Jevgenij Kozlov a členové Do-Theatre se dobře zapsali do pražského kulturního povědomí už v roce 1992, kdy vystoupili se svým programem v rámci Mezinárodní školy na kolečkách, kterou pořádaly Děrevo a Divadlo pantomimy v Braníku. Spolu s hostitelským souborem a skupinou Liceději patřili k nejznámějším alternativním ruským souborům, utvořeným a vyjíždějícím v čase perestrojky do zahraničí. Vedoucí souboru Kozlov šel tehdy cestou, na svou dobu, radikálního experimentu. Pracoval s neprofesionálními herci a tanečníky, se skupinami psychoterapeutů, vizuálních umělců, hudebníků a filmařů ve snaze nalézt cestu vedoucí k totálnímu divadlu. Koncem devadesátých let minulého století se prosadil na světovém fóru především díky ocenění, jakému se divadlu dostalo na Fringe Festivalu v Edinburghu (1999, 2001, 2003). Mezitím se Do-Theatre či jeho členové několikrát do Prahy vrátili na pohostinská představení, za zmínku stojí, že k jeho členům původně patřili také Irina Andreeva (později Děrevo, Těatr Novogo Fronta) a Alexej Merkušev (následně Děrevo, divadlo Akhe). Na své pouti světem zakotvili na čas v Mnichově, v letošní sezoně se Kozlov podílel jako pedagog i na studijním programu berlínské školy Die Etage.
Současné představení Gofmaniana, Dust of Dreams stojí i nadále svou poetikou blízko produkcím svých někdejších ruských vrstevníků především pro výraznou spektakulárnost jevištního dění, jeho pohádkové či fantazijní zabarvení a vysokou technickou úroveň interpretů. Dramaturgie se údajně opírá o nerealizovaný scénář filmového režiséra Andreje Tarkovského o životě německého postromantika E. T. A. Hoffmanna. Jádrem jevištního dění jsou volně řazené motivy z autorových povídek, jehož literární metafora prozrazuje ostrý nesoulad mezi tvůrčí pravdou a ponižující existencí umělce uprostřed opovrženíhodných šosáků. Hoffmanovy povídky jsou od doby svého vzniku součástí světového kulturního dědictví, byly nastudovány v desítkách úprav činohrou, baletem, dokonce se staly častým námětem pantomimických souborů (Marcela Marceaua, Henryka Tomaszewského, Milana Sládka a jiných). Ať už tedy byla dramaturgie představení Do-Theatre jakkoli složitá, tvoří ji hlavně pásmo snů a silně výtvarných a pohybových vizí magického či groteskního ražení, a naopak čistého lyrického vyznění.
Jevgenij Kozlov je ústředním interpretem i choreografem a režisérem inscenace. Ač původně tanečník klasického baletu, radikálně se od jeho formy po studiích odvrátil. On sám doznává, že jej tehdy taneční představení nudila a jeho zájmy původně směřovaly spíše k filmu, hudbě a čtení knih; zajímaly ho sny a pozorování všedního života. To pro něho představovalo hlavní zdroje umělecké tvorby. Pod vlivem soudobých teorií se snažil nalézt vlastní cestu k totálnímu divadlu. Dnes však pohlíží vzdělaný a inteligentní Kozlov na své někdejší úsilí s nadhledem. Také tanec a balet vidí poněkud jinýma očima a hlavně s humorem – jak naznačuje jeho legrační pas de deux mechanických loutek jakoby z Coppélie pro technicky dobře vybavené interpretky. Jeho dnešní choreografický styl absorboval i mnohé podněty z výbojů světového tance a divadla – on sám mluví o Carolyn Carlsonové, Williamu Forsythovi, z divadelníků zejména o Tadeuszi Kantorovi a mnoha jiných. V představení Gofmaniana se však především setkáme, díky jeho obdivuhodnému výkonu, i s velmi čistou, sugestivní formou butó a s nádhernou plavnou gestikou v pohybové básni rukou, které jsou v jeho podání dominantními zdroji introvertní výpovědi a lyrického náboje představení.
Sled jednotlivých výstupů, které tvoří hlavně Kozlovovy pohybové a mimické vize, je kontrastně začleněn do křiklavě jarmarečního toku fantastických, groteskních výstupů dvou maskovaných tanečnic. Jejich taneční projev využívá klasické prvky i syrově groteskní, provokativní tvarosloví; jejich pohyb na scéně je většinou zarámován filmovou scenérií historické architektury, ale celkový stylový dojem těchto sekvencí budí dojem barokního manýrismu. Přestože jednotlivé Kozlovovy výstupy působí nezávisle, jejich montáž naznačuje univerzální proces vývoje lidské psýchy. Kozlov interpretuje svá vnitřní témata prostřednictvím stylistiky různých pohybových forem počínaje kafkárnou – sugestivní akcí siluety bezhlavé figuríny, momentu osvícení, proměny v člověka, nádhernými gestickými momenty harmonie a radosti, milostným tanečním duetem či posvěcením nebeským pramínkem vody až po okamžik, kdy jako autor rozhazuje své psané listy do ohnivé jámy jevištního horizontu. Kozlov je ve své vlastní umělecké podstatě básníkem jevištního pohybu.
Díky doplnění jevištního dění filmovou projekcí a nápaditými kostýmy i maskami působí představení velmi kultivovaně a divadelně svou sytou barvitostí, pohybovými, výtvarnými a hudebními efekty. Jeho žánrové ladění vážného, tragigroteskního pásma budí ve výrazově mnohem střídmějším českém prostředí dojem působivého poetického retra. Podstatné však je, že neveselý svět Goffmaniany oslovuje diváky především sugestivní čistotou Kozlovových mimicko-tanečních kreací.
Psáno z představení 24. října 2014, Divadlo NoD Praha.
Do-Theatre: Gofmaniana. Dust of Dreams
Hudba: Anton Berman
Scéna: Alexander Bondarev
Video: Tanya Williams, Max Pfeffer
Technika: Max Pfeffer
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?