Duety aneb Intenzivní sdílení okamžiku

Předvánoční období je příznačné jistou hysterií spojenou s blížícím se Štědrým dnem. Nákupní centra praskají ve švech, konta jejich majitelů taktéž a konverzačním tématem napříč všemi sociálními skupinami se stávají tipy na vánoční dárky. V tomto paradoxním a stresujícím shonu, kdy se proklamují hesla jako „šťastné a veselé“ nebo „klidné a pohodové“, se v divadle Ponec na hodinu zastavil čas. Řeč je o novince Duety, kterou uvedlo uskupení Temporary Collective založené v roce 2017. Stojí za ním režisérka Petra Tejnorová, tanečnice a choreografka Tereza Ondrová, hudebník a vizuální umělec Dominik Žižka, fotograf Marek Bartoš, manažer Michal Somoš a produkční Tereza Baschová. Nejsou však jedinými tvůrci premiéry, a tak během večera lze na jevišti zahlédnout i Viktora Černického, ale zejména pak účastníky workshopu, který prvnímu večeru předcházel.

4. 1. 2020 recenze

Duety. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Josef Bartoš

Koncept Duetů je jednoduchý – jak už název napovídá, na jevišti se objevují vždy jen dva lidé. Záměrně nepoužívám slovo umělci, protože většinou je jednomu z tvůrců partnerem někdo z hlediště. Toho si vybere každý sám a zároveň divák má možnost odmítnout či předat „štafetu“ dále. Tu pomyslnou štafetu představují papírky, na nichž je napsána instrukce pro nově stvořený duet. Úkoly nejsou nijak záludné, ale zato mohou být pro některé velmi intimní, až nepříjemné – například obejmout se s neznámým člověkem, vnímat jeho dech či srdeční pulz, prsty prozkoumat obličej a další. Pokyny se vždy promítají na plátno, a za vším pak následuje věta: „End when the moment is complete“, kterou tvůrci naznačují svobodu, jíž si mohou účastníci této výzvy užít.

Z výše popsaného je zřejmé, že se nejedná o dílo repertoárového typu. Naopak je velmi náchylné k různým výchylkám ve složení publika, a ne vždy může takový koncept „klapnout“. Při premiérovém večeru se to však podařilo. V onom předvánočním shonu působil poskytnutý čas na objetí či jiné prosté aktivity jako neuvěřitelný luxus. Ale právě to může být jedním ze sdělení, kterým se tvůrci snaží zasáhnout publikum: objetí či sdílení s druhým může být pro někoho skutečně nedostatkové. Umocňují to různé momenty, například ten, kdy dáma úctyhodného věku přijde na jeviště a říká: „Není pro mě úplně běžné mluvit před tolika lidmi. Bydlím totiž sama, a když mluvím, tak leda tak sama se sebou.“ V kontextu aktivních snah mnohých neziskových organizací zajistit důstojné bydlení i podmínky všem lidem v nouzi (včetně těch na sklonku jejich života ponechaných napospas), se zdá tato střelba na terč skutečně úspěšná.

Nezdá se mi však zcela správné hodnotit inscenaci, jejíž princip do velké míry závisí na externích faktorech. Může se totiž rovněž stát, že bude absolutně nefunkční a nikdo nebude chtít spolupracovat. Zvýšení srdečního tepu při každém přiblížení jednoho z tvůrců s papírkem v ruce bylo skoro slyšitelné, dokud se nenašel jeden odvážlivec a ostatní se mohli opět uvolnit a pohodlně usadit na židlích. Ačkoliv pokaždé můžete výzvu odmítnout (což někteří přítomní skutečně udělali), vždy je zde velký tlak sociální konformity, který může být krajně nepříjemný. Nehledě na to, že nemilé pro některé mohou být i samotné úkoly – například dotknout se nosem nosu druhého. Pokud ale složení i nálada publika tvůrcům přeje, může se jednat o ojedinělý zážitek, který má sílu přítomné skutečně hluboko zasáhnout.

Psáno z premiéry dne 20. prosince 2019, divadlo Ponec.

Duety
Koncept: Petra Tejnorová, Tereza Ondrová, Viktor Černický a kolektiv
Režie: Petra Tejnorová
Dramaturgie: Sodja Lotker
Koncepční spolupráce: Nina Jacques
Pohybová spolupráce a výzkum: Petra Hauerová, Matthew Rogers
Světelný design: Katarína Ďuricová
Hudba: Dominik Žižka
Premiéra: 20. 12. 2019