Křehká krása v Národním divadle moravskoslezském

Křehká krása v Národním divadle moravskoslezském

Křehká krása v Národním divadle moravskoslezském

Skotský venkov, tajemná atmosféra velkého panského sídla s kamennými stropy, útulnými krby a vysokými okny, za kterými můžeme tušit mlhou zastřená vřesoviště, husté lesy, osamocené skály a větrem ošlehané kopce. V křesle u ohně spí mladík, vypadá klidně a spokojeně, do jeho snů se však vkrádá křehké stvoření, které ho fascinuje a zároveň děsí, krásná Sylfida… Taková je úvodní scéna baletu podle předlohy dánského choreografa Augusta Bournonvilla s názvem La Sylphide (prvně uvedena v roce 1836 v Královském divadle v Kodani, když o čtyři roky dříve uchvátila pařížské publikum v nastudování Philippa Taglioniho s hudbou Adolpha Nourrita). Toto ikonické dílo romantického baletu na hudbu Hermana Severina Løvenskiolda se již objevilo na repertoáru baletních souborů na celém světě. V předposledním dubnovém týdnu se vůbec poprvé otevřela opona před spícím Jamesem a zamilovanou Sylfidou také pro ostravské publikum. Baletní soubor Národního divadla moravskoslezského si premiérou La Sylphide připsal hned několik „poprvé“ – první uvedení La Sylphide na prknech NDM a pro mnohé členy souboru příležitost k první hlavní roli v klasickém baletu. Nastudování tohoto kusu se ujala dánská choreografka a bývalá sólistka Dánského královského baletu Karina Elverová, která má dlouholeté zkušenosti s Bournonvillovou technikou a stavbou jeho choreografií, a tak mohla v Ostravě předat tanečníkům své zkušenosti. Ve své práci ctí Elverová tradice a principy uchovávané a předávané z generace na generaci dánskými baletními mistry – vycházela tedy z Bournonvillovy předlohy a zásahy prováděla v souladu se stylem. Jak ale sama přiznala, umění nelze konzervovat a každá nově uvedená verze La Sylphide se v něčem liší, hlavní prvky však zůstávají neměnné. Tradičnímu pojetí baletu odpovídala také scéna a kostýmy Josefa Jelínka – ten pro první jednání navrhl kulisy evokující halu skotského panství s typickými dřevěnými prvky, schody a vykládanými okny, pro druhé jednání stylizované keře a stromy (jakoby zastřené v mlžném oparu) vytvářející rámec pro tanec lesních víl. Jelínkovy kostýmy se neodchýlily od původních návrhů pro tento balet – tedy stylizované skotské kroje či dlouhé bílé sukně charakteristické pro ballet blanche. Ačkoli La Sylphide vznikla již v 19. století, dodnes neztratila své kouzlo. Jako když se rozvíjí květ, i tento balet postupně odhaluje své vrstvy. Na první pohled radostná a jiskřivá choreografie plná propracovaných variací, rychlých skoků, gest a delikátních pohybů paží slouží k převyprávění příběhu, který, stejně jako většina děl z doby romantismu, mísí motivy osudové lásky, milostného poblouznění a radosti s tématy zrady, temných sil, bolesti a smrti. Nechybí v něm ale ani vtipné okamžiky. Přece jenom se před diváky rozehrává scéna, která je pro veselí jako stvořená – přípravy na svatbu. Za Jamesem, který se už probral z podivného snu, přichází jeho snoubenka Effy a jejich přátelé. Mezi nimi také Gurn, tajně milující Effy, ale neúspěšný ve svém dvoření. Všude je spousta shonu a hemžení, snoubenci si vyznávají lásku a slibují si věrnost, společnost se baví. Z jejich zábavy je ale vyruší podivná stařena, která umí věštit z ruky – nikdo nemá ponětí, že je to čarodějnice Madge, která zamotá osudy mladých lidí. Dříve, než však skončí společný tanec a rozezní se svatební zvony, věštba se začne plnit. James podlehne lákání krásné lesní víly a rozhodne se ji následovat – ale netuší, že v nadpřirozeném světě ho štěstí nečeká. Protože La Sylphide není jen přehlídkou krásných póz a černobílých emocí, je herecká stránka jedním z klíčových prvků tohoto baletu. Každé gesto, pohled, úsměv nebo krůček, ačkoli stylizovaný, se zdá jako kousek mozaiky, který nelze vynechat. Druhý premiérový večer se v roli Sylfidy představila Olga Borisová-Pračiková. Dokázala, že zvládne postavu zamilované víly nejen pečlivě nastudovat, ale že se do ní umí přímo „převtělit“. Ani na chvíli nevystoupila z role – v jejím podání měl každý pohyb svůj význam, gesta jako by přirozeně vycházela z její upřímné radosti, nebo naopak bolesti. Divák nemusel vnímat baletní techniku jako nástroj pro vytvoření figury, ale jako vrozený pohyb sylfy lehké jako pírko. Jamese tančil Po-Ju Lin, působil elegantně a noblesně, ukázal i mladíkovu zranitelnost a bezradnost. Například ve scénách, kdy se James rozhoduje mezi svou budoucí ženou a Sylfidou, nebo když se proti své vůli stává pouhou loutkou v rukou osudu a poznává jeho krutost. Jamesovu milou Effy ztvárnila Brígida Pereirová Nevesová – také v jejím případě šel cit pro Bournonvillovu techniku ruku v ruce s přirozeným hereckým projevem. Čarodějnice Madge je ze začátku přehlíženou postavou, krčí se v koutku a vzbuzuje opovržení, postupně si ale prosazuje své místo v celém příběhu a nakonec je jeho středobodem. Jana Kopecká ji zahrála se smyslem pro humor i pro dramatičnost, střídala vtipné pasáže s těmi, v nichž naháněla hrůzu – právě Madge je hybatelkou děje Sylfidy, proto musí být její projev výrazný, což se Janě Kopecké povedlo. Mezi hlavní úlohy patři také Gurn, Jamesův přítel – je to spíše komická postava, Gurn touží získat lásku Effy, ale marně, nenechává se však odradit. Snaží se na sebe upozornit, ale většinou je všem jen pro smích. Jan Krejčíř si velmi dobře poradil s hereckou i technickou stránkou této role, která obsahuje i náročné taneční variace. Také baletní sbor potřeboval velkou koncentraci, zvláště při společných tancích – a to jak při „skotském“ tanci v prvním dějství, tak při sborech víl v dějství druhém. Je patrné, že styl, v němž August Bournonville stavěl své choreografie, představuje výzvu jak pro tanečníky, tak pro diváky. Na první pohled se mohou zdát neuvěřitelně komplikované, a občas skutečně jsou – nenechá-li se však divák odradit, může objevit originální estetiku, která je sice postavena na přísných pravidlech, ale jejíž podstatou je radost z tance, energie, krása a elegance. Dojem dotváří Løvenskioldova hudba, která taneční kroky podpoří a pomáhá také vykreslit jednotlivé charaktery a nálady. Při ostravské druhé premiéře La Sylphide se všechno podařilo skloubit a diváci odměnili umělce zaslouženým potleskem vstoje. Psáno z druhé premiéry 26. dubna 2014 v Divadle Antonína Dvořáka v Ostravě.  La Sylphide
Hudební nastudování: Jakub Klecker
Dirigent:
Jakub Klecker
Choreografie:
Karina Elver
Scéna: Josef Jelínek
Kostýmy: Josef Jelínek

VAŠE HODNOCENÍ

A jak byste představení hodnotili vy?

Témata článku

Tanec