Ve čtvrtek 16. února se uskutečnila zřejmě poslední premiéra samostatného baletního souboru Státní opery Praha. Po lyrické Giselle, která měla premiéru předcházející sezónu, se nyní tanečníci představili ve zcela jiném světle: na programu byl temperamentní balet Don Quijote. Jeden z klenotů klasického baletního repertoáru s hudbou Ludwiga Minkuse nastudoval ve Státní opeře Jaroslav Slavický spolu s Kateřinou Slavickou a Hanou Vláčilovou podle tradované verze Maria Petipy a Alexandra Goského. Hana Vláčilová  byla přitom první česká Kitri v nastudování Národního divadla v roce 1986, Jaroslav Slavický tančil role Camacha i Espada a již několikrát tento balet inscenoval na jiných scénách. Tvůrci tedy využili svých dlouholetých zkušeností a společně s dirigentem Václavem Zahradníkem a scénografem Josefem Jelínkem postavili tradiční a zároveň  svěží představení. Balet o smutném rytíři z La Manche se v různých podobách uváděl na evropských jevištích již od konce 18. století, ovšem až od pařížské inscenace z roku 1801 se ustálilo, že hlavní děj baletu vycházel z druhé části románu a uváděl se pod názvem Camachova svatba. Hlavními postavami se stali milenci Kitri a Basil a zápletka spočívala v překážkách, které klade dvojici Kitřin otec. Ten chce, aby si Kitri vzala místo chudého holiče Basila bohatého šlechtice Camache. Mladému páru se nakonec podaří získat otcovo požehnání lstí: Basil předstírá sebevraždu ze zoufalství a Kitri donutí otce, aby souhlasil s jejich láskou alespoň před Basilovu smrtí. Ve chvíli, kdy tak učiní – hlavně díky přímluvě Dona Quijota – Basil vyskočí na nohy zdravý jako rybička a už nezbývá než vystrojit veselku. Do baletu byl ještě přidán pár krásné Mercedes a toreadora Espady, jejichž výstupy obohacují taneční pestrost baletu. Don Quijote zde působí spíše v roli pozorovatele, v Kitri sice spatří zosobnění své ideální lásky Dulciney, ale nakonec jí také dává požehnání k sňatku s Basilem. Nejdůležitější roli má Quijote ve druhém jednání, kdy po marném boji s mlýnem omdlí a zjevuje se mu svět najád, Amor a hlavně Dulcinea, jejíž part tančí představitelka Kitri. Pražská verze Dona Quijota  je pestrá, zdá se, že proud tance se téměř nezastaví. Nápaditá choreografie a režie, plná hbitě prolínajících se scén a humorných situací si dokáží po celou dobu představení o třech jednáních udržet plnou pozornost diváků. Díky několika výraznějším vedlejším rolím  (Mercedes, Espada, Amor, květinářky, Cikán a Cikánka)  má více tanečníků možnost se představit a vyniknout v sólovém partu, duetu či pas de trois. Na druhou stranu se zde značně redukuje úlohu sboru, který většinu času pouze přizvukuje luskáním prstů a chrastěním tamburín.  Ve druhém jednání pak dámský sbor najád působí jako pouhá dekorace ve třpytivých balerínách. V ostatních obrazech  vyniká především pánská část sboru, která tančí toreadory a  zaujme tancem s kastanětami. Sbor tančící okolo triumfujícího Espady v dokonalé jednotě, vyklepává méně i více složité španělské rytmy. I v jiných scénách jsou sboroví tanečníci a tanečnice dobře sehraní. Bohužel jejich kostýmy jim, snad i trochu úmyslně, brání v tom, aby vynikli: do hněda laděné šaty v prvním jednání značně splývají s velkou kulisou města v pozadí; v posledním svatebním obraze dlouhé bílé šaty sahají dívkám až na zem – vzhledem k tomu, že je však v tanci nevyužívají, působí délka sukní nevhodně.  Don Quijote a Sancho Panza, ústřední postavy v románu, v baletu ovšem pouze vedlejší, jsou spíše role herecké, ale o to náročnější. Milan Boček jako Don Quijote bloudí po jevišti, ve tváři zasněný výraz, nepůsobí komicky, ale opravdu smutně. Což je ten správný dojem, který bychom měli z jeho postavy mít. Kromě toho jeho vysoká postava dodává roli určité velkoleposti. Naproti tomu malý a obtloustlý Sancho (Jurij Kolva) je typicky komická postava sluhy, který myslí jen na jídlo a pití. Camacho, karikatura zhrzeného bohatého nápadníka, na sebe neustále poutá pozornost svým směšným zjevem, přehrávanou zjemnělostí (která k této roli patří) a neustálým poskakováním a batýrovanými skoky. V podání Veaceslava Burlace je to bezesporu nejkomičtější role baletu, která často vyvolávala výbuchy smíchu.
Mezi další větší role patří toreador Espada a jeho partnerka Mercedes, při premiéře ztělesnění Viktorem Kociánem a Zuzanou Hvízdalovou. Tento pár se k sobě hodí  jak výškou, tak pyšným projevem, jejich tanec je temperamentní, technicky i hudebně přesný. Zuzana Hvízdalová pak tančí  i roli Najády ve snovém jednání.
V roli dvou květinářek vystupují  Daria Lazucova a Irina Burduja, obě velmi technicky vyspělé tanečnice, které ve svých duetech působí v dokonalé souhře. Daria Lazucova také ztělesňuje Amora, jednu z ústředních postav druhého dějství. Tato vděčná a roztomilá role poskytuje tanečnici velký potenciál, který Lazucova beze zbytku využívá a svým hravým výrazem si získává publikum. Nejvíce ze všeho ovšem poutají právě výkony sólistů a demi-sólistů. Ústřední dvojice Basila a Kitri ztělesnili při premiéře Ondřej Vinklát a Alina Nanu. Přestože jsou oba velice mladí, jejich tanec je již zcela vyspělý, jistota a profesionalita jim dovoluje si s rolí pohrávat a dokreslovat dané charaktery k dokonalosti. Přestože variace a pas de deux baletu Don Quijote patří k těm nejnáročnějším z celého baletního repertoáru a většinou se provádějí v rychlém tempu, Vinklát a Nanu je tančí  bez zaváhání až s udivující lehkostí. Ondřej Vinklát roli Basila zosobňuje s přirozeným smyslem pro komiku a tak trochu rošťácky, jak to má být. V sólových partech vyniká vysokými skoky a rychlými batýrkami, v pas de deux byl své partnerce spolehlivou oporou. Velký potlesk na otevřené scéně sklidili například v prvním jednání sérií zvedaček, kdy orchestr přestal na okamžik hrát jakmile tanečnice vylétla nahoru a několik sekund tam zůstala v póze à  la seconde. Když ji partner zase snesl dolů, hudba pokračovala dál. Možná trochu cirkusové, ale velmi efektní. Alina Nanu si roli Kitri velmi užívá a díky své perfektní technice do ní může vložit, kromě bezchybného tance, i šarmantní herecký projev. Pokud jde o taneční stránku, nelze jí nic vytknout, je třeba  ocenit její perfektní rovnováhu, s níž bez nejmenšího problému zvládá dlouhé výdrže v různých pózách, fouettées i s dvojitou rotací či dlouhou promenádu na špičkách ve variaci ze 3. jednání. Part Kitri je skutečně náročný a tanečnice téméř nesejde z jeviště. Kromě vesnických scén tančí i v cikánském táboře a hlavně ve druhém „snovém“ jednání ji čeká  další náročná variace. Režie a choreografie nového nastudování Dona Quijota celkově vyniká propracováním do posledního detailu, každé gesto,  výraz  i krok jsou na svém místě. Malebná Minkusova hudba podkresluje prostředí španělského venkova a minimum baletní pantomimy neruší plynulost baletu, který svou živostí a veselostí zažene nejenom zimní chmury.
Balet Státní opery byl za své výkony na premiéře odměněn diváky ohlušujícím potleskem ve stoje. Psáno z první premiéry 16. února 2012 ve Státní opeře Praha. Don Quijote
Hudba: Ludwig Minkus
Dirigent: V. Zahradník
Choreografie: J. Slavický, K. Slavická, H. Vláčilová podle M. Petipy a A. Gorského
Režie: J. Slavický
Scéna: J. Jelínek
Kostýmy: J. Jelínek