Don Quijote na prknech Státní opery

23. 2. 2012 recenze

Autor: Petra Dotlačilová

Ve čtvrtek 16. února se uskutečnila zřejmě poslední premiéra samostatného baletního souboru Státní opery Praha. Po lyrické Giselle, která měla premiéru předcházející sezónu, se nyní tanečníci představili ve zcela jiném světle: na programu byl temperamentní balet Don Quijote. Jeden z klenotů klasického baletního repertoáru s hudbou Ludwiga Minkuse nastudoval ve Státní opeře Jaroslav Slavický spolu s Kateřinou Slavickou a Hanou Vláčilovou podle tradované verze Maria Petipy a Alexandra Goského. Hana Vláčilová byla přitom první česká Kitri v nastudování Národního divadla v roce 1986, Jaroslav Slavický tančil role Camacha i Espada a již několikrát tento balet inscenoval na jiných scénách. Tvůrci tedy využili svých dlouholetých zkušeností a společně s dirigentem Václavem Zahradníkem a scénografem Josefem Jelínkem postavili tradiční a zároveň svěží představení. Balet o smutném rytíři z La Manche se v různých podobách uváděl na evropských jevištích již od konce 18. století, ovšem až od pařížské inscenace z roku 1801 se ustálilo, že hlavní děj baletu vycházel z druhé části románu a uváděl se pod názvem Camachova svatba. Hlavními postavami se stali milenci Kitri a Basil a zápletka spočívala v překážkách, které klade dvojici Kitřin otec. Ten chce, aby si Kitri vzala místo chudého holiče Basila bohatého šlechtice Camache. Mladému páru se nakonec podaří získat otcovo požehnání lstí: Basil předstírá sebevraždu ze zoufalství a Kitri donutí otce, aby souhlasil s jejich láskou alespoň před Basilovu smrtí. Ve chvíli, kdy tak učiní – hlavně díky přímluvě Dona Quijota – Basil vyskočí na nohy zdravý jako rybička a už nezbývá než vystrojit veselku. Do baletu byl ještě přidán pár krásné Mercedes a toreadora Espady, jejichž výstupy obohacují taneční pestrost baletu. Don Quijote zde působí spíše v roli pozorovatele, v Kitri sice spatří zosobnění své ideální lásky Dulciney, ale nakonec jí také dává požehnání k sňatku s Basilem. Nejdůležitější roli má Quijote ve druhém jednání, kdy po marném boji s mlýnem omdlí a zjevuje se mu svět najád, Amor a hlavně Dulcinea, jejíž part tančí představitelka Kitri.

Pražská verze Dona Quijota je pestrá, zdá se, že proud tance se téměř nezastaví. Nápaditá choreografie a režie, plná hbitě prolínajících se scén a humorných situací si dokáží po celou dobu představení o třech jednáních udržet plnou pozornost diváků. Díky několika výraznějším vedlejším rolím (Mercedes, Espada, Amor, květinářky, Cikán a Cikánka) má více tanečníků možnost se představit a vyniknout v sólovém partu, duetu či pas de trois. Na druhou stranu se zde značně redukuje úlohu sboru, který většinu času pouze přizvukuje luskáním prstů a chrastěním tamburín. Ve druhém jednání pak dámský sbor najád působí jako pouhá dekorace ve třpytivých balerínách. V ostatních obrazech vyniká především pánská část sboru, která tančí toreadory a zaujme tancem s kastanětami. Sbor tančící okolo triumfujícího Espady v dokonalé jednotě, vyklepává méně i více složité španělské rytmy. I v jiných scénách jsou sboroví tanečníci a tanečnice dobře sehraní. Bohužel jejich kostýmy jim, snad i trochu úmyslně, brání v tom, aby vynikli: do hněda laděné šaty v prvním jednání značně splývají s velkou kulisou města v pozadí; v posledním svatebním obraze dlouhé bílé šaty sahají dívkám až na zem – vzhledem k tomu, že je však v tanci nevyužívají, působí délka sukní nevhodně.

Don Quijote a Sancho Panza, ústřední postavy v románu, v baletu ovšem pouze vedlejší, jsou spíše role herecké, ale o to náročnější. Milan Boček jako Don Quijote bloudí po jevišti, ve tváři zasněný výraz, nepůsobí komicky, ale opravdu smutně. Což je ten správný dojem, který bychom měli z jeho postavy mít. Kromě toho jeho vysoká postava dodává roli určité velkoleposti. Naproti tomu malý a obtloustlý Sancho (Jurij Kolva) je typicky komická postava sluhy, který myslí jen na jídlo a pití. Camacho, karikatura zhrzeného bohatého nápadníka, na sebe neustále poutá pozornost svým směšným zjevem, přehrávanou zjemnělostí (která k této roli patří) a neustálým poskakováním a batýrovanými skoky. V podání Veaceslava Burlace je to bezesporu nejkomičtější role baletu, která často vyvolávala výbuchy smíchu.
Mezi další větší role patří toreador Espada a jeho partnerka Mercedes, při premiéře ztělesnění Viktorem Kociánem a Zuzanou Hvízdalovou. Tento pár se k sobě hodí jak výškou, tak pyšným projevem, jejich tanec je temperamentní, technicky i hudebně přesný. Zuzana Hvízdalová pak tančí i roli Najády ve snovém jednání.
V roli dvou květinářek vystupují Daria Lazucova a Irina Burduja, obě velmi technicky vyspělé tanečnice, které ve svých duetech působí v dokonalé souhře. Daria Lazucova také ztělesňuje Amora, jednu z ústředních postav druhého dějství. Tato vděčná a roztomilá role poskytuje tanečnici velký potenciál, který Lazucova beze zbytku využívá a svým hravým výrazem si získává publikum.

Nejvíce ze všeho ovšem poutají právě výkony sólistů a demi-sólistů. Ústřední dvojice Basila a Kitri ztělesnili při premiéře Ondřej Vinklát a Alina Nanu. Přestože jsou oba velice mladí, jejich tanec je již zcela vyspělý, jistota a profesionalita jim dovoluje si s rolí pohrávat a dokreslovat dané charaktery k dokonalosti. Přestože variace a pas de deux baletu Don Quijote patří k těm nejnáročnějším z celého baletního repertoáru a většinou se provádějí v rychlém tempu, Vinklát a Nanu je tančí bez zaváhání až s udivující lehkostí. Ondřej Vinklát roli Basila zosobňuje s přirozeným smyslem pro komiku a tak trochu rošťácky, jak to má být. V sólových partech vyniká vysokými skoky a rychlými batýrkami, v pas de deux byl své partnerce spolehlivou oporou. Velký potlesk na otevřené scéně sklidili například v prvním jednání sérií zvedaček, kdy orchestr přestal na okamžik hrát jakmile tanečnice vylétla nahoru a několik sekund tam zůstala v póze à la seconde. Když ji partner zase snesl dolů, hudba pokračovala dál. Možná trochu cirkusové, ale velmi efektní. Alina Nanu si roli Kitri velmi užívá a díky své perfektní technice do ní může vložit, kromě bezchybného tance, i šarmantní herecký projev. Pokud jde o taneční stránku, nelze jí nic vytknout, je třeba ocenit její perfektní rovnováhu, s níž bez nejmenšího problému zvládá dlouhé výdrže v různých pózách, fouettées i s dvojitou rotací či dlouhou promenádu na špičkách ve variaci ze 3. jednání. Part Kitri je skutečně náročný a tanečnice téméř nesejde z jeviště. Kromě vesnických scén tančí i v cikánském táboře a hlavně ve druhém „snovém“ jednání ji čeká další náročná variace. Režie a choreografie nového nastudování Dona Quijota celkově vyniká propracováním do posledního detailu, každé gesto, výraz i krok jsou na svém místě. Malebná Minkusova hudba podkresluje prostředí španělského venkova a minimum baletní pantomimy neruší plynulost baletu, který svou živostí a veselostí zažene nejenom zimní chmury.
Balet Státní opery byl za své výkony na premiéře odměněn diváky ohlušujícím potleskem ve stoje. Psáno z první premiéry 16. února 2012 ve Státní opeře Praha. Don Quijote
Hudba: Ludwig Minkus
Dirigent: V. Zahradník
Choreografie: J. Slavický, K. Slavická, H. Vláčilová podle M. Petipy a A. Gorského
Režie: J. Slavický
Scéna: J. Jelínek
Kostýmy: J. Jelínek