Don Quijote – Ostravský balet vsadil po delší době na klasiku
Minkusův balet Don Quijote si cestu na české scény hledal hodně dlouho. Až v roce 1986 jej nastudovalo pražské Národní divadlo, sto sedmnáct let po moskevské premiéře. Od té doby se však titul těší neutuchajícímu zájmu. V Ostravě jej nyní uvádějí dokonce ve třetím nastudování. Není to překvapivé. Don Quijote nabízí oddechovou zábavu s jednoduchou humornou zápletkou, s hudbou, která jde tanečníkům pěkně pod nohu, tanečně efektními party, to vše dochuceno jižanským temperamentem a známou literární postavou, která se baletním příběhem úsměvně proplétá. A koneckonců proč nehrát v Ostravě balet situovaný do Barcelony, když místní soubor tvoří z pětiny Španělé?
V Ostravě trochu zariskovali, když pro nastudování přizvali pražského prvního sólistu Michala Štípu, který předtím měl jako choreograf jen minimální zkušenosti. V Donu Quijotovi dokonce v minulosti ani netančil. S jinou petipovskou klasikou se však setkal několikrát.
Michal Štípa vyšel z běžně uváděné verze Maria Petipy a Alexandra Gorského. V choreografii se objevuje úprav a inovací poskrovnu; větší změny jsou patrné v inscenační dramaturgii. Michal Štípa ozvláštňuje příběh symbolikou dvou květů – červená růže odkazuje na temperamentní Mercedes, bílá lilie je zase znakem pro čistotu a upřímnost dívky Kitri.
Výrazněji se pracuje pouze s lilií. Odkaz na ní inscenaci rámuje: objevuje se v úvodní projekci na oponu a v kytici, kterou v prologu přináší Sancho Panza na Quijotův stolek, v závěru pak květ lilie Quijote zakládá do knihy jako vzpomínku na právě odvyprávěný příběh. Nejvíce se se symbolikou dvou květů pracuje ve scéně snu, která je koncipována jako snová zahrada. Chybí zde vidina nedostižné Dulcineji, postava Amorka i chór dryád. Místo nich zde tančí Lilie, Růže, Květinová víla a sbor dalších květin. Choreografie přitom až na detaily respektuje tradiční verzi. S barvami se tady nešetřilo: dominuje výrazná brčálová zelená, na sukních doplněná sytě červenou, bílou a sytě růžovou. Tato hodně křiklavá barevná kompozice vzešla z návrhů Romana Šolce. V jiných obrazech jsou kostýmy neméně barvité a s mnoha zdobnými detaily, avšak už v mnohem lepším souladu.
Klasické i zábavné dílo
Příběh se odvíjí jako vyprávění z knihy vzpomínek dona Quijota, což se vtipně odráží ve scénickém řešení, jehož autorem je Aleš Valášek. Boční kulisy zobrazují ozdobné hřbety knih a na horizontu je velká rozevřená dvoustrana s motivem charakteristickým pro danou scénu. Z obří rozevřené knihy občas vystupují hlavní postavy příběhu.
Z výraznějších zásahů do libreta stojí za zmínku, vedle jiného pojetí scény snu, ještě přesunutí výstupu předstírané sebevraždy Basila až do závěrečného dějství. Vcelku logicky tak tato herecká drobnička zapadne do už chystané svatby Kitri a Camache.
Pokud v choreografii nenabízí inscenace mnoho nového, hlavní přínos Štípovy práce spočívá v rozvedení řady hereckých situací. Podtrhuje komediální ráz baletu, kdy jsou scény mile shazovány a dováděny do groteskních a fraškovitých point včetně kopanců do zadku, neopatrné manipulace s nosítky s Camachem a podobně. Nezvyklé pozornosti se dostalo Sancho Panzovi, který díky autorskému vkladu technicky výborně vybaveného Reie Masatomiho narostl do formátu jedné z hlavních postav. V prvním dějství má dokonce velkou efektní variaci, v níž předvádí svůj um v suverénních rotacích a zároveň přirozený komický talent. Zdaleka to není jen pupkatý nenasyta a nedopita, ale spíše poťouchlý smíšek starající se o zábavu, a je tak jasným protipólem svého rádoby váženého pána. Dobře funguje v prvním dějství i rozdmýchání potyčky mezi toreadory a místními chlapci, kterou svým příchodem ukončí don Quijote. A nehraje se jen v prvním plánu, vyznění scény kolorují různé herecké „mikroakce“ na pozadí (mihnoucí se pouliční prodavači, laškování ve sboru apod.).
Kvalitní výkony baletního souboru
Balet Don Quijote vedle své zábavnosti nabízí hlavně efektní tancování. V Ostravě ukázali, že nejen v kvalitním moderním repertoáru, ale i v ryzí klasice mají co nabídnout. Hlavní pár Kitri a Basila tančili na obou premiérách Sawa Shiratsuki a Sergio Méndez Romero. Byl to tanečně sladěný, jarou energií sršící zamilovaný pár. Vzájemně se špičkující; někdy na sebe reagující jen lehkým dotykem nebo polibkem. Už dávno neplatí, že asijští tanečníci mají problém věrohodně herecky vyjádřit roli, že z jejich mimiky nevyzní emoce naplno. Japonka Shiratsuki je asi rok starou akvizicí ostravského baletu, ale teprve nyní dostala příležitost naplno se ukázat. Náročné technické prvky ovládla s obdivuhodnou suverenitou.
Blýskla se příkladným aplombem a mnohačetnými piruetami. V závěrečném dějství se rozhodla laškovat s fyzikálními zákony, když fouetté prošpikovala efektními ozdobami, od střídavého pohybu paží přes zakomponování vícečetných otoček. Španěl Romero je spíše charakterním typem tanečníka. Jeho Basil není ani tak urostlý, charismatický chlap jako spíš veselý a mile frajerský kluk. V náročné partneřině mu drobnější postava klade překážky, které překonává sice bez samozřejmé lehkosti, přesto velmi obstojně. Ve variacích to však „rozbalí“ naplno a uchvacuje neuvěřitelnou dynamikou, vysokým skokem a jistotou v mnohačetných piruetách. Taneční kvality prokazují i tanečníci v dalších sólových rolích – v ostrosti pohybu přesní Stefano Pietragalla a alternující Stéphane Aubry v Espadovi, Shino Sakurado v Mercedes, Yu Matsumoto ve variacích Juanity, oba představitelé Cikána Yago Catalinas Heredia a Gerardo González Villaverde a někteří další. Velkou pozornost upoutala Barbora Šulcová, díky níž srší postava Cikánky temperamentem a dráždivým sex-appealem.
Postavy dona Quijota, otce Lorenza a Camache jsou založeny na výrazné herecké akci, a možná proto sedí lépe prvnímu činohernímu obsazení (Petr Sýkora, bodrý Jiří Sedláček a David Janošek) než sestavě tanečníků v druhé premiéře.
Zanedlouho to bude pět let, kdy do vedení ostravského baletu přišla Lenka Dřímalová. Za tu dobu se výrazně proměnil nejen soubor, ale i jeho dramaturgické směřování. Na repertoár se dostalo několik kratších děl předních současných evropských tvůrců i kvalitní celovečerní inscenace traktované v estetice taneční neoklasicky. Donem Quijotem se po delší pauze dostalo i na ryzí klasiku. Ostravští tanečníci ukázali, že i v ní jsou silní.
Psáno z I. a II. premiéry 12. a 14. dubna 2018, Divadlo Antonína Dvořáka, Ostrava.
DON QUIJOTEHudba: Ludwig Minkus
Libreto: Marius Petipa
Choreografie: Michal Štípa podle Maria Petipy a Alexandra Gorského
Režie: Michal Štípa
Asistentka choreografa: Małgorzata Chojnacka
Scéna: Aleš Valášek
Kostýmy: Roman Šolc
Hudební nastudování: Adam Sedlický
Premiéra: 12. dubna 2018
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 3x
Anonym
A Vy jste měl to štěstí obě premiéry také shlédnout?La Sylphide rozpačitá i roztomilá