Ivan Hrozný – Mrazivá paralela k dnešku

Balet Ivan Hrozný, který nasadili v Olomouci, poukazuje na vše, co známe z dnešních zpráv: neukojitelné imperiální choutky živené bezohledností a krutostí nejen vůči jiným národům, ale i vůči vlastním lidem. Absolutní moc vládce vystavěná na teroru a paranoii. Sledujeme příběh ruského cara a ptáme se: co se změnilo za půl tisíciletí?

Ivan Hrozný. Foto: Serghei Gherciu.

Ivan Hrozný. Foto: Serghei Gherciu.

Autor: Roman Vašek

K nejznámějším baletním zpracováním vlády Ivana Hrozného patří inscenace od Jurije Grigoroviče, která měla premiéru v roce 1975. Pojmul ji jako sled pompézních obrazů „z historie sjednocované Rusi“. Když se k tématu obrátil před dvaceti lety Libor Vaculík, využil podobně jako Grigorovič hudební podklad z děl Sergeje Prokofjeva, ale důsledněji pracoval s logikou dramatického baletu a vyprávění opřel o osudy a vztahy klíčových postav. Premiéra se konala na prostorné scéně brněnského Janáčkova divadla. Byla vskutku velkolepá a dala řadu skvělých příležitostí pro silnou generaci tamního baletního souboru. Vaculík se pak k Ivanovi Hroznému vrátil o šest let později, kdy jej uvedl v Bratislavě. Do třetice jej nastudoval v olomouckém baletu.

Jak tomu bývá, čas prověří kvality uměleckého díla a sílu jeho výpovědi může ukázat jinak v nové době, jiném společenském a kulturním kontextu. Za dvě dekády český balet přece jen urazil notný kus cesty a Vaculíkova inscenační metoda, vycházející – obecně řečeno – z názorného a často naturalistického baletního vyprávění, se už míjí účinkem. Váhu zpracovávané látky podporuje výběrem dramatické hudby, často neklidné, burcující, efektní, v ozvučení hlučné (jak tomu bylo v případě olomoucké premiéry). Málokdy ztišené či lyrické, která by podpořila intimněji laděné scény. Snaha o maximální efekt je všudypřítomná – odráží se ve velkých gestech protagonistů, pompézním scénickém řešení, pestrém svícení. Všechny krutosti jsou neskrývaně předvedeny a i kat si zálibně přejede prstem po ostří své popravčí sekery.

Ivan Hrozný. Foto: Serghei Gherciu.

Oproti brněnské premiéře musel udělat Vaculík několik úprav. Neměl k dispozici živý orchestr, a tak částečně pozměnil využitou hudební koláž, kterou velmi dobře propojil a dotvořil Petr Malásek. Několik změn udělal Vaculík i ve své choreografii. Scénické řešení Petra Hlouška a kostýmy Romana Šolce využívají v maximální míře možností olomouckého divadla a v okázalosti, ale i funkčnosti si nezadají s někdejší brněnskou verzí.

Uvedení příběhu o Ivanu Hrozném přirozeně rezonuje se současnou politickou situací. Nutno připomenout, že rozhodnutí o nasazení na repertoár padlo ještě před propuknutím válečného konfliktu na Ukrajině. Pravda, v dnešní době se ne zrovna lehce sledují odkazy na ruské symboly a tradice, a to včetně citací ruského tanečního folkloru. Uvedený příběh však vnímám hlavně jako alarmující, mrazivou paralelu k dnešku. Škoda, že tuto analogii nevyužil Vaculík k odvážněji aktualizovanému výkladu.

Hlavní kvalitou Vaculíkovy inscenace zůstává respekt k tanečníkům a jejich hereckým přednostem. Choreografii uzpůsobuje rostoucím technickým možnostem olomouckého baletu a vymýšlí někdy až krkolomné, byť efektní akrobatické prvky. Ale hlavně vyžaduje práci na výrazu a herectví. Nezapomenutelná je postava Starické v podání křehké baleríny Emily-Joy Smith, jejíž doménou byly doposud spíše romantické role (počínaje křehkou a zranitelnou Giselle, již v Olomouci nastudovala před třemi roky). Tady je zcela uvěřitelným zosobněním charakterového dna – intrikánky, jejímž jediným přirozeným způsobem komunikace je přetvářka. Kolikrát vidíme, jak briskně mění výraz úlisné náklonnosti v neskrývanou zlobu a pomstychtivost. V prudkém kontrastu k ní staví Ivanovu ženu Anastázii Sawa Shiratsuki. V jejím pojetí jde alespoň o nepatrný záblesk světla v temnotě intrik a krutostí v blízkosti carského dvora. Shiratsuki je technicky suverénní a zároveň přirozená, křehká, něžná, ve svých citech k Ivanovi opravdová. To bojar Kurbský, její někdejší milý, je v interpretaci Sergia Méndeze Romera poněkud nevýrazný. Škodí mu à la ruská (při vzpomínce na pohádkového Mrazíka by se chtělo říct „ivánkovská“) paruka a nedaří se mu plně využít dramatický potenciál postavy.

Ivan Hrozný. Foto: Serghei Gherciu.

Největší pozornost se přirozeně upíná k představiteli titulní role. Tím byl na premiéře Aurélien Jeandot. Výborně technicky vybavený tanečník vede svou postavu spolehlivě, v místech, kdy jej stále více ovládá psychická nemoc, je však jeho herecké ztvárnění zbytečně přepjaté, což zvláště vyniká, když po silném ataku duševní trýzně následuje obraz, kdy opět vidíme krutovládce v plné formě.

Ivan Hrozný je inscenace v mnoha směrech přesycená efekty. V její stavbě jsou vidět kvalitní základy divadelního praktika Libora Vaculíka. Baletní „architektura“, kterou na nich vystavěl, už ale ničím nepřekvapí.

 

Psáno z premiéry 4. listopadu 2022, Moravské divadlo Olomouc.

 

Ivan Hrozný
Libreto, výběr hudby, choreografie, režie a světelná koncepce: Libor Vaculík
Hudba: Sergej Prokofjev
Hudební režie: Petr Malásek
Scéna: Petr Hloušek
Kostýmy: Roman Šolc

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Hodnoceno 1x

Témata článku

Ivan HroznýLibor VaculíkSergej Prokofjev

Balet Moravského divadla

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: