Léčba dynamitem jako příslib pantomimické exploze. Kozel ve fraku s úctou k řemeslu vstoupil do své druhé tvůrčí dekády
Pantomimické duo Kozel ve fraku si k oslavám deseti let své existence nadělilo premiéru. Pestrá kompozice pantomimických etud vznikala za spolupráce s francouzským režisérem Lionelem Ménardem. Novinku nazvanou Léčba dynamitem uvedlo začátkem listopadu v pražském Divadle BRAVO!. Tvůrčí tým se přiznaně pohyboval na širokém spektru pohybově nonverbálních výrazových prostředků, od absurdního humoru přes fyzickou komiku, masku až po poetickou a citlivou výpověď pantomima/pantomimky.
Léčba dynamitem. Kozel ve fraku. Foto: Miloš Potužák.
Mozaika situací otevřela prostor pro střídání charakterů, v sérii výstupů se tak objevili dobrodruzi, plavčík, pravěcí lidé, pohádková víla, partnerská dvojice, otec s dítětem a dokonce i sněhulák. Porůznu se pak postavy nacházely buď v jeskyni, na pláži, na vrcholu hory, v městské ulici či v útulném bytě. Publikum bylo od počátku vedeno k proaktivnímu přístupu čtení tělesných projevů a znaků, k zapojení vlastní imaginace. Prostor totiž zel převážně prázdnotou, vyjma na levou forbínu situovaného gauče s hadrovými panenkami. A právě ono terapeutické sofa ve výslužbě poskytlo základní narativní rámec. To na rozdíl od performerů prolomilo ze své povahy věci přirozenou nonverbalitu, a zároveň mlčenlivost danou z povahy své profesně služební minulosti, protože v novém hájemství dětského pokojíčku se mohlo konečně z lecčeho vypovídat. Reprodukovaným hlasem vtahovalo do nadcházejícího dění. Verbalizovaným zpřesňováním toho, co diváci uvidí, současně dovolovalo popustit stavidla představ čili možných významových přesahů. Jako by se tento citlivější svět neprojektoval pouze jako přehlídka osob s určitými zvláštnostmi, s nadsázkou komických podivínů, ale vedlo pozorovatele hlouběji a blíže k člověku.
Mim a mimka vyprávěli ryze tělesným jazykem. Mimikou a gesty zpřítomňovali charaktery, zveřejňovali jejich zápas (nejčastěji sama se sebou) nebo citové rozpoložení. Například pralidem byla vnuknuta možnost nahlédnout do budoucnosti, velmi brzy se však ochotně vrátili ke svému způsobu života. Naopak plavčík se snažil překonat zimomřivost, strach z výšek a pravděpodobně i jiné nesnáze, jen aby se ve společenské roli hrdiny udržel. Kouzelná víla čarovala se svými běsy, otec a syn se učili projevovat náklonnost a přijmout, že láska není slabost…
Soudržnosti celku napomáhaly variované motivy, jako například pokoušení blízkosti a objetí, odhodlávání se či zápas s někým nebo něčím. Tematické rozpětí vstupovalo do lidských nejistot, vztahových nedorozumění, vnitřních konfliktů a neuspokojených tužeb, aby vyzdvihovalo potřebu lásky a upřímné komunikace, sebepřijetí, respekt k odlišnosti a jistě mnoho dalšího. U pravěkého páru, otce s dítětem nebo partnerů připoutaných k displeji mobilů se obecně objevil nesoulad mezi tím, co člověk prožívá, co chce sdělit a co nakonec sdělit dokáže.
Tematické rozpětí vstupovalo do lidských nejistot a vztahových nedorozumění. U pravěkého páru, otce s dítětem nebo partnerů připoutaných k displeji mobilů se obecně objevil nesoulad mezi tím, co člověk prožívá, co chce a co nakonec sdělit dokáže.
Tvůrčí tandem Anna Kukuczková a Vojtěch Svoboda se pod režijním vedením Lionela Ménarda oprostili od demonstrace izolované techniky, založené na mimickém iluzivním gestu, aby rozkryli potenciál fyzického jednání a jisté dramatičnosti, byť v jazyce beze slov. S uplatněním humoru a s citem pro načasování akcí dokázali pracovat s překvapivou pointou a tím předestřené situace dokonce i deformovat, ohýbat k absurdnímu vyústění, jako se třeba stalo u víly omámené opojným nápojem nebo u dobrodruhů v souboji o prvenství na vrcholu a nakonec o holý život. Díky zvolenému způsobu hry, rozkročenému mezi až pohádkově laskavou naivitou a nadsázkou, totiž mohli leccos zveličit a vyvést za hranice normy. S maskou pak nakročili k výraznější typizaci, obzvlášť odlišnou identitu nalezli právě v etudě s neandrtálci.
Francouzský tvůrce, který byl dlouhá léta spjatý s Marcelem Marceauem nebo souborem Philippa Gentyho a přibližně třicet let působí jako režisér u dvojice Bodecker & Neander, touto spoluprací vsadil Kozla ve fraku mezi tvůrce s evropskou mimickou tradicí. Jeho vyspělá režijní zkušenost přispěla k určité čistotě tvaru, k jisté výpovědní hodnotě vědomě vystavěné na precizním detailu, rytmicky a prostorově propracovaných přechodech a načasování akcí. Ve výčtu pro inscenaci zásadních rovin rozvíjených ve prospěch celku s viditelným úsilím nelze opomenout ani světla, kostýmy, hudební dramaturgii nebo akrobatickou pasáž vystavěnou za přispění Evy Staré.
.jpg)
Na první pohled se Léčba dynamitem od dosavadních titulů odlišuje právě způsobem tvůrčí spolupráce. Neznamená to však, že by soubor opouštěl své dosavadní výrazové prostředky úzce spjaté s pantomimou a technikou tělesného mimu. Spíše se zdá, jako by je nově skládal do rozsáhlejšího celku a ochotně je podrobil režijnímu vedení zvenčí. S ohledem zpět do historie je totiž repertoár „Kozla“ stylově široký, protože se pohybuje od klasické, bíle líčené pantomimy přes klaunérii, fyzické divadlo a práci s maskou až k inscenacím, které propojují fyzickou akci se zvukem a mluveným slovem. Tímto počinem se vracejí k základům, kdy je tělo autonomním a výsostným obrazotvorným nástrojem. Léčba dynamitem se z perspektivy jejich desetiletého tvůrčího sepětí ukázala jako nejen podprahově zásadní krok do budoucna, ale doslova jako práh do dalších let společné kreativní existence.
Psáno z premiéry dne 5. listopadu 2026 v Divadle BRAVO!.
Léčba dynamitem
Režie: Lionel Ménard
Hrají: Anna Kukuczková, Vojtěch Svoboda
Scénografie: Kristýna Hnilica Čuříková
Spolupráce na akrobacii: Eva Stará
Projekt vznikl za podpory Magistrátu hlavního města Prahy, Česko-německého fondu budoucnosti, Městské části Praha 4, Divadla BRAVO!, Centra pro nový cirkus CIRQUEON, Žižkostela a TheaterHaus Berlin.