Když Krysař zapíská

„Nejmenuji se; jsem nikdo. Jsem hůř než nikdo, jsem krysař.“ Touto větou začíná drobná novela Viktora Dyka připomínající báseň v próze. Spisovatel vdechl na počátku 20. století nový život staré německé pověsti o muži s kouzelnou píšťalou, který vyhání krysy z měst, ale dokáže vábit a uvrhnout do zhouby i jiné bytosti, když se mu zachce. Krysař se od té doby vrátil v mnoha podobách: v roce 1939 napsal na jeho motivy balet skladatel Pavel Bořkovec (premiéra se v Národním divadle konala roku 1942 v choreografii Joe Jenčíka a režii Václava Kašlíka, který rovněž zkomponoval na sklonku života zpěvohru na týž námět), v osmdesátých letech vznikl v německé koprodukci s Československem velmi ceněný loutkový film (režie Jiří Barta), v roce 2003 experimentoval režisér F. A. Brabec a pokusil se natočit pověst jako hraný film během 24 hodin, v roce 1996 napsal Daniel Landa populární muzikál, který se dočkal více než sta repríz a soundtracku vydaného na CD. Nyní po oblíbeném námětu sáhla tanečnice, choreografka a režisérka Hana Litterová a vytvořila svého Krysaře pro komorní scénu Nového divadla v Plzni. Pod hlavičkou Divadla J. K. Tyla vznikla tanečně divadelní miniatura, která zaujme na malé ploše hutnou atmosférou, expresivitou, bezprostředností interpretace, a především režijní zručností, s níž autorka spojila na scéně dva žánry. Ačkoli existuje i baletní libreto Pavla Bořkovce, jehož hudba je v inscenaci využívána, nově zvolený přístup propojení činohry a současného tance je rovněž vysoce funkční. Libreto nové inscenace s využitím originálního Dykova textu připravil Jakub Liška. K Bořkovcově partituře přibylo ještě několik menších citací jiných skladeb, z nichž nejvíce zaujme opakující se motiv Siciliana J. S. Bacha v rozličné instrumentaci. Práce s hudbou v inscenaci zhutněné do jedné hodiny bez přestávky je cennou akvizicí. Partitura nabízí velké množství změn tempa, dynamiky, nálady, které choreografka využívá s citem, odměřuje napětí i lyriku a přes náročné metrorytmické změny vede tanečníky s lehkostí. Bořkovec byl v období dvacátých a třicátých let ovlivněn Igorem Stravinským a avantgardou a tato inspirace je v baletu Krysař velmi zřetelná. Děj nové inscenace je zasazen do současnosti a střet reálného světa se symbolickou postavou Krysaře, jehož hlavními atributy jsou tmavá kápě a flétna, připomíná literární postupy magického realismu: Krysař je zkrátka zde a není prostor pro otázku, kde se v moderním městě vlastně vzal. Chodci v podání nejmladších tanečnic a tanečníků baletního souboru jsou typickou zlatou mládeží – lesklé svetříky, šifonové blůzky, v ruce smartphone, iPad, mp3 přehrávač v uších, každý uzavřený do své virtuální reality a pozlátkového bohatství. Jde o zdařilou karikaturu a díky drobným detailům na oblečení či aktovce, značce připomínající myší čumák a ouška, dobře vnímáme, kdo jsou asi ve skutečnosti krysy, od nichž je třeba očistit město… Miroslav Hradil tančí arogantního starostu, jemuž ostatní lichotí, zatímco aktualizovanou postavou bezdomovce (Ondřej Martiš) je současně nahrazen jak rybář Jörgen, tak mladík Kristián z knižní předlohy. Pro vyjádření nevšímavosti i brutality mladé bohaté vrstvy jsou vytvořeny značně realistické scény šikanování žebráka, který je ostatním nepříjemný už jen svou přítomností (kdo nikdy vedle soucitu nepocítil při setkání s bezdomovcem i čirý odpor, ať hodí kamenem – je to kritika nás všech!). Diváci jsou tanečníkům téměř na dotek: pro tuto inscenaci je prostor uspořádán tak, že publikum je usazeno po stranách a představení se odehrává v úzkém pruhu uprostřed. Obyvatele vyděsí příliv myší zobrazených na projekci, na níž vypadají zprvu jen jako světlé skvrny hemžící se ve tmě po zemi a po oblečení tanečníků. Scéna chaosu a úleku z nich je snad jediná příliš dlouhá, protože kromě povykování a pobíhání mezi obrysy krys tanečníci žádnou další akci nerozvíjejí. Vstup démonické postavy Krysaře avizuje druhou část představení (v programu není rozděleno na jednotlivé akty, ale dramaturgické členění na tři díly je patrné). Krysař je ztvárněn činohercem, na premiéře Alešem Slaninou, a tak je ještě zdůrazněna jeho jinakost a cizost, jeho vystupování má totiž tím pádem i odlišnou fyzickou kvalitu. Výrazně samozřejmě působí jeho hlas, je jediným, kdo hovoří a s jeho projevem je to stejné jako s píšťalou – nemluví plnou silou, tak jako nepíská z plných plic na svůj nebezpečný nástroj. Prostřední část rozvíjí milostný motiv mezi Krysařem a dívkou Agnes, jež jako jediná odmítá peníze, i když jsou jí přímo nabízeny, a touží po lásce. Zde je snad jediné omezení, kterým inscenace splácí možnost pracovat se slovem, neboť herec může být tanečnici partnerem jen do určité míry, nemohou spolu tančit skutečný duet. Křehká Agnes v podání Kristýny Piechaczkové však přesvědčivě tančí svou lásku k démonickému cizinci, jenž jí může být chvílemi oporou. V plynulých pohybech se po jevišti téměř vznáší. Mezi láskou a žárlivostí se zmítá žebrák, který posléze přispěje k tragickému vyústění děje. Inscenace však, na rozdíl od knihy, neponechává naději, blíží se tím možná více původním verzím pověsti. Zahynou všichni a nezbude žádné plačící dítě, které by zachránilo posledního obyvatele před smrtí. Krysařův závěrečný monolog prodchnutý zoufalstvím, v němž povoluje svému hlasu stejně tak jako hlasu píšťaly propuknout v celou škálu emocí, vhání publiku do očí slzy. Inscenace je dramaturgicky prokomponovaná a vypointovaná. Vzhledem k tomu, že ani někdejší Krysař ze čtyřicátých let se po dějové stránce nedržel nijak zvlášť Dykovy poemy (naopak to byla varianta mnohem volnější), jsou nový výklad současných tvůrců i aktualizace prostředí zcela legitimní. Prolínání reality a neskutečna je něčím, co se ve vážnější i lehčí kultuře děje stále, třeba v literárním hnutí new weird, jehož čtenářům by právě takový typ inscenace jistě sedl. Je jen potřeba podotknout, aniž by to snižovalo působivost díla jako celku, že inscenace je působivější více režijně než choreograficky. V tanečních číslech se totiž soustředíte spíše na prožitek a výraz interpretů, kteří vkládají do vystoupení plnou energii, ale pohybový slovník nepůsobí zcela originálně. Litterové Krysař je spíše „gesamtkunstwerk“, a ne čistě taneční dílo, tudíž na pohybu neleží takový důraz. I tak ale nebudete zklamáni.   Psáno z premiéry 3. září 2016, Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Malá scéna. Krysař
Hudba: Pavel Bořkovec, Johann Sebastian Bach, Claude Debussy a Jethro Tull
Libreto a texty – podle poemy Viktora Dyka: Jakub Liška
Choreografie a režie: Hana Litterová
Kostýmy: Dominika Lippertová
Projekce: Jakub Mareš
Premiéra: 3. září 2016 

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec

DIÁŘ PŘEDSTAVENÍ

srpen 2019

Po Út St Čt So Ne
29
30
31
1 2 3 4
5 6 7 8
9
10 11
12 13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31
1
DEJTE NÁM TIP NA PŘEDSTAVENÍ

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: