Gut Gift, Act%, 30 Cecil Street – Tři země, tři kultury, tři taneční projevy

Gut Gift, Act%, 30 Cecil Street – Tři země, tři kultury, tři taneční projevy

Gut Gift, Act%, 30 Cecil Street – Tři země, tři kultury, tři taneční projevy

V pondělí 6. června 2016 se na dalším večeru Tance Praha představili tři umělci z různých krajů světa, proto byli diváci svědky velmi rozmanitého večera. Komponovaný program sestával z italské, korejské a britské choreografie. Co kus, to jiné téma, jiná kultura, jiné smýšlení. Především z technických důvodů byla jako první uvedena poměrně nová choreografie italské performerky Francesky Foscarini s názvem Gut Gift. Foscarini při tvorbě tohoto díla spolupracovala s izraelskou choreografkou Yasmeen Godder. Už při prvním obrazu, který inscenaci otevírá, působí na diváky vzezření (zvláštně padnoucí zelené kalhoty a vytahané batikované tričko) a divně prázdný pohled dívky stojící úplně vzadu. Je jasné, že komedie to nebude. Foscarini našlapuje nejprve polehoučku a svoje sdělení divákům dávkuje se stoupající intenzitou. Zpočátku to vypadá na zpověď nějakého blázna, po čase můžeme vypozorovat, že se jedná o vnitřní dialog dvou „já“: jedno se snaží respektovat současné kolektivní návyky a konvence, ale to druhé jako by se řídilo pouze instinktivními zvířecími pudy a odmítalo pravidla novodobé společnosti. Tento fascinující – především mimicky a pohybově – ztvárněný „dialog“ účinkuje na obecenstvo velmi impozantně. Ačkoli se neužívá žádných rekvizit ani světelných efektů a vše se odehrává takřka pořád za plného světla na bílém baletizolu, nevzniká pocit, že by Foscarini nedokázala prostor vyplnit. Naopak. Tím, že dynamika i intenzita výpovědi stále stoupají, atmosféra houstne a výpověď se umocňuje. Obdivuhodný je pohybový aparát, který autorka použila. Po celou dobu zůstává věrna pohybu, který vyvstává z hluboké vnitřní pohnutky jak asociální bytosti, tak zároveň konvenční osoby. Druhou choreografií večera byla práce nazvaná Act%, jejíž autorkou je korejská interpretka Heamin Jung, přední tanečnice souboru Laboratory Dance Project, který se zabývá propojováním moderních žánrů na jevišti. Proto i její choreografie je koláží hudby, videomapingu, světelného designu a tance. Pravda, tanec je v tomto díle, bohužel, nejslabší složkou, působí spíše jako doplněk ke všem ostatním efektům. Nejzajímavější je scénografie, tedy šest velkých bílých koulí položených na černém baletizolu v nepravidelných rozestupech. Slouží jako promítací plochy pro videomaping. Střídání různých matematických motivů na těchto rekvizitách dodává prostoru plastičnost, pohyb je však v tomto okamžiku absolutně nevýrazný, nijak nekoresponduje s děním v zadní části pódia, kde jsou předměty uloženy. Autorka hodně čerpá z techniky klasického tance, jen se snaží o modernější, a ne tak svázanou variantu, bohužel se jí po celou dobu nedaří vytvořit kompaktní dílo, ve kterém by se jednotlivé složky nepraly. I některé přechody mezi jednotlivými pasážemi nejsou moc čistě vymyšleny. Jako celek to jaksi drhne. Avšak jeden moment, který působil čistě a zajímavě, se v tomto díle najde: kuželovitá úzká světla svítící ze stropu kolmo na podlahu, ve kterých se Jung mrštně pohybuje. Všude naprostá tma, jen jeden a po chvíli druhý paprsek. Tu je vidět ruka, tu noha. Bohužel dojem celého díla tento hezký efekt nezachránil. Ten zajistila spíše audiovizuální média než tanec samotný. Jak slibuje program, choreografie má být o hledání sebe sama, o emocích ženského pohlaví a o pokusu upřednostnit se před ostatními – tato témata však v díle jen velmi těžko hledáme. Poslední kus nazvaný 30 Cecil Street britského performera Dana Canhama vypráví příběh o konkrétním geniu loci v irském Limericku, divadle sídlícím právě na Cecil Street. Bylo donedávna plné života, umění, tvorby, lidí, večírků i hazardu. Canham se snaží rekonstruovat atmosféru a vjemy, které v prostorách zůstaly, i když už divadlo dlouho spí. Canhamovou zálibou obecně je mapovat staré příběhy, které mají silnou a zajímavou minulost, a proto je vše (jak vidíme i zde) důkladně promyšleno a opřeno o konkrétní fakta. Inscenace začíná stylově vstupem muže v obleku, který s knihou přichází do divadla. Po celou dobu je na stole postaven starý klasický magnetofon na feritové pásky, ze kterého se celých 25 minut (je to přesně načasované) linou buď hovory o divadle, které například vyplňují děj, když si Canham žlutou papírovou páskou oblepuje prostor na jevišti, aby vytvořil základy (půdorys) bývalého divadla, nebo zní hudba, na kterou umělec tančí. Tím, že se v divadle hrál velmi bohatý repertoár, jsou i taneční glosy tohoto muže eklektickou plejádou žánrů od stepu, přes hip hop, street, latinskoamerické tance i elektronický taneční subžánr až po současnou moderní techniku. Na autorovi je patrná pravdivost sdělení vycházející z jeho poctivé přípravy na toto dílo. Vyspělým pohybem a s citlivostí dokázal vytvořit působivý titul.   Psáno z představení 6. června 2016, divadlo Ponec.   Tanec Praha 2016
Gut Gift
Choreografie: Yasmeen Godder
Tvorba a performance: Francesca Foscarini
Dramaturgie: Itzik Giuli
Výzkumný poradce: Dalia Chaimsky
Hudba: Hajasch
Světelný design: Rocco Giansante
Technické zabezpečení: Matteo Fantoni
Obrazy a video: Matteo Maffesanti
Propagace a komunikace: Cristina Perez Sosa
Premiéra: 2014
  Act%
Choreografie: Heamin Jung
Video art: Park Cheolyoung
Světelný design: Lee Gyunheok

30 Cecil Street
Tvorba a performance: Dan Canham
Premiéra: 11. listopadu 2011

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

květen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
2
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: