Juno a Avos – Baletní zpracování slavné rockové opery

Juno a Avos – Baletní zpracování slavné rockové opery

Juno a Avos – Baletní zpracování slavné rockové opery

Díky novému představení Juno a Avos se baletnímu souboru Slezského divadla v Opavě naskytla možnost ukázat své přednosti. Choreografie se ujal Jiří Pokorný, současný šéf baletu Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni, který vytvořil taneční ztvárnění stejnojmenné „rockové opery“ z pera ruského skladatele Alexeje Rybnikova a spisovatele Andreje Vozněsenského. Tato opera, vytvořená již v sedmdesátých letech minulého století, však byla kvůli kontroverznímu tématu a příliš experimentální hudbě poprvé uvedena v moskevském Divadle leninského Komsomolu až v roce 1981. Od té doby se s úspěchem hrála v mnoha zemích světa, mimo jiné i v bývalém Československu.

Juno a Avos je inspirován příběhem ruského barona Rezanova – reálné historické postavy –, který v 19. století podnikl námořní výpravu do Ameriky. Když pobýval v Kalifornii, zamiloval se do mladičké Conchity, dcery španělského místodržícího, ale jejich lásce nepřálo štěstí – Rezanov byl nakonec z Kalifornie vyhoštěn a zemřel při zpáteční plavbě. Conchita na svého milence léta čekala, nakonec však vstoupila do kláštera, kde žila až do své smrti. Dojemný milostný motiv spolu s okolnostmi setkávání dvou mocností světa je jistě lákavý, o vytvoření ryze taneční verze tohoto libreta se však dosud nikdo nepokusil a před premiérou vyvstala otázka, jak se s takovou výzvou tvůrčí tým a opavský baletní soubor popere.

Výsledkem je spíše temná choreografie s mystickými momenty, dramaturgicky ucelenou linkou a potřebným spádem. Představení dodává na síle neotřelá Rybnikovova hudba, která zní ze záznamu původního operního provedení včetně zpívaných pasáží. Rybnikov mísí různé styly, od klasické opery, přes ruskou lidovou a religiózní hudbu, až po populární hudební prvky své současnosti (zaznívají zvuky elektroniky a syntetizátorů typické pro 70. léta). Slyšet je i mluvené slovo v ruštině či španělštině. Spojení modlitby, atmosféry starých ruských filmů a historického příběhu, kombinace modernity a bohaté ruské tradice dodávají inscenaci zajímavý nádech. Stejnou diverzitu můžeme nalézt i v choreografii. Jiří Pokorný má osobitý rukopis, kombinující kroky a gesta ruského lidového tance (připomínající chorovody či pravoslavné žehnání), neoklasického tance, jazzu i současného tance. V kontextu soudobé tvorby není tato choreografie příliš inovativní, cítíme z ní vliv 80. let i inspiraci Kyliánem. Přesto nepostrádá originální, překvapivé pasáže, které opavským tanečníkům sedí.

Pro nepočetný baletní ansámbl Pokorný vytvořil rafinované sborové scény, v nichž si pohrál s prostorovým řešením, a dosáhl vizuálně zajímavého efektu i s menším počtem tanečníků (jako kupříkladu v úvodní scéně truchlení za Rezanovovu zemřelou ženu, tanec námořníků nebo vstupy španělských tanečnic). Celkově převažují dramatická gesta, pantomimické pasáže, ostré a přesné taneční i civilní pohyby, což se děje občas na úkor velkých skoků, piruet či zvedaček.

Představení stojí na výkonu Tomáše Hoše, který tančí hlavní roli Rezanova a objevuje se v centru dění téměř ve všech scénách. Hoš se soustředil na dramatické ztvárnění postavy odhodlaného i vášnivého mořeplavce. Kromě romantických setkání s Conchitou ale jeho role mnoho dalších hereckých poloh nenabízí. Pohybovou složku technicky zvládl bez větších problémů a bylo znát, že šel do výkonu naplno. Krásným estetickým dojmem působily výkony Lucie Zapletalové (Rezanovova žena Anna a její duch) a Karolíny Walachové (Conchita). Ačkoli se jejich role nedají příliš srovnávat, stále tyto tanečnice něco spojuje – subtilnost a křehkost, nádherné linie, jevištní elegance a velmi dobrá technika (Conchita je hned po Rezanovovi druhou nejdůležitější postavou a Anna se zjeví jen v prvním jednání v krátkém pas de deux). Karolína Walachová se snažila svoji úlohu rozvinout i po herecké stránce a doplňovat svého tanečního partnera ve společných duetech, což se jí velmi dařilo. Fokus a přesnost ukázal i baletní sbor, zejména jeho ženská část. Ostatní role (Federico Michala Klapetka nebo Místodržící Martina Tomsy) byly spíše charakterního rázu a především podporovaly protagonisty příběhu a jejich výstupy posouvaly děj.

K celkovému dojmu z inscenace bezpochyby přispěly kostýmy a scénografie Dany Hávové. Její styl je elegantní, decentní, jednoduchý a zároveň promyšlený. Kostýmní design se opírá o tradiční ruské a španělské oděvy, ve scéně s námořníky vsází na současný vzhled (krátká trička tanečnic, úzké dřínové kalhoty). V některých momentech se kostýmy zásadně podílejí na výsledné atmosféře. V úvodní scéně smutečního obřadu je ženský sbor oblečen do splývavých dlouhých šedých šatů a kolem hlavy má ovázané černé šátky – obraz jako by vystoupil ze starých ruských bájí; v závěrečném obraze z kláštera se zase Hávová inspirovala strohými hábity jeptišek.

Scénografie se během večera téměř neproměnila. Scénu tvořila otočná zrcadla po stranách a dvojité schodiště v zadním plánu jeviště, které vedlo k vyvýšené plošině. Ta byla často ústředním dějištěm akcí a její funkce se postupně měnila. Jednoduché kulisy doplňovaly rekvizity, které symbolicky znázorňovaly zásadní okamžiky baletu. Maketa lodi, kterou táhl malý chlapeček-tanečník, znázorňovala Rezanovovy plavby, zapálené svíce připomínaly světlo naděje i nábožnou náladu. Conchita na závěr také zapálí svíci, aby se spojila aspoň s duší Rezanova a mohli společně odejít z tohoto světa.

Balet Juno a Avos splnil v opavském souboru to, co si jeho autoři vytyčili. Toto představení semklo soubor a zdůraznilo kvality tanečníků. Zároveň dává baletnímu sboru možnost tančit kvalitní choreografii. Příběhem a zpracováním zaujme širší škálu diváků a nejenom baletní znalce. Přitom plně využívá technických možností opavské hlavní scény. Odborník může sice namítnout, že se soubor choreograficky i esteticky vrátil s tímto titulem o pár či dokonce desítek let do minulosti, ale to neznamená, že by byl Juno a Avos méně atraktivní. Navíc se toto představení nesnaží prvoplánově zalíbit a naopak v mnoha ohledech zůstává velmi originální.  

Psáno z premiéry 20. května 2018 ve Slezském divadle Opava.

Juno a Avos
Choreografie a režie: Jiří Pokorný
Scéna a kostýmy: Dana Hávová
Hudba a texty: Alexej Rybnikov
Premiéra: 20. května 2018

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Jiří Pokorný

Balet Slezského divadla

Slezské divadlo

Opava

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

červen 2019

Po Út St Čt So Ne
27
28
29
30
31
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: