Když vánoční kouzlo nestačí. Opavský Louskáček tančí na hraně svých možností

Inzerce

Během prvních tonů Čajkovského předehry mohou diváci sledovat pestrými barvami hrající projekci, která je promítána přímo na oponu. Rej perníčků a vánočních ozdob však naštěstí nedefinoval vizuál celé inscenace. První jednání bylo laděno do příjemně tlumených teplých tónů evokujících světlo svíček, plápolající krb či nostalgii starých vánočních pohlednic. Prostředí elegantního domu bohaté rodiny, která se svými příbuznými a přáteli právě slaví Štědrý večer u vánočního stromu, dotvořila další projekce, tentokrát zobrazující honosný viktoriánský salón. Scénografové Jaroslav Milfajt a Petr Hloušek a kostýmní návrhář Tomáš Kypta našli skutečně příjemnou kombinaci dobových prvků a pohádkové stylizace, která útulnému Slezskému divadlu i tanečníkům velmi slušela.

Oproti tomu se druhé jednání zdálo poněkud méně sourodé a vizuálně promyšlené. Cukrové království s obřími lízátky a růžovými mraky promítanými na horizont odkazovalo spíše na křiklavé animované filmy než na kouzlo starých cukráren. Jistě, výrazná barevnost a jistá různorodost do imaginárního světa tančících sladkostí patří, přesto jsem se ale nemohla zbavit dojmu, že výtvarně (a ostatně i tanečně, ale o tom později) je to „každý pes jiná ves“. Přesto musím znovu pozitivně hodnotit práci Tomáše Kypty, jehož vkusné a zároveň propracované kostýmy oběma jednáním výrazně pomohly (ať už šlo o nadýchané baleríny sněhových vloček, bledě žluté šaty v Květinovém valčíku, či dobové oděvy dam a pánů prvního jednání). Ani to se však neobešlo zcela bez problémů – horké chvilky způsobil dlouhý kostým dětským tanečníkům v rolích andělíčků, kteří veškerou svou pozornost soustředili na to, aby neskončili na zemi.

Rozdíl mezi oběma akty se ale netýkal jen vizuálu. Zatímco ve scénách z vánoční oslavy se dá leccos zachránit hereckými etudkami, rozšafnými gesty a vírou, že se případné chyby ztratí v davu, počínaje pas de deux Klárky a Louskáčka a tancem vloček se technická náročnost podstatně zvyšuje. V druhém jednání už jde do tuhého, sólové variace se střídají s pas de deux či pas de quatre a tanečníci si musí chtě nechtě poradit s pozorností upřenou výhradně k jejich výkonům. A v nich se také začaly projevovat místy i velmi výrazné technické nedostatky.

Cukrové království s obřími lízátky a růžovými mraky promítanými na horizont odkazovalo spíše na křiklavé animované filmy než na kouzlo starých cukráren.

V hlavní roli Klárky se představila dlouholetá členka souboru Kateřina Ostapenko, úlohy Louskáčka se zhostil Miroslav Danišovič. V první polovině si vedli velmi dobře a zdálo se, že oba tanečně dozrávají a je možné vidět jejich progres oproti minulým inscenacím. To ale platilo do prvního velkého pas de deux, kde se ukázala nejistota v balancích rotací a místy i v partnerské práci. Ačkoli byla choreografie postavena tak, aby šla tanečníkům takzvaně pod nohy, přísnost klasických linií neúprosně odhalila slabá místa. Téměř totožný scénář se opakoval i u dalších větších rolí, například páru Cukrová víla (Natálie Němcová) a Kavalír (Carlos Oswaldo Osorio Cano), jejichž tancem kulminuje druhé jednání. Za technicky i choreograficky zdařilé naopak považuji skupinové taneční scény, například tanec sněhových vloček a tanec květin, v nichž se objevily současné i bývalé studentky tanečního oddělení Janáčkovy konzervatoře v Ostravě. Krásnými liniemi a plastičností těla vynikla Kateřina Vrátilová jako Káva (arabský tanec), která mohla naplno uplatnit své dispozice a zároveň velmi vyspělý jevištní projev. Hereckým výkonem v roli kouzelníka Drosselmeyera na sebe upozornil také šéf opavského baletního souboru Martin Tomsa.

Přiznávám, že zhodnotit taneční (a zvláště klasickou) techniku u opavského souboru je pro mne vždy oříšek. Aby totiž mohl soubor zrealizovat velký klasický balet, jako je právě Louskáček, potřebuje angažovat dostatečný počet hostujících umělců. Bohužel ne všichni jsou klasicky školení a jejich pohybový jazyk se odvíjí od zkušeností z gymnastiky, lidového nebo moderního tance. Díky promyšlené choreografii, která z velké části vyzdvihuje právě to, v čem interpreti vynikají, se tento fakt daří více či méně zakrýt, přesto se nakonec většinou projeví. V Louskáčkovi se naštěstí určitá choreografická invence dá snést a pomohou i efektní rekvizity (například stuhy v čínském tanci či třpytivé pompony v tanci sladkostí, s nimiž bravurně žonglovala mažoretka Emma Kurečková). Nejistotu v corps de ballet by ale měla přebít bravura sólistů, což se ne vždy dařilo, zvláště pak pánské složce souboru, kde překvapivě nejvíc zaujal host ze Slovenska Juraj Kollár v ruském tanci.

Výzvy, před které byl opavský soubor postaven, co se počtu tanečníků týče, měly nicméně i pozitivní efekt. Například neuvěřitelnou kreativitu, s níž byly tvořeny a obsazovány jednotlivé scény a obrazy. Tanečníci se během večera museli několikrát převlékat a odtančit dvě i více úloh. Přitom jsem až na několik okamžiků nelogického ticha a příliš dlouhého třepotání Drosselmeyerova pláště neměla ani na chvíli pocit, že by představení „spadl řetěz“. Carlos Oswaldo Osorio Cano spolu s dramaturgem Dominikem Benešem našli způsoby, jak jednotlivé výstupy efektivně propojit a zalidnit scénu tam, kde bylo potřeba. Za velmi hezké momenty považuji v tomto ohledu výstup Myší královny a malých myšek a tance cukrovinek, k nimž se střídavě připojovali Klárka nebo Louskáček, a sóla tak mohla plynule přejít do duetů.

I přes výše zmíněné nedokonalosti, které při nejlepší vůli nebylo možné přehlédnout, jsem se v určitý okamžik rozhodla podívat na představení z odstupu a vnímat jej v kontextu toho, jak balet SDO dlouhodobě funguje. A v konečném důsledku musím Louskáčka zařadit mezi jednu z nejlepších inscenací, které na repertoáru opavského ansámblu najdeme. Je to kus, který dramaturgicky drží pohromadě a je v mnoha ohledech příjemným zážitkem, i díky malým detailům, jako je například Drosselmeyerův výstup na forbíně, kde gestem rozsvěcuje světla v sále, nebo využití prostoru hlediště pro příchod jednotlivých aktérů. Premiérová inscenace má ale ještě jedno eso v rukávu a tím je živá hudba, o kterou se postaral orchestr Slezského divadla pod vedením Miloslava Oswalda spolu s posluchači Operně-muzikálového studia Terezy Kavecké. Vzhledem k náročnosti notoricky známé Čajkovského partitury podali vskutku solidní výkon.

Uvedením Louskáčka si opavský soubor bezesporu zajistil dostatečnou návštěvnost (nejen během Vánoc) a nabídl divákům zážitek, který se od vánočního baletu očekává – barevný a zábavný, s trochou toho svátečního tajemna. Ukousl si sice velké sousto (vždyť i nejlepší světová taneční tělesa mají občas problém se s Louskáčkem poprat), ale troufám si říct, že většina obecenstva mu menší či větší technické přešlapy odpustila. Z pohledu odborného je však určitě co zlepšovat, a ačkoli se Martin Tomsa snaží obsazovat mladé talenty a tím zvyšovat taneční úroveň svého ansámblu, je Louskáček inscenací, v níž některé ambice zůstaly zatím nenaplněny.

Psáno z představení 16. prosince 2025, Slezské divadlo, Opava.

Louskáček
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Libreto: Ivan Vsevoložskij, Marius Petipa
Předloha: E. T. A. Hoffmann
Hudební nastudování a dirigent: Miloslav Oswald
Režie: Carlos Oswaldo Osorio Cano
Choreografie: Carlos Oswaldo Osorio Cano
Kostýmy: Tomáš Kypta
Scéna: Jaroslav Milfajt
Projekce: Petr Hloušek
Dramaturgie: Dominik Beneš
Spoluúčinkuje: Orchestr SDO, Baletní studio Karolína, Operně-muzikálové studio T. Kavecké, ZUŠ Opava