V tomto duchu také pracuje se svými svěřenci i Ivan Liška, jenž před šesti lety Bayerisches Staatsballett II založil. Jak přiznává v rozhovoru pro Taneční aktuality , příkladem mu bylo již zmíněné NDT II. Liška je další ze slavných českých tanečníků, kteří se prosadili a proslavili v zahraničí. Na pražské konzervatoři studoval čtyři roky a hned po maturitě s rodiči emigroval do Německa. Získal angažmá v Deutsche Oper am Rhein v Düsseldorfu (1969–1974), v Bayerische Staatsoper v Mnichově (1974–1977), než se stal sólistou v Hamburku u Johna Neumeiera, kde tančil dvacet let sólové party. V roce 1998 pak nastoupil jako umělecký šéf do čela Bavorského státního baletu, s nímž se tuto divadelní sezonu loučí.
Stroj na rychlé dozrávání
Bayerisches Staatsballett II zřizuje nadace Heinz-Bosl-Stiftung, které patří budova, kde tanečníci bydlí a trénují. Jezdí po Německu a vystupují i v zahraničí. Liška o souboru mluví jako o „stroji na rychlé dozrávání“. Adepti Terpsichory v něm dostávají příležitost tančit jak v dílech renomovaných choreografů, tak i méně známých tvůrců. Ve Státní opeře Praha se mnichovský ansámbl představil v jediném večeru složeném z pěti kratších opusů – Concertante, Intuition Blast, Three Loves, Polychrome Dances a The New 45.
Mistrovskému dílu Concertante čas neubírá nic na jeho kráse a dokonalosti. Hans van Manen jej nastudoval původně pro Nederlands Dans Theater v Haagu, kde se ve světové premiéře v roce 1994 prvně představily čtyři páry v kompozici vyzařující zvláštní, magické kouzlo. Petite Symphonie Concertante Franka Martina inspirovala van Manena k vytvoření choreografie, v níž dominují ostře vypointované pózy a bravurně rozvedený pohybový kánon. Každičký tón je zachycen v precizním gestu, postoji, taneční modulaci. Modře nasvícený zadní plán scény vzbuzuje dojem klidu, nekonečna. Postupně přicházejí tanečníci – zastaví se zády k divákům, dívky na špičkách, chlapci na pološpičkách; v zelenožlutých celotrikotech s tenoučkými černozelenými pruhy, zakrouží provokativně boky a pokračují ve variacích směle narušujících neoklasické pohybové ladění výraznými, nečekanými impulzy. Těla jsou vtažena do abstraktního obrazu, jehož barevnost je sama o sobě výtvarně účinná a z něhož tanečníci dělají živý mikroorganismus s nesmírně bohatou proměnlivostí tvarů. Úvodní, jedinečný zážitek z Concertante nepřekonal žádný z následujících kusů.
Málo originality
Dramaturgický záměr večera sázel na vyváženost, a tak se v programu objevila dvě odlehčenější díla.
První z nich představoval pánský duet na Valčík a malý Pas de quatre z Čajkovského Labutího jezera. Ralf Jaroschinski ho pojal jako rozverný, vtipem lehce dotčený diskurz mezi dvěma tanečníky – jeden z nich více tíhne ke klasice, druhý k modernějšímu, uvolněnějšímu projevu, když svůj výstup prokládá nakonec i hiphopovými kroky.
Ještě více inklinoval k současnému tanci, rozvedenému na jazzové hity, závěrečný titul The New 45 v nastudování Richarda Siegala. Mužské duo, ve kterém své technické a výrazové dispozice ukázali Simon Jones a Flemming Puthenpurayil, vystřídal o něco méně výbojný tanec Marty Ceriolliové a Carla van Godtsenhovena. Tomuto finálnímu opusu však chyběla pointa. Sice skončil, ale připadalo mi, že by ještě něco mělo přijít.
Balety, zařazené po přestávce, působily dost podobně. Three Loves a Polychrome Dances vychází z neoklasického základu a vzhledem k jejich nedávné premiéře bych čekala více originality. Přestože se jedná o práce dvou choreografů, vykazují shodné znaky. Nelze jim upřít značnou partnerskou náročnost, nicméně taneční materie zdaleka nezanechává stejný dojem jako zvolené hudební předlohy (v programu nejsou specifikovány). Zvuk mořského příboje a tři tanečnice schoulené u nohou svých partnerů jsou příslibem intenzivnějšího, nostalgicky laděného zážitku, než jaký Three Loves vyvolávají. Pas de deux, jež mají vyjadřovat vztahy v různých fázích – od zamilovanosti, zevšednění vztahu až k neshodám, plynou v monotónním duchu, bez dynamických vln, inovujících momentů. Zato lze vysledovat jistý pohybový stereotyp se zakomponovanými prvky, které jsme mohli vidět už jinde. Zde však ruší, působí až nepatřičně, když vyčnívají z obrysů tanečních vazeb. Venezuelská choreografka Maria Barriosová nepřináší nic, co by vás probudilo.
Stejně jako ona, i Davide Bombana v Polychrome Dances vrství jeden prvek na druhý, jejich choreografie neobsahují ani trochu jižanského espritu. Naopak vykazují více formálnosti nežli souznění s hudbou Sergeje Rachmaninova a Leoše Janáčka.
I tak nelze upřít hostujícím mladičkým talentovaným tanečníkům maximálně soustředěné, technicky jisté, profesionální výkony, které jsou příslibem pro jejich další kariéru. Škoda, že nevybrali ze svého repertoáru něco pro pražské publikum zajímavějšího. Proč ne třeba Triadický balet? V něm kdysi Ivan Liška tančil, před dvěma lety ho nastudoval se svou ženou Colleen Scottovou a s juniorským souborem ho uvedl v Mnichově. Tak možná příště…
Psáno z představení 27. dubna 2016, Státní opera Praha.
Bayerisches Staatsballett II, München
Concertante
Choreografie: Hans van Manen
Hudba: Frank Martin
Světová premiéra: 16. ledna 1994 Nederlands Dans Theater v Haagu
Intuition Blast
Choreografie: Ralf Jaroschinski
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Světová premiéra: 7. března 1998, Hannover
Premiéra Bayerisches Staatsballett: 9. října 1999, Nationaltheater Mnichov
Three Loves
Choreografie: Maria Barrios
Hudba: Sergej Rachmaninov
Premiéra Bayerisches Staatsballett II: 10. dubna 2016, Nationaltheater Mnichov
Polychrome Dances
Choreografie: Davide Bombana
Hudba: Leoš Janáček
Premiéra Bayerisches Staatsballett II: 20. prosince 2015, Nationaltheater Mnichov
The New 45
Choreografie: Richard Siegal
Hudba: Oscar Peterson, Clark Terry, Harry Belafonte a Benny Goodman
Light design: Mitchell Bogart
Světová premiéra: 4. července 2006, International Dance Festival v Athénách
Premiéra Bayerisches Staatsballett II: 29. dubna 2012, Nationaltheater Mnichov
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
Roman Zotov-Mikshin
Znova si nerozumíme. Já jsem odpovídal na poslední větu z Vaší předchozí odpovědi. “Není to celé naprosto zbytečná…Pokus o introspekci, který v performanci Pěny ztrácí směr