Egerháziho ponožkové Labutí jezero aneb Příběh zraněné mužské duše

Egerháziho ponožkové Labutí jezero aneb Příběh zraněné mužské duše

Egerháziho ponožkové Labutí jezero aneb Příběh zraněné mužské duše

Napsat recenzi na představení, které jsem zhlédl v divadle Metropol v Českých Budějovicích, není skutečně lehký úkol. V programu o své koncepci choreograf říká: „Příběh i hudba Labutího jezera jsou pro mne plné symbolů. V mé verzi Siegfried není rozmazlený princ, ale člověk, který byl traumatizován v dětství svou despotickou matkou. Tato vazba poznamenala jeho vztah k němu samému i k ženám. V tomto smyslu je můj příběh příběhem zraněné duše.“ Už k tomuto úvodu si dovolím poznamenat, že jsem pročetl mnohá libreta Labutího jezera, ale nikde jsem se nedočetl o despotické matce, která by takovým způsobem trýznila svého syna. Jaký měla matka k takovému chování důvod? Naopak mohu citovat klasickou verzi příběhu: „V prvním jednání se koná oslava osmnáctých narozenin prince Siegfrieda. Matka synovi připomíná, že nadešel čas, aby se oženil. Na zámku se připravuje ples, na kterém si má princ vybrat nevěstu.“ Dál Attila Egerházi píše: „Drama traumatizovaného muže, rozdvojené osobnosti, která nedokáže přijmout sama sebe takového, jaký je. To je důvodem, proč nemůže mít rád sám sebe ani druhé. Věc, po které nejvíce touží, je milovat a být milován. Siegfried si vytvořil imaginativní přízraky a démony – Odettu a Rothbart. Odetta je vysněná idylická postava a Rothbart autoritativní osobnost trýznící jeho psychiku. Uvědomuje si, že tyto dvě – ve své podstatě ženské – postavy nejsou skutečné. Na konci Siegfried pochopí, že nemůže utéci sám před sebou a svými démony, ale že se je musí pokoušet porazit. Ano, člověk se musí nejprve učit milovat a vážit si sám sebe i ostatních, jen tak může být ostatními milován…“ Nechci se pouštět s choreografem do diskuse o jeho vidění příběhu Labutího jezera. Stačí, když se zaměřím na všechny pochybnosti, které jsem si poznamenal do svého diáře během představení. První je samotná volba názvu představení Labutí jezero. Znám z historie celou řadu různých adaptací tohoto nejslavnějšího titulu baletního repertoáru. Mezi ty nejoriginálnější jmenuji choreografie Matse Eka z roku 1987 a Johanna Kresnika z roku 1971. V poslední době uvedl v Brně Mário Radačovský svou velmi zajímavou originální verzi pod názvem Black and White. Ptám se pana Egerháziho, proč nehledal pro svůj projekt název, který by více odpovídal jeho vidění příběhu o rozdvojené osobnosti, když jeho představení obsahově nemá s dějem Labutího jezera co do činění. Jistě mohl čerpat z Čajkovského hudby, ale zvát diváky na věhlasný titul, který ve své podstatě neuvádí, není vůči publiku fér. Nyní se zaměřím na zhlédnuté představení. Siegfrieda interpretoval Viktor Svidró, Odettu Cristina Porres Mormeneo a Rothbarta/Odilii Julie De Meulemeester. Všichni tři sólisté nasadili na začátku představení jednu výrazovou polohu a obsahově se nic na jejich projevu nevyvíjí, neproměňuje. Představení se odehrává ve dvou prostředích. U Siegfrieda doma a v jeho rozjitřených vidinách. Doma, to znamená v opuštěném pokojíku ve stylu Bauhausu. Siegfried je oblečen ve stylu začátku 20. století a nosí kostěné brýle. Sedí zády k publiku – je váhavý, nerozhodný, vystrašený a opuštěn všemi nervózně posedává na svém štokrlátku. Spatří na stěně pokojíku projekci vody, na které plave dětská žlutá kachnička. To patrně natolik našeho prince rozruší, že se zasní do říše vlastních představ. Vstoupí do nich. Scénograficky se ocitne v místnosti se zrcadly, kde bujaře tančí baletní sbor oblečený do historizujících kostýmů. V ten moment se Siegfried stane středem pozornosti všech přítomných dívek, které dělají vše možné, aby si získaly jeho pozornost. Marně. Princ se jim vyhýbá, ba přímo se jich ustrašeně bojí. Náhle se objeví atraktivní Odilie s mužským jménem Rothbart. Tanečně i kostýmově nejvýraznější sólistka večera, ale ptám se: O koho se vlastně jedná? Rothbart neboli Rudovous je podle klasického příběhu zlý čaroděj, který proměnil princeznu Odettu v labuť a nabízí princovi místo ní Odilii. Zdejší Rothbart je žena, která má dlouhé šaty, které nemají s čarodějem ani s labutí naprosto nic společného. Jak říká choreograf: „…je to autoritativní osobnost trýznící psýchu prince.“ Musíme si uvědomit, že jsme se dostali do světa představ Siegfrieda. Vše, co jsem z jejich vztahu pochopil, byla všemožná snaha Rothbarta budižkničemu Siegfrieda svádět. Bylo by vulgární, abych popisoval, co vše na jevišti tato jistě talentovaná sólistka předváděla. Ale erotika je erotikou v případě, že se divák stane svědkem smyslného svádění, které postupně vyvrcholí do erotického vzrušení obou partnerů. To se během celého představení nikdy nestalo, tudíž viděné akrobatické kousky lze vnímat pouze jako sólistickou exhibici. A co říci o malé nenápadné tanečnici v bílém – Odettě. U každého Labutího jezera je to vždy hvězda první velikosti. Tady ne. Vlastně ani ze vztahu mezi Odettou a Siegfriedem není zřejmé, že nastal ten pravý milostný kontakt. Jejich duet je sice choreograficky jediné místo, kterému bych připsal plusové body, ale v projevu prince nenastala žádná změna a Odetta tančila jako všichni ostatní. Rozhodně i ten nejvnímavější divák nerozpozná, že vzniká mezi partnery osudový milostný vztah. Navíc jsem si vzpomněl na do detailu propracovaný každý drobný pohyb klasického duetu v romantickém pojetí Labutího jezera. V tomto představení choreograf nakupil, ba přímo navrstvil obrovské množství kroků a krůčků, které interpreti ani nestíhají profesionálně dokonale provést. Je to zbytečně komplikované a hlavně obsahově plytké. (Nejsem nekritickým obdivovatelem romantického baletu a dovedu ocenit krásné a do detailu propracované současné choreografie. Ta kritika se vztahuje konkrétně k viděné choreografii.) Nyní ke sboru. Choreograf stavěl na principu: co tančí jeden pár, tančí všichni, a hlavně – cokoli mne napadne, je dobré. Proto jsem udiveně hleděl na pány sboru v historických kostýmech, kteří si lehli na zem s hlavou směrem k zadní scéně a nožičky se jim začaly do publika pěkně klepat. Nebo prvek, který byl inspirován přírodou. (Doporučuji milým čtenářům, aby fyzicky vyzkoušeli tento v Egerháziho choreografii velmi často užívaný choreografický prvek, který vám pro pobavení popíšu.) Vytvořte širokou druhou pozici v demi-plié (široce se rozkročte do podřepu), dejte paže do sedmé pozice a lokty mírně přitáhněte k tělu (rozpažte), nyní se zakloňte v hrudní páteři s pohledem do stropu a začněte klepat ručičkama! Vzpomínám si, že jsem v dětství viděl se takto protahovat husy – to bude patrně ona choreografova inspirace z přírody. To je úsměvný, i když pro mne nepochopitelný prvek inscenace. Mnohem horší to je s dámským sborem labutí. Kostýmově jsou velmi vzdáleny stylizovaným labutím romantického baletu. Jsou oblečeny v bílých krátkých sukničkách s přiléhavým tričkem bez rukávů a na středu hlavy nosí bílý hřeben připomínající slepičí hlavičku. Patrně se jedná o choreografův pokus o humor, mezi tyto tanečnice zařadit i dva členy pánského souboru a obléknout je stejně jako dámy! Zejména je to viditelné v malém i velkém pas de quatre. Nikdo se v publiku nesmál a osobně, kdybych měl, jako bývalý sólista baletu Národního divadla v této choreografii vystoupit, jistě bych dal divadlu výpověď. Bylo to prostě něco strašného! Na závěr Siegfried pod svým štokrlátkem našel dýku, vstoupil do světa svých představ a šel si to vyřídit s vidinou Rothbarta… ale patrně také Odetty. Chvíli zápasil a viditelně odhodil temný plášť čaroděje, ale kupodivu z provaziště na něj začalo padat reálné bílé peří Odetty. Copak se jí asi stalo? Že by se zhmotnil a oživil její imaginární přízrak? Dlužím ještě vysvětlení, proč jsem užil v nadpisu článku o této inscenaci formulaci „ponožkové Labutí jezero“. Jedná se o další originalitu této premiéry: Všichni účinkující tančí v ponožkách! Vysvětlení se nabízí. Siegfried žije opuštěný ve svém pokojíčku a nemá botičky. Proto ani jeho svět představ botičky mít nemůže… Myslím, že jsem touto kritikou udělal panu Egerházimu a jeho Labutímu jezeru největší propagaci. Něco takového si přece nemůžete nechat ujít… Psáno z představení 14. dubna 2015, Metropol České Budějovice.  Labutí jezero
Libreto, režie a choreografie: Attila Egerházi
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij a Riccardo Drigo
Dirigent: Jan Bubák a Mario De Rose
Scéna: Jaroslav Milfait
Kostýmy: Bregje van Balen
Premiéra: 20. března 2015

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: