Don Quijote – Úspěšná olomoucká premiéra
Vedení baletu Moravského divadla v Olomouci v čele s Robertem Baloghem, s jeho cíleným a dlouhodobým směrováním na klasické tituly, pozvalo bývalou primabalerínu Národního divadla v Praze, vynikající pedagožku a choreografku Hanu Vláčilovou k nastudování Dona Quijota Ludwiga Minkuse. V olomouckém baletním souboru inscenovala již dříve v tradiční verzi Labutí jezero a Spící krasavici.
Pro technicky vyrovnaný soubor to opět byla velká výzva. Znovu interpretovat baletní umění v tradiční choreografii Maria Petipy a Alexandra Gorského není vůbec lehké. Vyžaduje to zdatný fyzický fond a perfektní techniku, nejen hlavního páru Kitri a Basila, ale i ostatních rolí, demisólistů a sboru.
Většina známých variací, dost náročných sólových duetů, trojic i menších sborů je logicky a čistě vystavěná již v původní Petipově verzi, takže ve velké míře se tanečníci cítí i v technicky náročných partech rozhodně dobře a mají je moc rádi. Oproti jiným klasickým titulům, jako například v Čajkovského baletech, v Donu Quijotovi nejsou nijak dlouhé taneční sborové scény, avšak i tady mají plnohodnotnou funkci ve vytváření španělského koloritu a atmosféry. Nahrávají sólistům se všemi dobovými pantomimickými výrazy a gestikou tak, jak to má být. I když si myslím, že Hana Vláčilová je daleka toho, aby stavěla v duchu nějaké manýry. Jako vždy pracuje s absolutní přesností, inteligencí sobě vlastní i s ambicí přiblížit klasický titul současnému divákovi a jeho vnímání. Výchovná a nekompromisní práce skvělé pedagožky tak přinesla své ovoce.
I herecky – pantomimické role titulní postavy Cervantesova románu rytíře Dona Quijota (Vadim Tsepelev), jeho sluhy Sancho Panzy (Jindřich Suk), otce Lorenza (Pavel Brázda) i nápadníka temperamentní a dynamické Kitri Gamacha (Tomáš Derka) jsou samozřejmě záměrně nemotorné a groteskní. Postava Dona Quijota nemá v baletní předloze oproti Cervantesově románu až tak důležitý význam. Děj neposouvá a kromě známé scény „boje s větrnými mlýny“, kdy padá Don Quijote přemožen k zemi, otevírá divákům snový příběh o romantické Dulcinee (Dana Krajevskaja), dryádách (hlavní dryádu zatančila Rachel Hickey) a Amorovi (Viktoria Cigrina).
Premiérový úspěch určil zcela jasně výjimečný výkon japonské baleríny Yui Kyotani a jejího partnera Iva Jambora v prvním obsazení. Oba toho již na scéně Moravského divadla dokázali na profesionální úrovni až dost a patří k jistotám ansámblu. Sledovat jejich suverénní a sebejistý výkon byla opravdu radost. Stejně suverénní a „chlapský“ výkon odvedl Paul Oliver jako Espado a vedle něj Jelena Iliina v roli Mercedes. Pouliční tanečnici ztvárnila Ana Gómez Salamanca.
Podobně jako v roce 2012, kdy Hana Vláčilová spolu s Kateřinou a Jaroslavem Slavickými inscenovala tehdy v plném rozsahu Dona Quijota ve Státní opeře Praha, trvala i v Olomouci na svých zásadách a nedovolila zdejším tanečníkům žádné úlevy. Je jasné, že tak byli všichni vybuzeni k velkým výkonům. Baletní soubor Moravského divadla byl velmi soustředěný a tentokrát se předvedl v nejlepším světle.
Ne všichni hudebníci si cení Minkusovy partitury ve srovnání děl Čajkovského a Prokofjeva. Přesto náleží k těm historicky význačným. Španělský kolorit a hudební motivy čerpají z efektní dynamiky i síly flamenca, diváky vždy přitahují a pro tanečníky je tato hudba velkou oporou. Je celkem přirozené, že se do kompozice Ludwiga Minkuse přikládají i jiní autoři stejného tvůrčího období. Poznáváme variace a hudební motivy Cesara Pugniho z Dívky z mramoru i Riccarda Driga (leckdy používané i v Paquitě či Korzárovi).
Vznik baletu nebyl jednoduchý. Marius Petipa původní moskevskou verzi z roku 1869 vícekrát předělával. Choreografie se vyvíjela a v jistém smyslu i nabyla nové hodnoty v nastudování v Petrohradu v roce 1871. Po několika letech Alexandr Gorskij, ještě za Petipova života, vytvořil své kreace a přidal některé postavy i scény. Musel to být docela nepříjemný a urputný umělecký boj. Ale dnes nás to již nemusí vzrušovat. Jde o to, aby přežily klasicky nosné choreografie, na kterých se stále mladí tanečníci vzdělávají a cizelují taneční techniku.
Stejně jako hudba a libreto jsou důležité výtvarné faktory inscenace: v případě olomoucké premiéry jsou stylové a dobově adekvátní kostýmy na scéně Eduarda Přikryla dílem významného výtvarníka Josefa Jelínka.
Psáno z první premiéry 4. listopadu 2016, Moravské divadlo.
Don Quijote
Libreto: Marius Petipa, Alexandr Gorskij v úpravě Hany VláčilovéChoreografie a režie: Hana Vláčilová
Hudba: Ludwig Minkus
Hudební nastudování a dirigent: Tomáš Hanák
Dramaturgie: Tomáš Lehotský
Asistenti choreografky: Jan Kadlec, Dana Krajevskaja a Jelena Iliina
Scéna: Eduard Přikryl
Kostýmy: Josef Jelínek
Premiéra: 4. listopadu 2016
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Hana Polanská
Skvělá knížky Viktora Čecha a výborná recenze Zuzany Žabkové. Moc díky oběma a taky TA za zveveřejnění.Choreografický moment – Viac ako moment pre choreografiu