Ever – Navždy a hluboko obtisknuté stopy v tělech tanečníků

Ever. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Lucie Dercsényi

Inscenátoři upozorňují na skutečnost, že Ever není příběh, ale je to moment a místo zachycené tancem. Ever sice žádné narativum nenabízí, nicméně čtveřice tanečníků zachycuje myšlenky a emoce coby odraz situací, mikropříběhů, jež k nim přicházejí zevnitř (z percepce sebe samých) nebo zvenčí v podobě úryvků z básní Modlitba Jana Skácela, Pospolitost od Liua Ka-shianga, krátce jsou zmíněny úvahy o peripetiích a nešvarech samotného divadelního inscenování z eseje Několik poznámek Václava Havla. Literární útržky však netvoří ústřední intelektuální náplň, ale doplňují hodinovou produkci, v níž prim hrají performeři, kteří skrze své nástroje – těla – rozechvívají hrací plochu energií a bystří vaše smysly za doprovodu, občas meditativně znějící, elektronické hudební mixáže rytmů a nenápadných melodií od českého DJe Ladislava Zensora alias Exhausted Modern.

Taneční kvarteto vstupuje na scénu v slabém bílém nasvícení, postupně se aktéři shlukují do jednoho šiku a postavy zalévá jednolitý světelný proud. Podobně jako zamlžená luminiscence, tak ani balonové šedé kalhoty a volná trička nezdůrazňují proporce interpretů, kteří až téměř v samém závěru trička odkládají a odhalují trupy v průhledných topech v decentně namíchaných odstínech fialové, modré a šedé. Nejen ve chvíli ostrého nasvícení aktérů se mi zdá lákavé spatřit celou jejich muskulaturu jako u tanečníků v choreografiích Jiřího Kyliána.

Kuneš, který v souboru NDT 1 pod vedením tohoto tvůrce působil, se naopak odhalení těl, jasným a přímým liniím a precizně dotaženému detailu „brání“, pohyb se dere vpřed jako řeka s nejasnými konturami, pomyslně se pozastaví v meandrech či staccatově stéká po peřejích. Taneční variace jsou fluidním tokem organicky strukturovaných pohybových frází s různorodou dynamickou škálou zachycenou v sólech a ve skupině, kdy jsou všichni vyladění na stejnou vlnovou délku, což vyžaduje vzájemné akceptování, pohotovost fyzickou i mentální. S každým novým představením choreografie pravděpodobně dovoluje jistou toleranci ve vypointování, provedení a propojení vazeb.

Do hry jsou ve druhé půli včleněny šedé kostky a kvádry. Na nich tanečníci pózují, balancují sami i ve dvojicích, vlézají do objektů a přinášejí jiné vnímání sebe samých alias „zkoumaných subjektů“, v daném případě dvou mužů a dvou žen. Šedobílou barevnou škálu ozvláštňují téměř v závěru ostře červené lodičky na vysokém podpatku, které si nazouvá Veronika Tököly, procházející se po jevišti se svůdně vlnícími se boky.

Václav Kuneš představil členy svého souboru v Ever v tom nejlepším světle. Zřetelně nechal vyniknout jejich individuality spolu s technickými kvalitami: u V. Tököly rozehrál markantněji lyričnost a jemnost, u Francesky Amy Amante zdůraznil ráznost a velké dispozice; Filip Staněk zhmotnil naprosto ničím neohraničené plynutí a Michal Toman vnesl do díla něco ze svého akrobatického umu.

Taneční textura Ever působí neobyčejně měkce, neslyšné nášlapy a dopady chodidel tento dojem ještě násobí. Kuneš vytvořil sérii abstraktních obrazů konkretizovaných těly tanečníků. A kdo by toužil po naprosté srozumitelnosti, jednoznačné odpovědi na předeslanou otázku k obsahu inscenace (Kým jsme, když se nikdo nedívá?), když Ever nabízí tolik magických okamžiků…

Psáno z premiéry 13. září 2022, La Fabrika.

Ever
Choreografie: Václav Kuneš
Dramaturgie: Lucie Němečková
Obsazení: Francesca Amy Amante, Veronika Tököly, Michal Toman, Filip Staněk
Hudba: hudební koláž
Scénografie: Lucia Škandíková
Kostýmy: Olo Křížová
Světlo: Jan Mlčoch
Premiéra: 12. a 13. 9. 2022