeňské školy (mezi další představitele jsou považováni Arnold Schönberg, Webernův mentor, a Alban Berg). Činnost této umělecké skladatelské skupiny, která do evropské klasické hudby přinesla prvky atonality a dodekafonie (tedy dvanáctitónové stupnice), znamenala jeden z klíčových vlivů pro hudbu celého 20. století, avantgardisty a tvůrce serialismu jako Pierra Bouleze, György Ligetiho, Oliviera Messiaena nebo i Johna Cage. Představila zcela nové myšlení o hudební kompozici, obracela se k promyšleným matematickým principům a představovala výzvu jak pro skladatele a hráče, tak publikum, jelikož se do značné míry stavěla do přímého protikladu ke všemu, co především evropské ucho do té doby znalo a chápalo jako harmonické, tedy esteticky přijatelné. K pochopení či přijetí této hudební tvorby není snadné dospět, osobně chápu danou vývojovou větev jako podstatnou, rozumím do určité míry některým principům a formám a na tomto základě jsem schopna ji racionálně ocenit, vzhledem k tomu, že však od umění jakéhokoli druhu očekávám především emoce, v těchto skladbách se mi jich povětšinou nedostává, zejména patrně proto, že je v nich neumím číst.

Baletu Episodes z roku 1959, který původně sestával ze dvou částí, přičemž jednu z nich vytvořila vedle Balanchina Martha Graham, nelze upřít choreografovo hluboké porozumění předloženým skladbám, v čemž se dokonale promítá Balanchinovo formální hudební vzdělání a vliv otce skladatele. Díky choreografii je mnohem snazší vnímat strukturu hudebních kompozicí a Balanchinův okřídlený citát „vidět hudbu, slyšet tanec“ zde dosahuje naprostého naplnění. Problém je, že v mých očích se z dění na jevišti stává jen prosté gymnastické cvičení. Na vysoké úrovni, plné jasných, zalamovaných linií, experimentu, který v pohybové složce sice ještě stále čerpá ze srozumitelných principů klasické taneční techniky, ohýbaných do nových úhlů a stavěných do nových kontextů atonální hudby prosté uchopitelné harmonie či melodických linek (melodie se dostane až v závěrečné části, kdy Webern operuje s šestihlasou fugou Ricercar a 6 J. S. Bacha). Člověk musí do značné míry nutně obdivovat soustředěný a precizní výkon všech tanečníků (mimořádně zaujal především pár Se Hyun An a Robert Hyland v poslední fuze a Anna Yeh a Joao Gomes v předcházejícím koncertu), jako finální bod programu je však výběr Episodes zatraceně riskantní. 

Z hudebního hlediska značně menší, z tanečního naopak zatracený risk představuje Tschaikovsky Pas de Deux, světoznámý duet, vytvořený Balanchinem v roce 1960 na hudbu Černého pas de deux z Labutího jezera, které P. I. Čajkovskij napsal v roce 1877 pro Annu Sobješanskou, jíž se nelíbila jeho původní skladba a chtěla do partitury přidat místo ní kompozici Ludwiga Minkuse, což Čajkovskij odmítnul. Z Balanchinova pas de deux se v průběhu 20. století stal fenomén, bez něhož se neobejde téměř žádné baletní gala kdekoli na světě. V repertoáru českého baletního souboru se Tschaikovsky pas de deux poprvé objevilo díky Baletománii Baletu Národního divadla v Praze. V Brně, kde pas de deux tvořilo střední část programu společně s Concerto Barocco, si v den premiéry vypomohli hosty ze zahraničí, což večeru dodalo na mezinárodním lesku a statutu události sezóny. V Janáčkově divadle se představil již důvěrně známý pár z londýnského The Royal Ballet a stálí brněnští hosté Fumi Kaneko a Vadim Muntagirov a předvedli přesně to, co se od nich očekávalo (a ještě kousek navíc). Sebejistotu, skálopevnou techniku, dokonalou kontrolu a nesmírnou lehkost i v těch nejobtížnějších prvcích. Kaneko s přehledem zvládala nároky rychlé, rozevláté americké baletní školy (což je pro tanečníky a tanečnice školy anglické v lecčems protiúkol), Muntagirov pak stále neztrácí nic ze své obdivuhodné elevace a chlapeckého nadšení, které z něj na jevišti sálá a díky kterémuž i trojité až čtverné piruety à la seconde vypadají jako ta nejpřirozenější věc na světě.

Premiéra prvního celobalanchinovského večera se v Brně rozhodně (až na zaváhání v Serenade) povedla. Občas možná ještě scházel pocit absolutního rozletu do prostoru a plné pochopení balanchinovské muzikality, jedná se však o drobnosti, jejichž naplnění se dá očekávat s dalšími reprízami. Pravda, osobně mi prakticky u všech tančících scházelo typické Balanchinovo port de bras a specifické držení dlaní a prstů, kterému se v angličtině familiárně přezdívá „claws“ (tedy pařáty), nicméně budiž Brněnským odpuštěno.

Psáno z premiéry 5. května 2023, Janáčkovo divadlo Brno.

Balanchine

Serenade
Choreografie: George Balanchine
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Kostýmy: Barbara Karinska
Nastudování: Nanette Glushak

Čajkovskij pas de deux
Choreografie: George Balanchine
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Kostýmy: Barbara Karinska
Nastudování: Diana White

Concerto Barocco
Choreografie: George Balanchine
Hudba: Johann Sebastian Bach
Nastudování: Nanette Glushak
Sólo housle: Jan Rybka, Dennis Schneiderka

Episodes
Choreografie: George Balanchine
Hudba: Anton Webern
Kostýmy: Barbara Karinska
Nastudování: Diana White