Fourteen Days aneb Co všechno se dá stihnout za dva týdny

Fourteen Days aneb Co všechno se dá stihnout za dva týdny

Fourteen Days aneb Co všechno se dá stihnout za dva týdny

Pokud bychom měli vyjmenovat některá klišé dnešní doby, s největší pravděpodobností bychom se dopracovali k nářkům na její rychlost, nedostatek času, často pouze domnělý, a rovněž by někde v diskurzu zaznělo v posledních letech tolik oblíbené slovo výzva. A přesně tyto pojmy si vzali za své Michael Nunn a William Trevitt, bývalí sólisté Královského baletu z Covent Garden a zakladatelé a umělečtí šéfové londýnského čistě mužského souboru BalletBoyz a vystavěli na nich svou letošní premiéru. Ta nese název Fourteen Days, tedy v překladu „čtrnáct dní“. Dva týdny totiž dostal každý ze čtveřice předních současných choreografů k vytvoření svého díla, tematickou spojnicí mezi nimi mělo být balancování a zkoumání stavu rovnováhy a nerovnováhy. A aby originálních myšlenek nebylo málo, pro každou ze vzniklých choreografií byla složena nová hudební kompozice jedním ze čtyř vybraných skladatelů. Tok těl a času První tvůrčí dvojicí se stali venezuelský choreograf Javier De Frutos, který v předchozím roce pro BalletBoyz představil oceňovaný kus Fiction, a britsko-americký hudebník Scott Walker. The Title is in the Text, jak zní název opusu, operuje s devíti tanečníky v bílých pracovních overalech a jednou velikostně naddimenzovanou houpačkou, která vyjadřuje téma balancování opravdu doslova. Vyvažování však nepozorujeme jen ve stylizovaných, až sportovně gymnastických sestavách, které navíc tematicky přecházejí od tichého soustředění po dětskou rozdováděnost, od sdílené lidské vzájemnosti po tvrdost individuality, ale rovněž v hudebním podkladu (tento jako jediný hraje ze záznamu). Linoucí se zpěv tu kolébá a uklidňuje, jindy drásá ostrými, nervními soprány. Do toho choreograf pracuje s občasně vykřikovanými politicko-ekonomickými hesly a v překvapivých momentech zastavuje obrazy, které tak ve chvíli naprostého ticha pomalu mění svůj význam, aniž by se na nich udála viditelná změna. Nejzajímavějšími jsou situace, během nichž se kolem houpačky a na ní pohybuje všech devět tanečníků v neustálém, nekonečně se přelévajícím toku těl. Po dobu dvaceti minut může divák přemýšlet a fabulovat nad metaforami, které naklánějící se úzká plocha vzbuzuje, aby na něj v závěru choreograf spiklenecky mrkl, protože metafory nemetafory, je to pořád houpačka... Podobně jako De Frutos i další z choreografů, bývalý člen NDT Španěl Iván Pérez se souborem v minulosti pracoval. Je podepsán pod představením Young Men, jehož filmová verze byla oceněna Českým křišťálem během letošního festivalu Zlatá Praha. Human Animal sleduje nejprve osamoceného Harryho Price, opisujícího obvod osvětlené kruhové výseče uprostřed scény, k němuž se záhy připojují čtyři další tanečníci (Simone Donati, Flavien Esmieu, Edward Pearce a Matthew Sandiford). Choreografický slovník využívá výhradně práci nohou a změny ve variaci kroků, poskoků a signifikantního měkce prováděného paralelního pas de cheval se uskutečňují přesně dle principů, na kterých funguje hudební minimalismus. Neustávající, neměnný rytmus a repetitivnost by mohly lehce vést k ubíjející úmornosti, Pérezovi se však daří tvořit jiskřivě napjatou atmosféru a od monotónnosti mu pomáhá barvitá, živě hraná kompozice Jobyho Talbota. Uniformitu se snaží narušovat barevné květované košile interpretů, které jsou ovšem v konečném důsledku samy jistou formou uniformy. Pokud se o únik pokusí samotní tanečníci, velmi rychle se navracejí k původnímu kruhu, jako by sami toužili po jistotě zajetých kolejí. A jakkoli se jim nakonec podaří formaci rozbít, zůstává její princip v každém z nich díky výrazným kruhovým pohybům dolních končetin spolu s odevzdaností volně svěšených paží. Niterná křehkost i nekompromisní výbušnost Christopher Wheeldon, ve světě baletu zřejmě jedno z nejskloňovanějších jmen posledních let, vytvořil kratičký osmiminutový duet s prostým názvem Us, který by svým procítěným nábojem sám vystačil na celý večer. Jordan Robson a Bradley Waller objevují v křehké intimitě hloubku emočního propojení, vzájemnou závislost a potřebu důvěry pramenící z mezilidského pouta. Výtvarná čistota a symetrie elegantních linií, v nichž je patrný, nikoli však dominantní vliv klasického kánonu, přibližuje dílo za doprovodu jemné, city jitřící partitury Keatona Hensona až k antickému estetickému ideálu. Jsou to ale drobná, něhou prodchnutá gesta, sloužící coby rámec kompozice, která nesou nejsilnější význam a mění úplně všechno. První polovinu před přestávkou poté uzavírá stylově i náladou naprosto odlišná choreografie The Indicator Lane z dílny Craiga Revela Horwooda, muzikálového režiséra a choreografa, jenž je v Británii znám zejména díky svému působení v roli porotce v pořadu Strictly Come Dancing (předobraz tuzemského StarDance). Výsledkem je pravděpodobně nejjasněji narativní, ale současně nejnevyváženější kus celého programu. Revel Horwood se rozhodl čerpat inspiraci ze života australských zlatokopů a jejich vzpoury proti britským kolonizátorům v polovině 19. století i z historie vlastní rodiny, v níž objevil mistra tzv. clog dance, tedy tance ve dřevácích, do nichž obul svých deset interpretů. Z nich vystupuje povýšený, v červeném vojenském saku oblečený Robson, jehož konfrontace s Wallerem, přecházející v řadu synchronních duelů, je nejpřímějším ventilem testosteronu. Až agresivní výbušnost pak doplňuje nekompromisní hudba Charlotte Harding, využívající zejména nejrůznější perkuse a basové smyčcové nástroje.   Síla a charisma Během své čtrnáctileté historie se BalletBoyz jen velmi zřídka vraceli k již jednou uvedeným dílům. V případě Fourteen Days učinili výjimku a znovu se představili ve Fallen rodilého Kanaďana Russella Maliphanta. Půlhodinové choreografii, odehrávající se na jevišti zastřeném zeleným světlem s odstraněnými postranními šálami, se daří desítku mužů zachytit patrně nejkomplexnějším pohledem. Ze všech předvedených kusů je zde nejhmatatelněji přítomný onen mužský temperament. Kontaktní, intenzivně fyzické střety zhmotňují v propletenci těl, zvedaných figurách i kontrolovaných pádech kompetitivnost souboje, ale vyhýbají se ryzí agresi, podobně jako demonstrace síly nepůsobí okázale prvoplánově. Celý kus drží v napětí pulzující, neustále gradující energie, která nikdy nedochází jasného vrcholu a spolu s podmanivou hudbou Armanda Amara, oceňovaného filmového skladatele, tvoří pozoruhodně fascinující kombinaci. Mimořádný dopad má zejména ve svém toku nezastavitelný, zákon akce a reakce zpodobňující duet Harryho Price s Edwardem Pearcem. BalletBoyz založili Nunn s Trevittem roku 2003 pro vlastní jevištní aktivity, v roce 2010 se stali uměleckými šéfy a rozhodli se založit pod svou hlavičkou soubor mladých tanečníků. Ten v současné době čítá jedenáct stálých členů s nejrůznější taneční historií a vzděláním, od absolventů klasických baletních konzervatoří, věnujících se tanci od raného dětství, přes studenty Rambert School, kteří se k tanečnímu vzdělání dostali až kolem osmnáctého roku věku, až například po tréninkem nedotknutého Matthewa Reese, který by v případě neúspěšného konkurzu skončil u Královského námořnictva. Ve své nové premiéře se představili ve vrcholné formě a zvládli pokrýt celou paletu nejrůznějších choreografických jazyků a přístupů s naprostou samozřejmostí a přehledem. Nejsou to ale fyzické výkony, které soubor odlišují. Výjimečným jej činí osobnosti tanečníků, jež na jevišti společně tvoří jedinečně vyvážený celek, udržujíce si současně nezaměnitelnou individualitu, což z BalletBoyz činí mimořádně charismatickou skupinu.   Psáno z představení 14. října 2017, 14.30, Sadler’s Wells, Londýn.   Fourteen Days   The Title is in the Text
Choreografie: Javier De Frutos
Hudba: Scott Walker
Světelný design: Paul Anderson
Premiéra: 10. října 2017
  Human Animal
Choreografie: Iván Pérez
Hudba: Joby Talbot
Světelný design: Paul Anderson
Premiéra: 10. října 2017
  Us
Choreografie: Christopher Wheeldon
Hudba: Keaton Henson
Světelný design: Paul Anderson
Premiéra: 10. října 2017
  The Indicator Line
Choreografie: Craig Revel Horwood
Hudba: Charlotte Harding
Světelný design: Paul Anderson
Premiéra: 10. října 2017
  Fallen
Choreografie: Russell Maliphant
Hudba: Armand Amar
Světelný design: Michael Hulls
Premiéra: 18. ledna 2013
 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

červen 2019

Po Út St Čt So Ne
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: