Současný tanec s příbalovým letákem
Hranice mezi uměleckou abstrakcí a obyčejnou prázdnotou je až nepostřehnutelně tenká, jenže naprosto zásadní. Před časem jsem navštívila reprízu jedné z nejnovějších inscenací etablovaného českého souboru současného tance. Šlo o technicky jisté, řemeslně přesné představení: tanečníci podali sebevědomé výkony, scénografie fungovala, hudební dramaturgie plynula, nic zásadního nechybělo. A přesto bych bez anotace a voiceoveru nevěděla, o čem to celé vlastně bylo.
Michaela Kessler. Foto: soukromý archiv MK.
Narážím tu na zásadní rozdíl, který se v debatách o současném tanci často rozmělňuje: rozdíl mezi otevřeností a vágností. Otevřenost je kvalita, která nechává prostor divákovi. Vágnost ho naopak nutí sáhnout po návodu. Pokud dnes divák stále častěji potřebuje klíč, aby vůbec pochopil podstatu díla, pak něco nefunguje na úrovni samotné choreografické výpovědi. Téma nemá být vysvětleno. Má být prožito.
Vidím v tom jeden z podstatných problémů nezanedbatelné části současné taneční tvorby: téma není přítomné v pohybu samotném, ale v textech kolem něj. Divák je veden slovy, nikoli tělem, gestem, kompozicí. Kdybychom vzali stejnou choreografii, vyměnili hlasový doprovod a upravili anotaci, mohli bychom dostat zcela jiný obsah při plném zachování scény i pohybu. Možná by se tak dal zavést dramaturgický ekvivalent k „pay what you want“, jenž by zněl „think what you want“. Myslete si, co chcete. Je to samozřejmě zjednodušující bonmot, ale míří k reálnému jevu.
Nabízí se samozřejmě námitka, zda není chyba na straně nás, diváků. Zda nejsme příliš svázáni tradicí, která tanci už od 18. století vnucuje povinnost vyprávět příběh a artikulovat význam, aby se vyrovnal dramatu či opeře. Jistě, u Mahlerovy symfonie se také neptáme, „o čem přesně je“, a přesto nás zasáhne. Jenže rozdíl je v tom, že symfonie, ač abstraktní, není prázdná. A především, skladatel k ní obvykle nepřikládá tři odstavce textu o krizi identity a ekologické úzkosti, aby svou hudbu ospravedlnil.
Zároveň je fér přiznat, že tato potřeba ptát se, „o čem to bylo“, není přirozená, ale kulturně naučená. Tanec se snažíme číst podle paradigmat literárních a dramatických umění, která stojí především na slovu. Není divu, že publikum má často pocit, že současnému tanci „nerozumí“, a že tvůrci mají zase nutkání své dílo pojistit filozofujícím „příbalovým letákem“.
Pokud přijmeme, že umělecké dílo má schopnost vyprávět, vyvolávat emoci, vytvářet zkušenost nebo alespoň iniciovat otázky, pak by jeho význam neměl být primárně přeložitelný do textu. Právě naopak. V tanci by mělo být téma vtěleno do rytmu, napětí, artikulace těla, vztahů v prostoru – ne dodatečně připojeno v programové brožuře.
Porevoluční vývoj současného tance dlouho stál na objevování nových postupů, technologií a formálních experimentů, na fúzích žánrů a přejímání vlivů. To všechno bylo důležité a obohacující. Jenže už jsme to viděli. Formální experiment se postupně vyčerpal jako nositel významu sám o sobě. Řemeslná kvalita, technická vyspělost a produkční profesionalita dnes fungují bezchybně, ale bez jasné vnitřní nutnosti jsou jen skořápkou.
Nevolám po návratu k jednoznačné naraci Labutího jezera ani k psychologickému dramatu taneční moderny. Tanec není povinen vyprávět lineární příběhy a sahat po popisnosti. Pokud se však snaží „něco“ sdělit, pak by to „něco“ nemělo být oddělitelné od samotného pohybu. Nemělo by být kompletně k vyčtení z anotace dřív, než se vůbec zrodí na jevišti.
A právě to bych od současného tance znovu očekávala: více díla na jevišti a méně vysvětlování a pojistek okolo.
