Příkladem budiž Bajadéra, Labutí jezero, Louskáček či Spící krasavice z dílny Maria Petipy, na něhož se choreografové a choreografky stále odvolávají, jestliže se rozhodnou držet původního libreta a případně i partitury. Někteří tak činí velmi fundovaně, ponoří se do zapomenutých archivních tanečních záznamů a prezentují historií poučenou rekonstrukci vybraného titulu (jako kupříkladu Alexej Ratmanskij či Sergej Vicharev). Valná většina inscenátorů v tuzemsku ovšem tuto mravenčí práci nepodstupuje a v programu suše přizná, že choreografii stavěla „podle Petipy“ (což je namátkou případ La Bayadère Javiera Torrese a Spící krasavice Marcii Haydée v ND Praha, Labutího jezera Paola Chalmera v MD Olomouc či La Bayadère Michala Štípy v plzeňském DJKT). A to může být ošemetné, neb dnes už není problém vidět špičkové produkce klasických baletů na internetu či za nimi vycestovat. Máme tedy s čím srovnávat.
Obrovské téma k zamyšlení
Bravo. Konečně o tom někdo mluví nahlas. Je to na dlouhou diskuzi. Na druhou stranu se stane, že kritici často napíší o představení které je pečlivě nastudované, s historickými kostýmy a dekoracemi , že je to kýč . Nebo že to bylo “příliš “ krásné
