Jáma lvová číhá v Ponci

áma lvová. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Lucie Kocourková

Představení v Paláci Akropolis bylo tehdy v září součástí programu, který nesl podtitul Patologie médií, a také performanci Jáma lvová definoval jako dílo, jež „zpracovává téma mediální manipulace z pozice média samotného“. Považovala jsem toto pragmatické vymezení za zbytečně omezující a celý výběr působil dojmem, že choreografie jsou pod jednotné a společensky závažné téma zařazeny trochu násilně. Především divákům předem nastolené téma ubírá z možností nechat vše na vlastní fantazii, s níž mohou v opusech číst nepřeberné množství jiných motivů a významů, než jaké jim takto podsouvá doprovodný text.

Tématem mediální manipulace a moci médií se zabývají mediální teoretici už sto let a nikdy nedospěli k jasné shodě na tom, do jaké míry média mocná jsou, či nejsou, teorie se střídají jako kyvadlo hodin. Téma je to opravdu komplikované a troufám si tvrdit, že popasovat se s ním by bylo problematické i pro zkušené choreografy a režiséry z našich etablovaných souborů, v každém případě příliš složité pro umělkyně či umělce, kteří tvůrčí svět teprve dobývají.

Ukazuje se však, že v případě Jámy lvové byl motiv médií jen výchozím bodem pro další tvorbu. Při oficiální premiéře 3. prosince se již psalo pouze o inspiraci tématem, což je ovšem rozdíl. Existuje samozřejmě část publika, která kategoricky odmítá doprovodný text, ale osobně jsem přesvědčená, že součástí performance je vše, včetně programů a textů, a že je nelze přejít bez povšimnutí. Kromě toho, že choreografie byla divákům představena jinak, přispěla k její nové percepci významným způsobem změna prostoru. Palác Akropolis se svým vyvýšeným pódiem není místem vhodným pro sledování současného tance. První řady vidí umělce prakticky z podhledu a vůbec nemohou vnímat pohyb tanečníků z perspektivy. Jak naprosto odlišnou podívanou nabízí divadlo Ponec ve svém čistém designu, v němž neruší pozornost žádný portál a dekorace a kde umělce a diváky nic neodděluje a nebrání jim ve společném sdílení jednoho prostoru, energie a emocí!

Choreografie získala na plynulosti, přechody mezi jednotlivými výjevy jsou obroušeny, veškeré dění na scéně obsahuje více dramatičnosti, více napětí a vzbuzuje ten osten zvědavosti, s nímž se těšíme na pokračování, ačkoli už vlastně víme, jaké obrazy se před námi rozvinou. Jednotlivé scény, jak jsem již podotkla, se výrazně nezměnily. V úvodu tanečnice šibalsky pokukují po divácích a nenápadnými gesty zvou k účasti na něčem, co by jistě mělo být zábavné a veselé. Jejich nadšené tváře a energická gesta nabývají na větší a větší dynamice a procházejí gradací až do předimenzovaných švihů prostorem a křečovitého, zarputilého výrazu, jenž svědčí o tom, že svůdkyně se již chytily do vlastní smyčky. Spadnout do oné „jámy lvové“ je proklatě snadné. Gesta a mimika se mění minimalisticky, pozvolna, skoro si ani nepovšimneme okamžiků transformace jednoho pohybu ve druhý. Zuřivost, do níž performerky upadají výrazově i tělesně, kontrastuje s jejich nažehlenými kostýmky dokonale „vystajlovaných“ figur z reklamy na novou zábavnou show nebo nebankovní půjčku. Právě v prosinci vyvolává performance i asociace spojené s fungováním reklamního průmyslu, jenž v těchto dnech roztáčí kolotoč předvánočních nabídek se skrytou výzvou: „Kupte dnes, zaplatíte později“.

Nechybí klidná pasáž s ampliony, v nichž se zrychlený dech performerek vedle úpěnlivého zpěvu mění ve zvuk ne nepodobný skandujícímu davu na politickém mítinku. Tato scéna vyvolává lehké mrazení – zvlášť když si letos připomínáme nejen třicet let od sametové revoluce, ale také osmdesát let od studentských nepokojů a zavření vysokých škol. Manipulace davů se arci netýká jen popkultury a mediálního průmyslu, ale také politiky a charismatických vůdců. I ti slibují sladký život, šťastné zítřky a zábavu.

Nejpůsobivější v choreografii stále zůstává sekvence, v níž se z dívčích postav stává jedna, nedobrovolný propletenec těl a paží, jež působí odtažitě jako cizorodá tělesa, udržující ženské postavy ve vzájemném uvěznění. Zatímco v předchozích částech byly performerky těmi, kdo se snaží ovlivnit a ovládnout jiné, zde se stávají oběťmi manipulace. Fyzický projev tanečnic se nejen v této části prohloubil. Jejich pohyby jsou obohaceny o drobné akcenty. Nespatřila jsem závažného rozdílu přímo v choreografii jako takové, ta se, pokud mne paměť nešálí, nezměnila vůbec, ale rozdíl v kvalitě pohybu je citelný. Projev performerek je zase o něco přesvědčivější.

Zvukovou krajinu stále vytváří Lukáš Palán u syntetizátoru a s elektrickou kytarou z místa po straně jeviště. Ovšem i hudební složka vznikající takto živě během performance se nyní jevila sevřenější a uhlazenější. Ubylo melodičnosti, ale dynamika je vyrovnaná. Závěrečný popěvek zmnožený v živé smyčce všech tří hlasů vybízí k zamyšlení nad reprodukovatelností čehokoli, co člověk dokáže vytvořit. Zkopírovat a donekonečna opakovat lze vše, vyjma živého vystoupení, které se nemůže nikdy vymanit ze stavu „tady a teď“ a být zakonzervováno k opakované konzumaci. Závěrečná scéna už jen umocňuje dojem zoufalství člověka, který se chytil do své vlastní pasti a proti své vůli dál hraje roli zarputilého svůdce, i když pod povrchem jeho duše křičí na plná ústa o pomoc. Jenže křik duše je němý, málokdo jej dokáže slyšet.

Nutno podotknout, že v prostoru divadla Ponec také vyniká světelný design Elišky Kociánové, jež především naplno rozvíjí možnosti pracovat pomocí světla s hloubkou prostoru. Vynikajícím způsobem tu vyniká užití kouřostroje, kdy se dým procházející proudem světla mění v iluzorní clonu vytvořenou jakoby z deště, připomíná skleněnou stěnu, po které během lijáku stékají očistné praménky vody. V představení si můžeme všimnout mnoha takovýchto detailů, které v prostředí Ponce vynikají a rozhodně dotvářejí inscenaci k plnosti.

Posun na všech „frontách“ je pozitivní, ať už šlo o vizuální podobu díla, upravení hudební složky, která více koresponduje s děním na scéně, nebo o přesněji nalezenou kvalitou pohybu. Samozřejmě je stále co vylepšovat. Úspěchu choreografie jistě napomáhá, že dramaturgické spolupráce se ujal úspěšný a zkušenější performer Viktor Černický. V každém případě se jedná o zdařilý projekt mladých choreografek a divák se jistě do této jámy lvové nechá nalákat rád.

Psáno z premiéry 3. prosince 2019, divadlo Ponec.

Jáma lvová
Koncept, choreografie, interpretace: Johana Pocková, Sabina Bočková
Hudba: Lukáš Palán
Dramaturgie: Viktor Černický
Světelný design: Eliška Kociánová
Premiéra: 3. 12. 2019, divadlo Ponec