David Prachař a 420PEOPLE versus Karel Hynek Mácha
Přiznejme si to – kromě prvních několika veršů Máchova Máje, které jsme zřejmě všichni museli někdy během své školní docházky umět nazpaměť, jen málokomu z nás zůstane v povědomí větší část této nesmrtelné básně. Nebylo by vzrušující či alespoň objevné si onen text a jeho bohatost znovu připomenout? A to jinak než pouhým čtením útlé knížky? Takovou možnost nám nabídlo představení, které se zrodilo ze spolupráce herce Davida Prachaře, který se ujal režie, a týmu tanečního souboru 420PEOPLE. Tento projekt navíc trochu propojil scény Národního divadla, jelikož Prachař je členem činohry a 420PEOPLE jsou rezidenčními umělci Nové scény.
Zúčastnění se hrdinně pustili do pro ně poměrně neznámých vod míšení žánrů. Výsledkem jejich snažení se stala „originální činoherně-tanečně-hudební autorská interpretace díla Karla Hynka Máchy“, jak informuje program. Co si pod tímto představit?
Páteř představení je jasně daná, celý text Máje je přednášen Davidem Prachařem (od nějž slovo v posledním zpěvu přebírá Jan Kačer). Prachař přednes pojímá velmi procítěně a zároveň pracuje s rytmickou strukturou veršů. Někdy ovšem sklouzává do přehnané exaltovanosti, to když vodopád veršů doprovází gesty či podupy. Nelze se mu ale vlastně divit, poezie se nese na vlnách rytmu, stejně jako tanec. Rytmická hudebnost veršů reakci těla vyvolává, ovšem některé zvolené výrazové prostředky textu nepomáhají, spíše naopak. Jako zdroj tepu celého představení Prachař nejvíce spolupracuje s autorem hudby Pavlem Fajtem, jenž přímo na jevišti rozeznívá své bicí nástroje a tím znásobuje apelativnost textu.
Na naše sluchové ústrojí tedy útočí hudba a rytmus slova, zatímco náš zrak zpracovává dění na scéně pod choreografickou taktovkou Václava Kuneše. Tři tanečníci mají v úvodu k dispozici členitý prostor – uprostřed jeviště je nakupena hlína, vedle ní umělé jezírko s vodou a dále plochy využitelné pro projekci či hru stínů. Zuzana Herényiová, Milan Odstrčil a Václav Kuneš rozehrávají jemnou partnerskou spolupráci a pomalu se obalují hlínou. Nataša Novotná přichází k jezírku a noří se do něj. Po většinu času není ale zcela jasná motivace tanečníků a důvod jejich počínání. V konfrontaci s bohatým a poměrně složitě metaforickým textem je jakákoli choreografická snaha předem odsouzena k záhubě. Kuneš ale jistě neměl ambici ztvárnit celý Máj choreograficky. Pohyb je totiž dobře možné vnímat prizmatem onoho rytmu, jenž je pojítkem mezi verši i těly. Daří se to v případě tria, méně už ve výstupech jednotlivých tanečníků. Smysl postrádá několikeré ponoření celého těla do obřího barelu s vodou, které kromě esteticky zajímavého podvodního efektu nemá účel. Pokud mělo symbolizovat smrt, která je zrovna na pořadu v probíhajícím přednášeném ději, obraz působí až absurdně, protože tanečník se prostě nakonec musí vynořit a lapá po dechu, po životě, zrovna ve chvíli, kdy Prachař hřmí o smrti a života konci. Scénicky pojatý oxymóron? Máj je jich sice pln, ale ty ve verších působí poněkud více na svém místě.
Není jednoduché vnímat bohatý text a vůbec si uvědomovat vše, co nabízí a naznačuje, když vzduchem létá hlína a kapky vody, tanečníci rozechvívají svá těla, svítí na ně čelovými baterkami, zatímco projekce nabízí záběry na díla Adrieny Šimotové. Zní to jako fráze, ale méně je opravdu někdy více. Na druhou stranu je chvályhodné zkusit netradičně zpracovat naši národní písemnou památku, která jistě má co říci i dnešním mladým lidem. Ti taktéž ocení téměř odrapovaná intermezza Ondřeje Anděry (z nahrávky). Zároveň je na celkovém počínání vidět velké osobní zaujetí pro věc, a to zejména Prachařovo. To ale neospravedlňuje některá podivná a nelogická rozhodnutí, k nimž režisér dospěl. Zatímco jeho místo přebírá Jan Kačer, který důstojně dokončí celý text, Prachař z nepochopitelných důvodů zaujímá postavení „center stage“, aby se jal předcvičovat jakési tai-chi ostatním tanečníkům, kteří ho poslušně následují. S koncem básně se všichni vykoupou v jezírku a pokus o totální divadlo je u konce.
Ač některá rozhodnutí působí přehnaně či bez vnitřního smyslu, přesto Máj v této podobě může u publika uspět. Nabízí mnoho, přemnoho dojmů a je opravdu ryze autorský, se všemi pozitivy i negativy, které toto může přinést. Poskytuje netradiční zpracování klasiky a pro některé se může stát nejlepší verzí Máje, kterou kdy slyšeli a viděli.
Psáno z reprízy 25. dubna 2012, Nová Scéna ND.
Foto: Pavel Hejný
MájNámět: Karel Hynek Mácha
Režie: David Prachař
Choreografie: Václav Kuneš | 420PEOPLE
Hudba: Pavel Fajt, Ondřej Anděra (autor hudby k I. a II. intermezzu a zpěv)
Scéna: Richard Maška (v rámci scénografie jsou použity 3 vizuální obrazy Adrieny Šimotové)
Světelný design: Jan Mlčoch
Zvukový design: Martin Pošta
Anglické titulky: Dr. Marcela Sulak (ve spolupráci s Twisted Spoon Press)
Premiéra: 19. 3. 2012
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?