Kmeny jsou blyštivou tečkou za platformou Pulsar. V sakrálním prostoru a s duchovním přesahem

Pulsar. Kmeny.Foto: Jakub Urban.

Autor Aneta Krejčík Plšková

Taneční kantáta za živé, tak zní podtitul představení s názvem Kmeny choreografky Kateřiny Stupecké a skladatele Jakuba Rataje, v němž se v prvotní rovině objevují sakrální komponenty. Na první pohled jde o víru, nicméně když se vydáme hlouběji, můžeme zde pod blýskavou okázalostí spatřovat i profánní až nativní komponenty.

Zvolit si pro premiéru téměř sto let starý evangelický kostel na Smíchově spojený s bohatou historií (například s osobností Milady Horákové) se zdá být odvážným a neobvyklým rozhodnutím. Nicméně je třeba si uvědomit skutečnost, že Komunitní prostor Smíchov otevírá dveře veškerému umění a sdílení. Kmeny díky tomuto prostoru mohly vystoupat do vyšších dimenzí. 

Zpočátku, když se diváci usazovali do kostelních lavic, jsme na scéně viděli pouze jedinou tanečnici stojící zády k publiku. Prostorová dispozice nebyla bohužel zcela vhodná, jelikož diváci v zadních řadách hůře viděli, co se skutečně odehrává. Za zvuků tklivých a táhlých tónů varhan, na něž hrál Vojtěch Frei, se tanečnice postupně ze stoje dostávala do dřepu a poté až do lehu na bok, což zejména v prostředí kostela upomínalo na symbolický pád, který bylo možné chápat coby úpadek člověka obecně, ale také jako odpadnutí od víry, pád z nebes. 

Sedm tanečnic a dva tanečníci přicupitali na špičkách, aby se připojili k zatím osamělé performerce. Nohy umělců kmitaly, opakoval se výpon střídaný s vrácením paty na zem. Paže s lokty svírajícími pravý úhel se pohybovaly strojově. Někdy vazby připomínaly orientální bojová umění, orientální hlavně kvůli kostýmům, bojová pak z hlediska postojů a výrazných pohybů naznačujících údery. Ve skupině tanečníků se opakovaně jeden*jedna z nich schoulil*a na zem, jak tomu bylo již v úvodní scéně, zatímco ostatní pokračovali a střídali se ve dvojicích i trojicích. Motiv pádu se následně v různých variacích opakoval a prostupoval celým představením. Návratům do koloběhu dění lze pak rozumět v symbolické rovině jako navracení se k víře, nebo v širším významu ke kolektivu s podobným viděním světa. 

Největší taneční prostor dostával Ollie Zabystrzan, jehož sólové pasáže, především závěrečná s působivými světelnými efekty, vtahovaly publikum. Byly dynamické, lehké a elegantní oproti rychlejšímu tempu skupinové choreografie, kde byl Zabystrzan vůdcem tanečního „kmene“. Tanečníkovo tělo se rozpínalo do maximálního rozsahu, jako by jím chtěl vyplnit celý prostor svatostánku. Často se protáčel v hlubokém záklonu, spočíval v náročných pozicích se široce rozkročenýma nohama a napřaženýma rukama, snad v očekávání božského přijetí. Jeho silueta, tančící s rozvahou a ozářená zlatavým světlem, měla až hypnotizující efekt, v němž Zabystrzan proplouval chrámovou lodí jako anděl vznášející se na nebesích. 

Podařený světelný design Františka Fabiána znamenitě doplňovaly kostýmy Mariany Novotné. Lesklé a třpytivé oblečení s flitry v odstínech zlatavé a stříbrné dokonale ladilo s využitím světelných efektů. Tanečníci na sobě měli volné, splývavé kalhoty, tanečnice trikoty anebo šortky, přičemž každý z kostýmů byl jinak pojatý. Například pouze Zabystrzan měl odhalený hrudník. Taktéž hudba Jakuba Rataje se v kostele příjemně rozléhala a ukotvovala atmosféru celé inscenace.

Pozornost si zaslouží i mnohoznačný jednoslovný název, vybízející k vícero interpretacím, čímž dává možnost se zároveň třeba odklonit od hlavní narativní linky, od původního tvůrčího záměru. Diváci si kupříkladu mohli na scéně představit skupinku domorodců vedenou náčelníkem, propojenou komunitu. V tomto případě by šlo dost možná o přirovnání kmenové struktury k náboženským institucím, nebo vůbec k institucím s příslušností k víře, jež má své rituály a zvyky, podobně jako tradiční domorodá společenství. V průběhu představení se nezřídka vyskytoval tvar trojúhelníku, který performeři zobrazovali spojením ukazováčků a palců. Tímto pravděpodobně odkazovali na křesťanské oko prozřetelnosti, což upomínalo na spojení tělesnosti se světlem, pramenící z novozákonní symboliky. Jiné interpretace se otevírají v širších kontextech, tedy víry mimo křesťanství. Mohlo by jít kupříkladu o mnohoznačnou symboliku oka v dalších náboženstvích (Šivovo třetí oko, Alláhovo oko, Horovo oko ad.).

Performance s odlesky světel a třpytivými kostýmy díky symbolice tanečních gest a projevů nebyla jen pozlátkem, ale šperkem uměleckého uskupení a platformy Pulsar. Kmeny mají duchovní rozměr, a přestože představení je otevřené různým intepretacím, hlavní myšlenkou zůstává důležitost komunity, víry (v obecnějším chápání nejen křesťanství či celkově náboženství) a uvědomění si, že po každém pádu se lze postavit. Zejména, jste-li součástí nějakého kmene. Konkrétně sakrální interpretace je pak zvýrazněná zvoleným prostorem odkazujícím k víře, k Bohu. Jak dobře víme, není všechno zlato, co se třpytí – to ovšem není případ této kvalitní, poslední inscenace Pulsaru.  

Psáno z premiéry 8. listopadu 2024, Komunitní prostor Smíchov – evangelický kostel, Praha.

Kmeny
Choreografie: Kateřina Stupecká
Původní hudba: Jakub Rataj
Varhany: Vojtěch Frei
Interpretace: Kateřina Bártů, Nela Bednářová, Rozálie Červová, Viktorie Froňková, Jan Dvořáček, Ester Kroutilová, Olívie Skaunicová, Miroslava Sýkorová, Ollie Zabystrzan
Kostýmy: Mariana Novotná
Světelný design: František Fabián
Idea, realizace a produkce projektu: Honza Malík & Pulsar, z. s.