Chrámový tanec – Zaměstnání andělů

Chrámový tanec. Foto: Vojtěch Brtnický.

Krátce před velikonočními svátky se vpodvečer v malostranském chrámu sv. Mikuláše uskutečnil společný koncert taneční skupiny Pulsar a smyčcového uskupení Krása Quartet, v němž bylo uvedeno hudební dílo Petra Koronthályho Via Crucis/Křížová cesta. Interpretaci nehmotné hudby propůjčili svá těla tanečníci, vesměs absolventi taneční Konzervatoře Duncan Centre: Dagmar Chaloupková, Nikola Němcová, Radim Klásek a Michal Záhora, který byl i autorem choreografie Chrámový tanec. Koncert se konal sub auspiciis Mons. Michaela Slavíka.

Tanečník, choreograf a pedagog Michal Záhora absolvoval Konzervatoř Duncan Centre v roce 2003. Jako tanečník získal široké zkušenosti při spolupráci se zahraničními choreografy; působil nejprve v norském souboru Carte Blanche, od roku 2004 v Itálii jako tanečník v souboru Roberta Zapally. Poté byl v letech 2006 až 2008 v angažmá britského souboru Scottish Dance Theatre, kde se systematicky věnoval i pedagogické praxi, vyučoval současnou taneční techniku a vedl semináře na několika tanečních školách. Ve spolupráci se skupinou Nanohach, jejímž byl spoluzakladatelem, vytvořil autorská díla prezentovaná i v zahraničí. V poslední době inklinuje k projektům, které přesahují čistě umělecké záměry a snaží se prolnout taneční dílo religiózní spiritualitou.

Záhora byl dlouholetým pedagogem a oporou Konzervatoře Duncan Centre, jejímž byl několik let také ředitelem; byl vyhozen současnou ředitelkou Duncan Centra Romanou Lisnerovou. Michal Záhora již v minulosti organizoval vedle scénických děl taneční eventy prodchnuté náboženskými elementy.

Andělé v nebi tančí

Po dlouhou dobu evropských dějin byl tanec ze západních křesťanských chrámů vyloučený. Z delší historické i globální perspektivy však je zřejmé, že takové vyloučení je spíše výjimka, že tanec a náboženství spolu naopak po dlouhé věky těsně souvisely, ba dokonce je tomu tak, že tanec býval po dlouhé časy primárním, nejmocnějším a nejosobnějším způsobem vyjádření náboženského uchvácení. To mluvíme o období rituálu, jehož byl tanec zásadní a nedílnou součástí. I v křesťanském kontextu nacházíme o přítomnosti tance důležitá svědectví.

Tradovalo se, že andělé v nebi tančí. Starý zákon zmiňuje Davida tančícího před archou úmluvy nebo mladičkou Salome, která tančí, aby získala hlavu Jana Křtitele; její tanec obsahoval údajně i akrobatické prvky. V apokryfním textu Acta Johannis tančí sám Kristus při poslední večeři a k tanci vyzývá i apoštoly. Jan Zlatoústý a sv. Benedikt nazývají tanec hlavním zaměstnáním andělů v nebi. Některé křesťanské náboženské tance se v minulosti předváděly přímo v kostele. Známe z minulosti tančící kněze; i z Čech máme ze čtrnáctého století zmínku o farářích v čele tanečního procesí. Nakonec však v západním křesťanství zvítězil názor, že tanec při duchovních příležitostech vhodný není a došlo k zákazům. Tanec byl postaven – v rozporu s prapůvodním stavem – proti zbožnosti.

V naší době, která se, jakkoli stále zraňována a zraňující, dobírá k humanismu a toleranci, se tanec už delší dobu do chrámů vrací. Nemělo by nás to překvapovat; tanec, stejně jako modlitba, je směrovkou k extázi. Právě Michal Záhora je citlivý pro překrývající se množinu zbožnosti a tance.

Takzvaná křížová cesta čili kalvárie je tradované vylíčení cesty Ježíše Krista ke kříži, na němž bude obětován. Zahrnuje dění kolem jeho odsouzení Pilátem Pontským, nesení kříže po jeruzalémské Via Dolorosa a ukřižování na hoře Golgota. Křížová cesta je rozdělena obvykle na čtrnáct zastavení, která odpovídají jednotlivým tradovaným událostem pašijí.

Hledání pocitů legendárních postav

V onu Škaredou středu měl „Pánbůh vyprodané šapitó“, jak by řekl starý Humberto. Věřící i nevěřící, zdá se, stále intuitivně onu zmíněnou souvislost mezi tancem a modlitbou, hudbou a modlitbou vnímají, a zcela zaplnili malostranský chrám. Scénář se držel epizod křížové cesty, od Pilátova soudu přes Nesení kříže a pády, po Snímání a Pohřeb, jak je tomu už v samotné skladbě Petra Koronthályho.

Tanečníci, oblečení v bílém, rozvinuli tanec v prostoru, v němž už odedávna vzrušeně tančí bílé štukové sochy Ignáce Františka Platzera. Snad i proto jsou tanečníci oblečeni symbolicky v bílém; je to pouze obecný symbol čistoty a jen obligátní informace. Se symbolikou barev se v choreografii, jak by se nabízelo, nijak podrobněji nepracuje. Epizody křížové cesty jsou jen letmo naznačeny; hlavním úkolem tanečníků je, jak se zdá, nořit se do vnitřního stavu biblických postav a vyjadřovat jejich emoce, jejich psychofyzické stavy, poznání, vzrušení a utrpení.

Taneční celek Michala Záhory má – a nejen s ohledem na chrámové prostředí a náboženský syžet – vážné, neuspěchané tempo, respektující, samo sebou, vzkazy hudby. Dává prostor pro taneční expresi až po vzedmutý tragický závěr.

Choreograf si ke spolupráci zvolil vstřícně senzitivní tanečníky. Po určité pauze jsme rádi znovu viděli Dagmar Chaloupkovou, velmi tvárnou interpretku dívčího projevu a ztělesněnou něhu, jako stvořenou pro mytologické postavy. Má velikou schopnost ponoru do postav, které velmi autenticky ztělesňuje. Radim Klásek se svým jemnohmotným tělem a mladistvým ušlechtilým vzezřením je jako představitel Obětovaného autentický; nepotřebuje diváka citově vydírat; je na scéně bytostně přítomen. Nikola Němcová, rovněž z hnízda Duncan Centra, která vyzařuje inteligenci těla, zajímavě doplňovala Dagmar Chaloupkovou odlišnou ženskou energií, a přece ve vzájemné synergii. Na obou tanečnicích tančily i dlouhé vlasy, které prodlužovaly výrazová gesta těla. Vlasy žen mohou být smuteční rouškou, mohou být závojem pokory i gestem upřímnosti a svobody. Vlasy jsou i obecně položkou v rituálních souvislostech.

Tři tanečníky doplnil sám choreograf, se svou vysokou postavou předurčený pro hieratické role. Mluvíme-li o rolích, neznamená to nic doslovného; jde spíše o šťastně nahozené skici charakterů a decentní naznačení příběhu, ostatně každému známého. Tanečníci hledají určité zásadní okamžiky životních příběhů, hledají pocity legendárních postav, se kterými se mohou v tanci ztotožnit, které mohou tancem prožít. Postavy k nám přicházejí z dálky legend, jejich pohledy jsou osudově upřeny k nevyhnutelné Ježíšově tragédii.

V dnešní době má tanec v chrámech pro diváky, věřící i takzvaně nevěřící velkou přitažlivost. Zdá se, že v naší genové paměti stále přetrvává vnímání původní posvátnosti tance; i dnes nazýváme někdy své divadelní prostory „stánky“ či „chrámy“ umění. Náboženské a umělecké prožitky nemají k sobě daleko.  

Psáno z představení 17. dubna 2019 v kostele sv. Mikuláše na Malé straně.

Chrámový tanec
Choreografie a režie: Michal Záhora
Interpretace: Dagmar Chaloupková, Nikola Němcová, Radim Klásek, Michal Záhora
Hudba: Petr Koronthály
Kostýmy: Tereza Bušková, Mariana Novotná
Světelné řešení: Lukáš Benda
Premiéra: 17. 4. 2019