Balanchinovy Drahokamy padesátileté

Balanchinovy Drahokamy padesátileté

Balanchinovy Drahokamy padesátileté

Po nedávném Snu noci svatojánské přinesly živé přenosy do českých kin další z baletů choreografa George Balanchina. Tentokrát šlo o jeden z jeho nejslavnějších počinů, Drahokamy, první celovečerní abstraktní balet, jenž byl vytvořen pro New York City Ballet v roce 1967. Trojaktové dílo inspirované třemi drahými kameny, smaragdy, rubíny a diamanty slaví v letošním roce padesáté výročí, díky čemuž jej uvádí hned několik souborů. Největší oslava proběhne na konci června v newyorském Lincolnově centru, kde v jednotlivých částech vystoupí tanečníci pařížské Opery (Smaragdy), amerického New York City Ballet (Rubíny) a moskevského Velkého divadla (Diamanty). Diváci v několika tuzemských sálech mohli 11. dubna 2017 sledovat, jak se s choreografií popasovali tanečníci londýnského Královského baletu. Jak již název dává tušit, Balanchine se při tvorbě baletu inspiroval krásou broušených kamenů vystavených ve výlohách na 5th Avenue. Pokud by se však nechal unést pouze jejich výraznou barevností a leskem, dílo by stěží dosáhlo takových uměleckých kvalit. Jeho jednotlivé části pojmenované jednoduše Smaragdy, Rubíny a Diamanty v sobě zračí odkazy na tři různé tradice baletní školy, stejně jako tři odlišná stylová období. Různorodost doplňuje rovněž partitura, Smaragdy doprovází snově romantické výňatky z děl Gabriela Faurého Pelleas a Melisanda a Shylock, Rubíny Igora Stravinského osobitě energické Capriccio pro klavír a orchestr, Diamanty pak majestátní 3. symfonie D dur (2.–5. věta) Petra Iljiče Čajkovského. Londýnská inscenace Drahokamů přinesla v letošní sezoně novou scénografii, jejímž autorem je Francouz Jean-Marc Puissant. Po kostýmní stránce však na rozdíl od například pařížské Opery, moskevského Velkého divadla či nejnověji berlínského Státního baletu zůstala věrna původním návrhům Barbary Karinské. Její kostýmy sázejí na lesk skutečných kamenů, které svými velkými broušenými plochami odrážejí světla ramp a které na jevišti vypadají skvostně. Přibližování filmových kamer a HD přenášeného obrazu jim však nečinily příliš dobrou službu, podobně jako poněkud nevkusné bezprsté bílé rukavičky tanečnicím v poslední větě Diamantů. Uvádění Drahokamů klade šíří choreografického materiálu a rozmanitostí tanečních stylů na baletní soubor nemalé nároky. Smaragdy by měly být francouzsky šarmantní, plné romantismu, který dýchá nejen z dámských kostýmů s delšími tylovými sukněmi, ale rovněž se dá vyčíst v určitých gestech interpretů. Americkou školou, jazzem a vaudevillem inspirované Rubíny staví na atletičnosti, specifické rytmizaci plné synkop a určité extravaganci ve výrazivu. Diamanty pak oslavují ruský balet v jeho největším lesku a slávě, v období vzniku nejslavnějších Petipových baletů. Některé sborové pasáže jako by odkazovaly na Valčík vločekLouskáčka, v jiných se objevují velmi jemně naznačené parafráze charakterních tanců či Raymondy. Probíhá-li mezi baletomany diskuse o jednotlivých částech baletu, úvodní Smaragdy ve valné většině končívají na posledním místě žebříčku oblíbenosti. A já tentokrát k vlastnímu zarmoucení pochopila proč. Interpretům chyběly očekávaná lehkost, ladnost a specificky kouzelný půvab francouzské školy. V případě Valerie Hristova šlo dokonce o naprostou absenci jakékoli tanečnosti. V duetech je zde nezbytně nutné, aby partneři splývali v jedno tělo, dýchali jako jedna duše spolu s hudbou a vyzařovaly z nich současně klid i neustále se rozechvívající napětí. Francouzský šarm z některých částí sice probleskoval (např. první duet Laury Morery a Ryoichiho Hirano), ale bylo jej zoufale málo. Zatímco Smaragdy by v ideálním případě měly okouzlovat nenucenou elegancí, Rubíny si jdou od začátku tvrdě za svým cílem. A tím je ohromit. Stravinského hudba zní současně i dnešním posluchačům a Balanchinova choreografie plná protažených paží se zalomenými zápěstími i uličnickými poskoky nepřipouští kompromisy. Balanchinovy balety jsou známy svou oslavou ženy-baleríny, v Rubínech tomu není jinak. V centru pozornosti by měly být dvě sólistky, jedna obklopena čtyřmi muži, druhá v páru s tanečníkem. Ano, ženy by měly být tím, oč běží. Máte-li ovšem na jevišti tanečníka kalibru Stevena McRaeho, jenž kdyby svá chainés zrychlil ještě o trochu víc, pravděpodobně by přestal být vidět, obklopeného talenty, jako jsou Valentino Zucchetti nebo Marcelino Sambé, velice snadno se stane, že mužská část interpretů tu ženskou jednoduše převálcuje. Zejména, potřebují-li obě tanečnice k plnému rozvinutí rolí určeného charismatu právě mužského partnera, což poněkud podkopává jejich nezávislý charakter. Melisse Hamilton, v současnosti primabaleríně drážďanské Semperoper, která se na prkna v Covent Garden vrátila po více než roce, se v roli obdivované, sebejisté a až elektrizujícím způsobem přitažlivé ženy dařilo o něco lépe. Sarah Lamb i přes neoddiskutovatelné taneční dispozice a cit pro hudbu působila příliš dlouho jen jako roztomilé děvčátko se zářivým úsměvem. Až v závěru se jí podařilo nakazit se alespoň kapkou bezprostřední hravosti a uličnické rozpustilosti, jimiž oplýval její partner McRae. Jestliže Rubíny dělí svou pozornost mezi dvě tanečnice, Diamanty jsou naprosto přímočaré a největšího lesku dopřávají pouze jediné sólistce. Má osobní představa ideální interpretky této královsky aristokratické role by pravděpodobně nemohla být odlišnější od typu tanečnice Marianely Núñez. Argentinská primabalerína však od prvních vteřin, kdy vstoupí na jeviště, nenechává nikoho na pochybách, kdo zde vládne. Její interpretace je osobitá a velice příznačná. Je pravděpodobně tou nejemočnější a nejvřelejší představitelkou dané role a její otevřenost, entuziasmus a naprostá technická jistota spolu s očividnou láskou k tanci vykouzlí na vaší tváři bezděčný, poněkud nekontrolovatelný úsměv značící, že zažíváte chvíle naprostého, všeobjímajícího štěstí. Pokud by byl někdy potřeba vzorek absolutního charismatu, mohl by být vydestilován právě z Marianely Núñez. O to víc zabolí vidět jako jejího jevištního partnera Thiaga Soarese. Ve společném adagiu bylo ještě vše v pořádku, Soares Marianele Núñez poskytoval veškerou podporu a obdiv, který je choreografií velmi explicitně vyžadován. Sólové výstupy ovšem poznamenaly těžkopádnost skoku i piruet, jakož i mimořádná tvrdost paží a naprostá absence dotažených špiček. Jestli se mělo jednat o sofistikovaně skrytou narážku na úroveň mužských tanečníků období postromantismu, ráda bych upozornila, že i na konci 19. století existovala řada vynikajících interpretů. Balanchinův večer měl po kvalitativní stránce nesporně vzestupnou tendenci, k naprostému nadšení však bylo daleko. U tanečníků Královského baletu, již jsou výtečnými interprety celé řady výsostně dramatických choreografických děl, mě překvapilo, jak snadno a rychle bylo mnoho z nich schopno zapomenout, že abstraktnost Drahokamů neznamená rezignaci na vztah, komunikaci a jistým způsobem se rozvíjející příběh mezi partnery. Bez těchto aspektů totiž na jevišti netančí lidé spolu, ale vedle sebe. A i nedějový balet se najednou zdá nepříjemně plochým.   Psáno z přímého přenosu 11. dubna 2017, kino Dlabačov.     Drahokamy
Choreografie: George Balanchine
Hudba: Gabriel Fauré, Igor Stravinskij a Petr Iljič Čajkovskij
Dirigent: Pavel Sorokin
Kostýmy: Barbara Karinska
Scénografie: Jean-Marc Puissant

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: