Kvalita, nebo dostupnost? Regionální balet v pasti klasiky
Malý soubor, velký titul. Na plakátu Labutí jezero, Bajadéra nebo Louskáček, na jevišti dvacet oblastních tanečníků, kteří mají obsáhnout svět vytvořený pro několikanásobně větší ansámbly, a v premiérovém hledišti pražští kritici, kteří mají inscenační verze klasických baletů v malíku. To je vskutku pestrobarevný koktejl.
Michaela Kessler. Foto: soukromý archiv MK.
Otázka, která se nad touto rovnicí o několika neznámých vznáší, se objeví pokaždé, když se některý z klasických titulů objeví v programu regionálního divadla. Udržet tolik baletních souborů mimo metropole je v roce 2025 téměř kulturní zázrak, jenže v praxi opakovaně narážíme na kolizi kvality a dostupnosti, skloňovanou koneckonců i v jiných a nejen uměleckých oborech.
Nedávno téma neohroženě otevřela Lucie Dercsényi, když ve své glose zmínila, že „inscenování klasických titulů zkrátka vyžaduje filigránskou práci celého inscenačního týmu a odbyté nastudování opravdu netříbí vkus publika. Laik může být sice nadšen, znalec ovšem zděšen a Petipa se nám asi obrací v hrobě“.
V Česku dnes funguje sedm regionálních baletních těles mimo Prahu a Brno, a to v Olomouci, Ostravě, Plzni, Ústí nad Labem, Českých Budějovicích, Liberci a Opavě. Jsou buď malé, nebo ještě menší, personálně napjaté, často lidsky i fyzicky na hraně možností. Přesto se znovu a znovu vrhají do ikonických titulů klasického repertoáru. Ne proto, že by chtěly konkurovat Paříži nebo Londýnu, ale proto, že klasika k baletu patří. Protože na ni publikum chodí. Protože se od nich tak nějak očekává.
A zároveň se pak všichni tváří překvapeně, či dokonce rozhořčeně, když výsledek naráží na tvrdé limity. Když se sbor zmenší na torzo, když velké obrazy působí spíš jako náznak než plnokrevná scéna, když technické nedostatky přebijí snahu o styl a když se pantomima stane groteskou. Kritika to otevřeně pojmenuje a publikum mlčky přejde nebo ani nezaznamená. Rozpor mezi ambicí a možnostmi ale zůstane a jen trpělivě čeká, jaký vypečený kus si dramaturgie připraví do další sezony.
Bylo by ale příliš snadné říct: „Na klasiku nemají.“ Ve skutečnosti nutně nejde jen o schopnosti jednotlivých tanečníků či choreografů. Jde o podmínky. Klasický balet je kolektivní disciplína závislá na síle ansámblu, dlouhodobém budování stylu, každodenním provozu na vysoké úrovni. To nejsou věci, které se dají dohnat nadšením nebo chytrou režií. Bez odpovídajícího zázemí se i sebelepší snaha zákonitě dostává na hranici únosnosti.
A je tu i důležitý argument, který nelze jen tak smést ze stolu: oblastní balet je kulturním servisem, platformou multiplikačního efektu a součástí boje za konkurenceschopnost regionů. A i když možná na dřeň osekaný Petipa netříbí vkus laika tak v rukavičkách jako v podání metropolitních ansámblů, pro děti v hledišti je první setkání s Labutím jezerem místní událostí, ne youtubovým odkazem. Pro starší publikum je to zase návrat k tradici, k něčemu známému a očekávanému. Louskáček na Vánoce zkrátka patří i do měst mimo hlavní kulturní centra. Možná nebude dokonalý, ale jednoznačně bude jejich.
Má divadlo nabízet klasiku za každou cenu, i když ví, že ji neutáhne? Je lepší mít Bajadéru v kompromisní podobě, nebo se jí raději vzdát úplně? A co vlastně publikum čeká: ikonický titul v perfektní formě, nebo ochutnávku velkého světa klasiky?
Problém neleží v odvaze oblastních souborů, ale v systému, který po nich chce plnit úkoly, jež objektivně přesahují jejich kapacity. Pokud má být klasický repertoár v regionech opravdu životaschopný, nestačí jen dobrá vůle. Otázka, zda se do něj mají vůbec pouštět, tak míří vedle: rozhodující je, zda jako veřejnost takovou objednávku skutečně nastolujeme, a pokud ano, proč zároveň akceptujeme, že pro její naplnění neexistuje cílená podpora, spolupráce mezi jednotlivými oblastními soubory, sdílení inscenací, hostování. Bez změny rámce zůstane klasika v regionech trvalým kompromisem, nikoli vědomou volbou.
