La Sylphide – Bournonvillova rozkošná skotská romantika

La Sylphide je se svou pařížskou premiérou v roce 1832 považována za nejstarší známý romantický balet, který dal vzniknout fenoménu divadelního tance na špičkách a který rozjel kariéru jedné z největších baletních hvězd své doby Marie Taglioni. Prvním choreografem byl Mariin otec Filippo, libreto speciálně pro tanečnici vytvořil operní pěvec Adolphe Nourrit a hudební partituru složil Jean-Madeleine Schneitzhoeffer. Balet měl fenomenální úspěch, nebylo tedy divu, že když jej záhy po premiéře viděl mladý dánský tanečník a choreograf Auguste Bournonville, rozhodl se v roce 1836, kdy byl již několik let uměleckým šéfem Den Kongelige Ballet (Dánského královského baletu), uvést svou verzi. Libreto zůstalo beze změny, hudba však vznikla originální z pera Hermana Severina Løvenskiolda. A zatímco choreografická podoba Taglioniho Sylfidy je dnes záhadou, ta Bournonvillova se od své premiéry uvádí na dánském jevišti dodnes a je pečlivě předávána z generace na generaci. S English National Ballet ji nastudoval Frank Andersen, který v roce 2008 tentýž balet připravil i s Baletem Národního divadla v Praze.

Příběh dvouaktového baletu se odehrává ve Skotsku, kde se mladíku Jamesovi, jenž má před svatbou s místní dívkou Effy, zjevuje lesní víla Sylfida a nenávratně jej okouzluje. James přeludům odolává, současně v něm však opatrně zažehnou první pochybnosti o blížícím se svazku. Předsvatební mumraj narušují dva elementy. Gurn, do Effy zamilovaný a i přes její zasnoubení s jiným jí nadbíhající vesničan, a Madge, stará čarodějka, která hledá u rozžehnutého krbu únik před chladem. Jamese její přítomnost vytáčí, na naléhání Effy a dívek však dovolí, aby předvedla své umění a četla z ruky ochotných přihlížejících jejich osud. Když však sdělí, že Effy a James se za žádných okolností nevezmou a ženichem se nakonec stane Gurn, pohár trpělivosti přeteče a James stařenu bez milosti vyhání. Zdá se, že je konečně přesvědčen o svém závazku, v poslední chvíli se však objevuje Sylfida, s dětskou rozpustilostí bere mladíkovi z rukou zásnubní prstýnek a utíká s ním do lesů, následována okouzleným, rozum a zlomenou snoubenku za sebou nechávajícím Jamesem.

Na lesním paloučku Sylfida s družkami Jamesovi představují své království plné poletujících motýlů, zurčících potůčků a šťavnatých lesních plodů. Když se však k Sylfidě chce mladík přiblížit, zatančit si s ní a obejmout ji, lesní víla mu v nikdy nekončící hře neustále uniká. Po Jamesovi pátrá celá vesnice, poněkud nepochopitelně v čele s Gurnem. Ten objevuje mladíkův baret, ale objevivši se Madge jej přesvědčí, aby nález zapřel a místo toho opuštěnou Effy, do níž je přece tak jako tak zamilovaný, požádal sám o ruku. Když následně přibíhá na již opuštěnou mýtinu James, Madge jej k sobě nenápadně naláká za pasem zastrčeným, jako pavučinka lehounkým závojem, jejž na počátku druhého dějství očarovala. Vyjevuje mu, že za jeho pomoci bude schopen svou milovanou vílu konečně obejmout, a James, nic zlého netuše, Sylfidu skutečně šálem při nejbližší příležitosti omotává. Tímto gestem zbavená svobody ztrácí nebohá spoutaná víla životní sílu i křidélka a umírá Jamesovi před očima. A aby bylo romantismu v pravém slova smyslu učiněno zadost, poté, co mladík přišel o svůj přelétavý sen, zahlédne svatební průvod své původní snoubenky, který ještě pořádně vetře sůl do rány, již si svým útěkem od nekomplikovaného, snad i spokojeného života sám způsobil.

Romantické balety mají vždy své nezaměnitelné kouzlo, ať už jde o hořkosladké příběhy nenaplněných osudů svých (anti)hrdinů, melodickou, jiskřivě taneční i tajemně atmosférickou hudbu, nebo prostý vizuál. U Bournonvilla to platí dvojnásob, jelikož inscenace jeho představení, zejména ty, které se doopravdy stále snaží zachovat jeho odkaz v co možná nejkomplexnější podobě, v sobě kombinují dobovou magii (kdy například Sylfida mizí v krbu či se pomalu snáší z otevřeného okna) s typickou dánskou taneční technikou, na jejíž ekvilibristickou práci chodidel a zaoblené, povětšinou nízko vedené paže je v současné záplavě atletické lineárnosti radost pohledět. To platí i u jeho La Sylphide, jíž se soubor English National Ballet zhostil se ctí a vší parádou (byť třeba ve druhém dějství Sylfida nestoupá k ptačímu hnízdu do výšin, ale sebere jej jen z jednoduše dosažitelné větve, patrně vinou mašinerie méně vybaveného divadla).

Dvouaktový balet pracuje s dualitou světů, jak bylo typické pro část romantického repertoáru, současně je však neodděluje tak bezvýhradně. Obě jednání se vlastně odehrávají ve skutečném světě, jen onen les druhého dějství je o něco snovější než obvykle. První akt je založen převážně na charakterním tanci zabaleném do skotské kostky kiltů a sukní, určitá zemitost je nadto podpořena tanečnicemi v obuvi na nízkém podpatku, aby byl vytvořen jasný kontrast k nehmotným vílám a Sylfidě, která už od počátku přináší záblesky onoho jiného světa. Vše propojují neodmyslitelné pantomimické scény, které prováděné s lehkostí přirozeně posouvají děj bez pocitu zaseknutí či přerušení akce. Dokonalé plynulosti navíc pomáhá Bournonvillův režijní pokyn – nikdy se po tancích, variacích, duetech nebo sólech neklanět. Skoro byste bývali byli ani neřekli, kolik taková zdánlivá maličkost může změnit a jak osvěžujícím dojmem pak vše působí.

V hlavních rolích snílka Jamese a rozpustile rozverné víly se představili Isaac Hernández, s naprostou samozřejmostí osvojenou nenucenou virtuozitou bournonvillovského petit allegra, s Jurgitou Droninou, kteří před několika týdny byli interprety ústředních partů v přenosu Labutího jezera. Nutno konstatovat, že zde jim oběma sedly role mnohem více a dovedli společně vytvořit kompaktní a kompatibilní taneční i herecký pár. Zejména Dronina vynikajícím způsobem ztvárnila roztomilou, vlastně až dětsky hravou lesní vílu, která sice Jamese má ráda, ale nerozumí, a snad ani nemůže rozumět jeho touze po jiné rovině romantického vztahu. Její smrt je pak o to horší, jelikož působí jako rozdrcení nevinně čistého, nespoutaného, nic netušícího stvoření. Nemohu si zde odpustit doporučení na srovnání s La Sylphide Pierra Lacotta, který dle svých slov vychází z Taglioniho verze, jehož hlavní hrdinka je v jádru mnohem koketnější a (jakkoli ne nutně zle) manipulativnější.

Jak již bylo řečeno výše, Bournonvillův odkaz byl v Dánsku předáván z generace na generaci po téměř dvě stě let, tanečníci a baletní mistři se navíc mohli opírat o choreografův archiv, v němž jsou uloženy popisy a poznámky k jeho inscenacím. Zhruba od poloviny 20. století se navíc začal v Kodani pořádat Bournonvillovský festival, na němž byla představována jeho díla. Domnívat se, že se taneční tvar během času nezměnil, by bylo samozřejmě bolestně naivní (již před několika lety historička Ann Hutchinson Guest ve svém článku Is Authenticity to be Had? pro publikaci Preservation Politics: Dance Revived, Reconstructed, Remade v roce 2000 upozornila na nenápadně probíhající proměny v uváděném repertoáru), nicméně tradice se v Kodani zdála být dostatečně silnou na to, aby zabránila přílišným zásahům, nebo jejich dopady alespoň co nejvíce zpomalila. V jednom z posledních čísel tanečního časopisu Dance Magazine byl nicméně uveden rozhovor s Nikolajem Hubbem, několikaletým uměleckým šéfem Den Kongelige Ballet, který mimo jiné řekl, že až do dnešních dní neustále zachovávané tréninky v bournonvillovské tradiční technice byly pro nezájem zrušeny. K tomu je možné připočíst jeho inscenace Bournonvillových baletů (v poslední době např. Napoli nebo právě La Sylphide), v nichž upouští od původního kostýmního i scénografického zpracování nebo divadelních efektů. Že James najednou nevystupuje v károvaném kiltu nebo že Sylfida nevyletí krbem, se může zdát jako malichernost, zejména pokud budeme věřit, že choreografická struktura a její náplň zůstává nezměněna. Nadto můžeme argumentovat nutností nenechat baletní umění ustrnout, zakonzervovat, zalít do pryskyřice a vystavit v muzeu, nýbrž jej nabídnout současnému divákovi, kterému se patrně nezatají dech z tanečnice poletující nad scénou, zavěšené na tenkých drátkách poletů, uvědomíme-li si, co mu nabízí současný svět kinematografie. Jenomže divadlo vždy bylo a pořád je o iluzi. Iluzi, na niž musí být ochoten divák přistoupit, nechat se jí vést a v daný moment jí uvěřit. Z pohledu historika je taková situace alarmující a víc než jen trochu frustrující. Zvykli jsme si na představu, že Dánsko je takovým malým ostrůvkem poslední romantické naděje, a zdá se mi minimálně nerozumné jej dobrovolně a svévolně ničit. Navíc, kde jinde by mělo být udržováno Bournonvillovo „muzeum“, když ne na jeho domácí scéně v Kodani? Abychom za pár generací nebyli ve stejné situaci jako u petipovského repertoáru, kdy (bez ohledu na existující prameny a ústní tradici) můžeme příliš často jen trochu bezradně pokrčit rameny a smířit se se změnami, s jejichž datací si nejsme tak docela jistí, a rozostřeným původním obrazem zahaleným mlhou hustou…

 

Psáno ze záznamu uveřejněného 1. – 3. července 2020.

 

La Sylphide
Choreografie: August Bournonville
Nastudování: Eva Klobborg, Anne Marie Vessel Schlüter, Frank Andersen
Hudba: Herman Severin Løvenskiold
Scéna a kostýmy: Mikael Melbye
Světelný design: Jorn Melin
Dirigent: Gavin Sutherland