Do Bratislavy za roztančenými Queen

22. 2. 2013 recenze

Autor Lucie Kocourková

Muzikálové divadlo „Nová scéna“ v Bratislavě získalo díky spojení s Baletem Bratislava v minulém roce vlastní taneční soubor. Balet Bratislava oficiálně stále existuje, ale existuje také čtrnáctičlenný Taneční soubor Divadla Nová scéna, který teď láká nové diváky na inscenaci Queen – príbehy tých, čo tužia žiť naveky. Výběr tématu byl zřejmě motivován více úmysly. Hudbou populární skupiny chce DNS strhnout pozornost návštěvníků, kteří by si hned tak na moderní nebo současný tanec cestu sami nenašli. Kdo by ale čekal, že se z večera vyloupne popkulturní zážitek, byl by překvapen, protože hudba je jen prostředkem, který se inscenace snaží současně interpretovat, ilustrovat i používat jako nástroj kritiky. Na jednoho diváka je toho snad až příliš.

Taneční večer z choreografické dílny Mária Radačovského je jinak dílem velkého autorského týmu. Za hudební koncepcí stojí hudebník a DJ Laco Lučenič, který je zároveň průvodcem večera a jedinou postavou, která na jevišti mluví. Libreto pochází z pera Petera Pavlace, dramaturga, který dlouho působil ve Slovenském národním divadle. Dramaturgie se jako obvykle ujala Miroslava Kovářová, která stále zůstává dramaturgyní Baletu Bratislava, ve chvílích, kdy se prezentuje odděleně od DNS. Konkurz? Inscenace je rozdělená do dvou částí, z nichž první je pojatá částečně dějově. Výchozí situace slibuje příběh: televizní konkurz na taneční postavu frontmana legendární skupiny Queen, Freddieho Mercuryho. Na scéně se nejprve objeví improvizující asistentka (či uklízečka?), která tak dá najevo, že s ní jako s postavou musíme počítat a že nebude jen šedou myškou v pozadí. Postupně se představí šest tanečníků v šesti odlišných variacích a technikách. Ať už vycházejí z neoklasiky, forsythovské moderny, streetu nebo improvizace, je v nich vidět zkušená ruka choreografa, který ví, kde který znak určitého stylu zdůraznit, aby tanec plynul a zároveň vytvořil charakteristiku tanečníka. Tedy šest postav, co s nimi dál? Poklidný průběh konkurzu naruší infiltrace tanečnic, které ač dívky, se také chtějí ucházet o roli.

Protože režisér je zaneprázdněn a konkurz řídí DJ, dostávají i tanečnice příležitost. Po skupinové choreografii dívek jsou všichni rozděleni do šesti dvojic. Přichází část, kdy tanečníci dostávají „zadání“ – tančit vztahy. Tady už začíná problém – kromě toho, že všichni tanečníci jsou co do povahy nebo významu svých postav dosti komplikovaně definováni v programu („člověk, který touží, dosáhne, ale nemiluje“, „žena, která působí, že působí, ale nakonec překvapí“) a člověk rozhodně nemá šanci si charakteristiky pamatovat, dostane popsané i vztahy, které má na jevišti vidět. A to formou projekce na zadní prospekt. Jistě má možnost slova nečíst a soustředit se jen na tanec, ale svítící návod je velmi vemlouvavý. Neměl by snad mít divák právo interpretovat si taneční výjevy sám? V další části se tanečníci k novému zadání seskupí do trojic. Dívky si ke ztvárnění vybírají jednu ze dvojice zpěvákových osudových žen, Mary a Barbary, aby pak každá skupina zatančila něco na způsob trojúhelníku vztahů. Témata jsou opět známa předem: Odmítnutí, Odpuštění, Obava, Zrcadlo. Nemohu se zbavit dojmu, že divák by se také k těmto významům mohl dopracovat sám, a pokud by našel i jiné interpretace, bylo by to zcela legitimní. Následuje scéna, v níž mají tanečníci pomocí sólových výstupů i interakcí se zbytkem souboru vyjádřit vztah Freddieho Mercuryho ke smrti.

Choreografie je po celou dobou nápaditá a přirozeně plynoucí, pracuje s širokým slovníkem, který se ze všeho nejvíc podobá tradičnímu modernímu tanci, s prvky současného tance, a podle charakteru postav a nálad i s mnoha dalšími – jsou tu odkazy na sportovní tance, neoklasiku, street dance, téměř na jakýkoli styl včetně show dance. V tomto směru je na jevišti tolik mnohotvárnosti, že divák musí být stále ve střehu, choreografie pracuje i s prostorem, skupinové výstupy často užívají motiv řady. Dílo ale trpí absencí děje, protože souboj o hlavní roli se ve skutečnosti vůbec nekoná a inscenace se přes skvělou choreografii rozpadá do série výjevů, z nichž každý by mohl být uveden samostatně, ale v tak obrovském množství ztrácí spád. Ne jeviště se občas vrací postava asistentky, kterou stále přitahuje svět tance, ale svazují povinnosti. A inscenace se vždy nezadržitelně zbrzdí poznámkami DJ, který je jinak profesionálem i co do hry na elektrickou kytaru, a kdyby zůstal jen v roli hudebníka, vynikl by víc. Mluvené slovo nadto nabízí otázku, co s touto inscenací, pokud by se měla vyvézt na zahraniční zájezd. Je nazkoušená i v angličtině? Bohemian Rhapsody live

Ve druhé polovině představení shledáme, že pro přípravu televizní show byli vybráni všichni uchazeči a zastihujeme je v období příprav. Celá druhá část se nese ve znamení skladby Bohemian Rhapsody, jejíž podrobný rozbor najdeme též v programu. Jednotlivé části této komplikované skladby, která je o hodně víc než populárním songem, jsou opět choreograficky využity pro zobrazení vnitřních citů a vztahů. Tématem je nutnost „zabít“, nikoli však fyzická vražda, ale symbolické zabití něčeho uvnitř člověka, a úkol čeká na každého Freddieho. Co to má být, se vždy dozvíme z programu, v této chvíli už je opravdu těžké významy rozklíčovat pouhým pohledem. Do děje vstupuje multiplikovaná postava matky, která také v šesti podobách představuje vztah matky a syna. Každá tanečnice je oblečena do neforemného pláště, bačkor a klobouku, těžko říct, k čemu tak absurdní stylizace. Tanečníci představující Freddieho oblékají kostýmy, které mají připomínat jeho koncertní výstřelky, tragikomickou vsuvku představuje výstup tanečníka, který téměř dokonale kopíruje Freddieho travesti převlek z klipu I Got to Break Free… Přichází poslední část, která jakoby se znovu vrátila k myšlence jakési dějovosti. Tanečníci i tanečnice se objeví v kostýmech inspirovaných znovu excentrickým šatníkem Freddieho, tentokrát z původního klipu k Bohemian Rhapsody. Vypadají jako parodie na televizní show v té nejhrubší podobě a to, co se pak odehraje, naznačuje, že tu opravdu jde o kritiku populární kultury, která je schopná jakoukoli nosnou myšlenku zadupat do země ve jménu komerčního úspěchu. Z pásku promlouvá „producent ze soukromé TV“, který ani nestojí o to vidět celou choreografii, a jeho lakonické oznámení, že z ní zařadí pár minut před vystoupení Michala Davida, vyvolá v publiku hořký smích. Viděli jsme skutečný obraz showbyznysu. Zklamaný DJ odchází a jeviště halí letargie. Návrat DJ na scénu není dramaturgicky vysvětlen, ale je v něm síla vzdoru, tanečníci si nakonec udělají show a oslavu tance i hudby po svém, televizi navzdory. V apoteóze se opomíjená asistentka promění v Královnu a symbolickou Smrt. Z poslední sekvence inscenace zaznívá deziluze i naděje. Deziluze ze stavu kultury, naděje ve zlepšení, pokud umělci nevzdají boj a překročí svůj vlastní stín, za cenu toho, že v sobě budou muset leccos „zabít“. Možná, že nám inscenátoři vzkazují něco ve smyslu: „Ano, musíme vás přilákat mainstreemovou hudbou, musíme na sebe navléknout tyhle obskurní kostýmy, aby si nás vůbec někdo všiml, protože jinak nebude nikdo, kdo by nás poslouchal, když vám chceme říct něco opravdu vážného. Rádi bychom se bez toho obešli a nechali komerci žít si vlastním životem, nic proti ní nemáme, pokud nás nebude utlačovat, protože do života patří obojí.“

Taneční večer s postavou Freddieho Mercuryho v čele má mnoho rovin, a to je něco, co ho v důsledku také zabíjí. Jako kdyby tvůrci chtěli vložit nejméně dvě inscenace do jedné. Proklamovaná myšlenka díla, kterou je ponor do nitra slavného hudebníka, jeho vztahu a chápání smrti, zapeklitost textů i harmonií, které se vymykají konzumní populární hudbě, ta je přehlušena vnějškovou spektakularitou. Divák musí nějak naložit i s oním náznakem dějové linky, kde spolu ve výsledku nesoupeří tanečníci o roli, ale svět vážného pokusu o umění s komerční televizní show. Kriticky zaměřený divák se snadno nechá svést touto cestou. Po přečtení programu musí na nejednoho také padnout deprese z pocitu neschopnosti interpretovat v pohybu vlastními silami tolik významů, které jsou pro tvůrce zcela jasné. Nevynikne tu nápaditá choreografie, která si přitom hraje s nejrůznějšími styly, které přirozeně střídá. Nevynikne dokonalá symbióza choreografa a tanečníků, která je patrná i ve výrazu, v tom, co interpreti dokáží vložit do jediného gesta nebo pohledu. Soubor je tak vyrovnaný, že není možné vyzdvihnout jednoho, aniž by tím bylo ukřivděno ostatním. To jsou zase kvality, které inscenaci posunují výš. Co jsou tedy Queen? Velmi, velmi rozporuplná inscenace, která ale stojí za vidění. Queen – príbehy tých, čo túžia žiť naveky
DJ, multimediální koncept, instrumental performing: Laco Lučenič
Libreto: Peter Pavlac
Dramaturgie: Miroslava Kovářová
Scéna: Marek Hollý
Kostýmy: Katarína Holková
Videoprojekce: Alex Zelina
Choreografie a režie: Mário Radačovský
Premiéra: 25. a 26. 1. 2013

Tančí:
Představitelé Freddieho: Daniel Corbeil, Andrej Szabo, Tamas Csizmadia, Artur Abram, Dan Datcu, Patrik Sčasnovič/Francisco García Sanchéz
Představitelky Mary: Natália Némethová, Claudia Bittererová, Katarína Kaanová
Představitelky Barbary: Katarína Košíková, Barbora Bláhová, Natasa Dudar
Queen of Death (asistentka): Alexa Capareda
Shadow of Death: Marek Kocák Psáno z druhé premiéry 26. ledna 2013. Fotografie: Ctibor Bachratý