Návštěva staré dámy je označována za modelové drama, v němž jsou nastolené situace dovedeny do krajnosti tak, aby se poukázalo na určitý společenský jev. V případě Dürrenmattovy tragikomedie na skutečnost, že pro peníze jsou lidé schopni všeho… A právě chamtivost, bezskrupulózní touha po penězích vystupuje jako hlavní téma tanečního dramatu v pojetí Anny Vity.
Přestože hra odkazuje k antickým tragédiím, jak zmiňuje sám Dürrenmatt v doslovu, v němž připodobňuje Claire Zachanassian čekající 45 let na pomstu k urputné Médee, zároveň zahrnuje sarkastickou grotesku. Osazenstvo zchudlého zapadákova je vykresleno jako počestné společenstvo – místní starosta, učitel a farář patří k těm nejpočestnějším… Jakmile nejen oni, ale i místní občané povrchního ražení vidí možnost zbohatnutí, ukazují se jako směšné bezpáteřní figurky, jež se neštítí ničeho.
Šedá kontra růžová
Všichni netrpělivě očekávají návštěvu své bývalé sousedky, spoluobyvatelky, jež je po dlouhých letech poctí svou návštěvou, aby jim připomněla starou křivdu, kdy ji vyhnali, neboť její milenec Alfred Ill se tehdy nepřiznal k otcovství dítěte, jež s ním čekala. Na horizontu scény se promítá jedoucí vlak, za nímž se v průběhu sedmdesátiminutové produkce rýsují postavy tanečníků a černobílá projekce zobrazuje kolejiště a nádražní návěstí. Součástí vytříbeného vizuálního řešení je několik pojízdných panelů, s různě velkými výplněmi, na nichž se zobrazují natočené reminiscence Claire a Alfreda jako mladé, milenecké dvojice podléhající spalující vášni; na nich sledujeme rovněž výjev s Claire, kterou rada „vyvolených“ rezolutním gestem odmítá přijmout, když ji Alfred v době pokročilé gravidity zradí.
Stará dáma v růžových kalhotách, roláku, s několika šňůrami perel kolem krku, v růžové paruce vchází do hracího ringu v doprovodu Tobyho a Robyho. Ti jsou v Dürrenmattově verzi přenašeči nosítek Claire, odsouzenci k smrti na elektrickém křesle. Rovněž u Anny Vity hrdinku zprvu podpírají, ztělesňují je ovšem dvě tanečnice v upnutých, černých kombinézách, s černými, dlouhými ohony a výrazným líčením zvýrazňujícím jejich proradnost. Toto dámské duo tančící na špičkách vábí na mamon Alfredovu manželku, dceru a syna, místního učitele a faráře. Nabízí jim a na dluh zajišťuje to, po čem touží – po krásných róbách, tenisu, motorce, pozlaceném oltáři, velké knihovně… To všechno přeci mohou mít, stačí „jen“ zabít Alfreda a jejich městečku bude přiřknuta miliarda.
Vina, trest a spravedlnost se skládají jako puzzle v důmyslnou pomstu zosnovanou Claire. Žena, jež se velmi dobře vdala, může mít, na co si vzpomene, tak proč nesprovodit ze světa toho, kdo jí tak moc ublížil. Shodně s literární předlohou i Vita zachovává jednoduché charaktery postav, daří se jí v dramaturgickém zkrácení srozumitelně převést hru do taneční podoby, rozvinout nejen tragickou, ale i groteskní stránku příběhu. Jistou odlehčenost v inscenaci spatřuji již v samotné barevnosti, kdy se šedé oděvy účinkujících postupně zabarvují do sladce růžové. Spolu s tím, jak osazenstvo městečka podléhá příslibu hojnosti a splnění materiálních tužeb, mění své nudné svršky za růžové symbolizující lásku, hravost a nevinnost v kontrastu toho, čemu se propůjčuje.
Bolestné prozření
Alfred si je naopak vědom toho, co udělal, cítí zodpovědnost a diskotékové skotačení jeho rodiny a sousedů za doprovodu písně Always Look on the Bright Side of Life ho paralyzuje. Dění kolem sebe sleduje se stále větším zděšením a vnímá, jak ti, kdož nejprve nabídku Claire odmítli, své postoje mění. Jestliže se postavy kolem Alfreda stávají čím dál více „lehkomyslnější“, komické, odcizené až bizarní, on sám si uvědomuje svůj konec, přiznává svou vinu a je ochoten nést důsledky. V kontrastu k povolnému chování / loutkovému pohybu okolí se do jeho projevu zřetelně propisuje bolestné prozření obsažené v třesu rukou, výrazu vyjevujícím zklamání i strach a nakonec odevzdání se osudu, když se všichni kolem něho srocují a posléze vidíte ležet jeho bezvládné tělo (v dramatu lékaři konstatují „srdeční mrtvici“). Stará, movitá dáma vítězně odchází, u Vity odlétá (i přilétá), stejně jako na počátku slyšíme hluk točící se vrtule helikoptéry a vidíme sbor, který se za strojem otáčí.
V tomto dramatu, kde se dialogy přetavují v tanec, Claire s sebou neodváží Alfreda v rakvi, nebere s sebou „to nejdražší, jí svěřené“, jak všichni Gülleňané svorně na konci Dürrenmattovy hry zvolají. Choreografka nejde ovšem v kritice společnosti na dřeň, nehledá další možné paralely se současností. Drží se jednoduchých povah postav, v tanečním pojetí je zásadně neodlišuje a vyzdvihuje jejich topornost. Prvky klasického tance využívané převážně v práci nohou kombinuje s různě prolamovanými pažemi, jež hrají v choreografii prim a připomínají strukturování Youriho Vàmose, s nímž Vita ve Würzburgu spolupracovala.
Tanečníci dlaně stlačují k hlavě, oddalují je, rozevírají paže do široka a stále s nimi rušně pracují v opozici s úhlednými skoky (například sissonnes, batteries) či piruetami. Vita preferuje synchronizaci sborů. Ty by snesly od tanečníků a tanečnic ještě více razance, přesnosti a dotaženosti do detailu. Nejmarkantnější progres v choreografickém tvarování prodělává postava Alfreda. Jeho variace obsahují postupně sílící výrazovou a taneční autenticitu. Alfredův part graduje nejen v sólech, ale také v pas de deux s Claire, kdy se na pár okamžiků probouzí vzájemná náklonnost, jinak již vyprchaná a zapomenutá v běhu času.
Karel Audy jako jeden z představitelů ústřední mužské postavy proniká do Alfredových spodních vrstev celou svou duší a tělem. Svým jednáním a přiznáním si viny se stává ve městě jedinou morální bytostí v protikladu k zmanipulované, bezduché, vyprázdněné mase uspokojené penězi, které se na ni ve finále tiše snáší. Výborná je také Sara Antikainen v roli Claire, balerínou herecky procítěnou, s jemným odstíněním vědomí moci, krutosti a s pevným odhodláním, s nímž do Güllenu zavítala. Anna Vita převedla umně a srozumitelně Dürrenmattovu tragikomedii do taneční podoby, s níž dobře konvenují vybrané kompozice Karla Amadea Hartmanna a Dmitrije Šostakoviče (i již výše zmíněná píseň Erica Idlea). Návštěva staré dámy je dle mého názoru nejlepší inscenací plzeňského baletního souboru končící divadelní sezóny 2024/2025.
Psáno z představení 3. června 2025, Malá scéna DJKT v Plzni.
Návštěva staré dámy
Režie: Anna Vita
Hudba: Karl Amadeus Hartmann (Smyčcový kvartet č. 1, Symfonie č. 4 / Allegro di molto / Lento assai, Concerto funebre / Introduction / Adagio / Choral, Komorní koncert pro klarinet / Introduction – nakladatelství Schott Music GmbH), Dmitrij Šostakovič (Symfonie č. 9 / Moderato / Adagio / Allegretto / Allegro, Symfonie č. 5 / Allegretto / Largo – nakladatelství DSCH Publisher), Eric Idle (Galaxy Song, Always Look on the Bright Side of Life – nakladatelství RICom Publishing CZ s.r.o.)
Choreografie: Anna Vita
Scéna a kostýmy: Andrea Pavlovičová
Světelný design: Jakub Sloup
Koncepce scény: Sandra Dehler
Koncepce kostýmů: Kristopher Kempf
Videoprojekce: Denisa Jurášová
Asistent choreografa: Zuzana Hradilová
Asistent režie: Miroslav Hradil
Premiéra: 24. 5. 2025
